DENÍK MĚSTA - ÚNOR

MĚSTO A PŘÍRODA NEJSOU PROTIKLADY

Mnoho lidí stále vnímá pojmy „město“ a „příroda“ jako protikladné. Město je to člověkem uměle vytvořené prostředí, ve kterém pro přírodu zbývá jen málo místa. Někdo dokonce tvrdí, že příroda do města vůbec nepatří. Kdo chce trávit čas v přírodě, má přece možnost vyrazit za město, kde je přírody dost…  

V zajetí těchto představ může člověk setrvat, dokud nezačne přírodu pozorovat, a dozvídat se o ní víc. Ponechme stranou filosofické otázky co je to „příroda“ a jaké je místo člověka v ní. Pro zjednodušení budu mít na mysli vše, co existuje samo o sobě, co nebylo člověkem od základu vytvořeno. 

Když půjdete parkem, uvidíte stromy, které vysázeli lidé, ale patří k biologickým druhům, jejichž existence na Zemi je mnohem delší než existence člověka. Vyrůstají z půdy, která vznikala tisíce let, přestože byla ovlivněna lidskou činností. Když se na chvilku zastavíte, uvidíte na stromech, kolem nich, na zemi ptáky, hmyz, plže, byliny, mechy, lišejníky, houby. Nejsou to „hosté“, ale obyvatelé zdejšího prostředí, kteří se dovedou úspěšně adaptovat na podmínky změněné člověkem. Jejich životy se propojují s námi a mezi sebou. 

Park je ekosystém, sofistikovanější než jakékoli systémy vytvořené výhradně lidským mozkem. K jeho dennímu „fungování“ patří procházející lidé stejně jako nespočetné množství přírodních dějů a událostí, kterých si většinou nevšímáme. Pro toho, kdo objeví, co všechno se nabízí k povšimnutí, mohou být i procházky v parcích zdrojem nevyčerpatelné zábavy. To platí ostatně i pro vnímání lidských výtvorů a činností.

Jaká další místa ve městě poskytují prostor pro přírodu a její pozorování? Rozhodně jsou to řeky a jejich okolí, které by vydaly inspiraci na celou knihu. Zahrady a trávníky podle toho, jakým způsobem jsou udržovány. Mozaikovité sečení trávníků, při kterém vždy zůstane část neposečená, umožní housenkám vyvinout se v motýla, včelám a čmelákům najít dostatek květů, ptákům posbírat dostatek hmyzu pro výživu mláďat. Volně žijící živočichy podporují také kvetoucí trvalkové záhony, které nikdo neošetřuje pesticidy, dokonce i mobilní zeleň na mostech a v klidových zónách. 

Živá příroda se rozvijí i na neudržovaných místech, dokonce i na staveništích s haldami a výkopy. Pro volně žijící organismy znamenají něco přibližně podobného jako místa narušovaná působením přírodních živlů. Výklenky na budovách, nevyužité půdní prostory, zdi a zídky se spárami zase připomínají prostředí skal. Uprostřed města se tak můžete setkat se skalními druhy ptáků nebo s lesními kapradinami. 

Město je zvláštní typ krajiny, ve které zpravidla převažují zastavěné plochy, zatímco mimo město převažují plochy „zelené“. Přesto je za posledních několik desetiletí vědecky zdokumentováno šíření mnoha druhů živých organismů z lesů, luk a polí do měst. Není to rozhodně tím, že by jim vyhovovala všudypřítomná zástavba nebo faktické podřízení městského prostoru automobilové dopravě. Město je především rozmanité – ve srovnání s rozsáhlými bloky jedné zemědělské plodiny, intenzivně sečenými loukami či donedávna pěstovanými smrkovými monokulturami. Městská zeleň je díky své rekreační funkci zbavena tlaku na produkci. Paradoxně tak nabízí řadě druhů lepší podmínky pro život.

ZIMNÍ HOSTÉ NA ŘEKÁCH 

Dívám se z okna přímo na řeku, což je velká výhoda bydlení na mé adrese. Řeka je sice technicky upravená – napřímená, zahloubená, ohraničená – ale i tak je ten pohled na vodu uklidňující a krásný. Jsem na něj zvyklý už od narození.

U protějšího břehu se voda náhle rozvlní a já zpozorním. Nedivím se tomu, že se ryby zdržují blízko hladiny, když je zas tak teplý únor, že si ho mnohdy pleteme s dubnem. Tohle však nebyla ryba. Asi za dvacet vteřin se o kousek dál vynoří hlavička malého opeřence. Jen na chvíli, než znovu zmizí pod hladinu. Mé cvičené oko pozorovatele přírody okamžitě rozpozná potápku malou. Je opravdu malinká, asi jako mládě divoké kachny. Mimo hnízdní období má nenápadně zbarvené peří v odstínech hnědé s příměsí bílé. Její krátké tělo s těžištěm posunutým dopředu je dokonale přizpůsobené k potápění se za potravou. Na lovu se řídí zrakem, takže voda nesmí být příliš kalná. Právě teď ulovila malou rybku. To je ta největší kořist, na kterou stačí. Za minutu už ji nevidím. Schovala se pod závěs z břečťanu, který přepadává do řeky přes betonový obrubník. 

Potápka malá je chráněný druh. Na řece Malši ve městě se zdržuje každou zimu. Vždyť také nebývá zamrzlá, jako bývala ve vzpomínkách z dětství. V osmdesátých letech jsme chodili s babičkou krmit labutě k mostu u divadla. Byly jich tam desítky a vlastním teplem si udržovaly nezamrzlý prostor. Dnes tudy sem tam proplují jako malé parníky, ale většinu února strávily na rybnících. 

Na soutoku Malše s Vltavou je docela živo. Mezi divoké kachny „březňačky“, které se právě párují, se vmísil sameček kachničky karolínské. Málokdo si všimne jeho přítomnosti, i když je pestře vybarvený. Mezi desítkami divokých kachen se „ztratí“. Kachnička karolínská žije v Severní Americe a do naší části světa pronikla skrze chov v zámeckých či zoologických zahradách. 

Také na Mlýnské stoce za hotelem Budweis se v hejnu divokých kachen pohybuje samec odlišného druhu. Má černá ocasní pera a tmavý zobák, jinak je nenápadně šedohnědý. Je to samec kopřivky obecné. Přiznám se, že nevím, kdo tu kachnu tak pojmenoval a proč, ale aspoň to ladí s jejím vegetariánstvím. Až nastane skutečné jaro, přemístí se k rybníkům, kde i teď, díky teplému únoru, tráví čas mnoho „soukmenovců“.

Často chodím na procházky kolem Malše k Velkému jezu a dál směrem k Roudnému. Jednoho únorového dne přistály v široké zátočině nad jezem bíločerné kachny se zvláštně „vyboulenou“ hlavou. Při soustředěném pohledu, i bez dalekohledu, se na tmavých obličejích rýsovaly výrazné bílé skvrny. Tyto znaky jsou typické pro hohola severního. V zimě je u nás více hoholů než v době hnízdění, přilétají sem ze severnějších oblastí. Živí se podobně jako potápky. Pozorovateli, který by je chtěl spočítat, neustále unikají pod hladinu. S kachničkou karolínskou je zas spojuje zvláštní zvyklost hnízdit v dutinách stromů vysoko nad vodou. Cesta mláďat k vodě začíná volným pádem z cca deseti metrů, což jejich matka pozoruje nejspíš v naprostém klidu.

Pozorování na Malši a na stoce stojí za to, ale zkuste se někdy projít kolem Vltavy za sídlištěm směrem k přístavu. Hladinu řeky v zimě brázdí morčáci velcí – rybožraví znalci skandinávských jezer, fjordů a mořského pobřeží. Nečekanou událostí ledna a února 2024 se stala návštěva malého hejna bernešek bělolících – nezaměnitelných hus, jejichž hnízdištěm je grónská tundra. 

PŘÍRODNÍ GENIUS LOCI

Žiji v Českých Budějovicích od narození, a prakticky stále na tomtéž místě. Za těch 47 let jsem „zakořenil“ tak, že neuvažuji o změně. 

Pohybuji se po městě pěšky nebo na kole v každém ročním období, jsem proto neustále v přímém kontaktu s fyzickým prostorem. Kontakt navozuje prožívání a dlouhodobé prožívání vede k silnému propojení. Díky tomu propojení i posbíraným vědomostem vnímám, po svém, genia loci. Po svém znamená skrze přírodní identitu, skrytou za civilizační fasádou, ale také spolu s civilizací proměňovanou.

Charakter místa už téměř sto milionů let určuje voda. Po většinu toho času, kdy existuje velká terénní sníženina známá jako Českobudějovická pánev, tu bylo dno velkého jezera. Na něm se postupně usadily desítky až stovky metrů jílů a písků. Pak přišel čas dnešních řek. Ten by se dal spočítat na prstech jedné ruky, pokud by tedy každý prst znamenal milion let. Město doslova stojí na štěrkopískových náplavech řek. Kopat do hloubky znamená jít proti času. Jen pod sídlištěm Máj a pod Suchým Vrbným narazíte na dno dávného jezera hned po odkrytí půdy. Ze západního a východního okraje města je to k řekám přece jen dál.

Zkuste si představit dobu ledovou s mamuty a srstnatými nosorožci, jak překračují Malši a Vltavu, které protékají tundrou. Poslední tisíce let se kolem řek šířil bažinatý les a nakonec také lidská civilizace. Okolí řek bylo vysoušeno a zastavováno, ale teprve od druhé poloviny 19. století lidé upravovali samotná koryta řek – pro snazší plavení dřeva a později kvůli protipovodňové ochraně. 

Malé chráněné území Tůně u Špačků nabízí k prozkoumání pozoruhodné přírodní dědictví – zákruty, kterými tekla Malše před regulací. A kolem nich kousky lužního lesa s divotvornými vrbami, statnými duby a spoustou jarních květů, pokračující až k zátoce nad Velkým jezem. Vltava má části starého koryta doslova zapomenuté v polích za Voříškovým Dvorem. Tato lokalita by si zasloužila citlivou úpravu a šetrné rekreační využití vyvažující množství silnic a obchodních center v jejím okolí.    

Řeky nás přibližují vzdálenému času i vzdálenému prostoru. V parku Stromovka, bývalém meandru Vltavy, kvetou v druhé polovině jara byliny ze šumavských luk – zvonečník černý a rdesno hadí kořen. Po Malši posílají své „pozdravy“ Novohradské hory. Třeba i v podobě modrého „kamínku“ – strusky ze starých sklářských hutí. Je tu však něco, co nás propojuje o stovky kilometrů dál, k Alpám. Nad Alpami vznikají bouřky a frontální vlny, které často zalévají Budějovice (ale třeba Tábor už ne). Při jihozápadním proudění vane v zimě za Alpami teplý suchý vítr, rozpouští se oblačnost a teplota vzduchu často stoupá u nás o několik stupňů výše než na severu kraje. Z Alp sem přišli „migranti“ poledové doby – rostliny a živočichové, které potkáte ještě u Budějovic a málokde dál na sever. 

Přírodní genius loci vychází z hlubin geologického času i z přítomnosti utvářené lidmi. Kde jinde můžete z rušného mostu poblíž centra pozorovat několik druhů vzácných vodních ptáků najednou, jak číhají na rybky pod jezem? Jsou to ptáci hnízdící v chráněném území u Vrbenských rybníků. I pestré hemžení včel, čmeláků a motýlů nad trávníky s neposečenými pruhy kvetoucích bylin obohacuje genia loci. Bylo by skvělé ho pokaždé vnímat, s tím dalekým přesahem nad našimi životy, v momentech přijímání územních rozhodnutí a promýšlení rozvojových vizí. 

MĚSTO A DOBA AUTOMOBILNÍ 

V době, kdy jsem chodil do základní školy, hráli jsme si odpoledne na ulici. Měli jsme provizorní branky, hokejky a tenisové míčky. Mnozí si určitě vybavujete různé typy pouličního sportu a jiné zábavy. Když občas jelo auto, rychle jsme to sklidili a pak hned pokračovali. Přes řeku tehdy stál most pro pěší. 

Dnes je v téže ulici zaveden systém rezidentního parkování a po novém mostě oběma směry teče nepřetržitý proud automobilové dopravy. Městem prochází doba automobilní. Jak se o ní bude psát za sto let? 

Jsem jeden z mála „současníků“, kteří v téhle konkrétní věci nejdou s dobou. Představuji si, jak by mohlo město vypadat, kdyby každý dospělý člověk používal osobní auto jen pro nutné účely, po důkladném zvážení pro a proti a nikoliv auto-maticky. Kdybychom většinu denních cest absolvovali pěšky, na kole nebo posílenou hromadnou dopravou. O kolik by bylo město tišší, zdravější, bezpečnější a prostornější. Jak moc by bylo snazší adaptovat město na klimatickou změnu, kdyby se namísto staveb dalších silnic a parkovišť uvolnil prostor pro zeleň a pro vodu. A kolik dětí by si znovu začalo hrát venku, kdyby všude kolem nebyly rušné silnice.

Své sny nikomu nenutím, to ostatně ani nejde. Na osobní automobilové dopravě má současná společnost tak silný zájem, že v konkurenci jiných zájmů téměř vždy vítězí. Automobilová doprava se stala určujícím faktorem pro utváření měst, jejich okolí i venkovské krajiny. Auto má zkrátka přednost. Používání elektrických modelů zmírní klimatické dopady, objem dopravy a jeho vliv na prostředí se tím ovšem nezmění. 

Svým způsobem žití dává člověk najevo, co je pro něj důležité, co preferuje. Zkuste se podívat na jakékoliv město pohledem fiktivní osoby z jiného času či prostoru. Rychle projet, snadno zaparkovat, levně natankovat…Co ještě? A na čem jiném vlastně záleží? 

Věřím tomu, že každý čtenář najde na tu provokativní otázku řadu autentických odpovědí. Je skvělé je vyslovit, je skvělé si je připomenout, sdílet je mezi sebou, mluvit a psát o nich. Je skvělé uvolnit takovému uvažování ve své mysli místo. Aspoň tam je pro něj stále místo. 

To, co Budějce v mých očích dělá jedinečné, jsou dvě řeky, Vltava a Malše, které tvoří atmosféru města. Při troše štěstí zahlédnete u Meteoru malou modrou šmouhu, ledňáčka. Nebo na břehu Malše spadlé okousané stromy od bobra. Na březích řek rostou divizny a lípy,  které v létě lákají včely. Někdy se stává, že má každá řeka jinou barvu kvůli vlastním přítokům. To, když někde moc prší a kapky převezmou barvu země, aby ji ukázali lidem ve městě. Lidi kolem řek chodí, koupají se v nich a ráchají si nohy. Pak se řeky potkají a propojí se. Barvy se smíchají a plynou dál. 

Cestičky podél řek jsou v létě lemované slunícími se obyvateli na ručníkách a v zimě otužilci, kteří do vody vlezou za každého počasí. 

Voda dává tvář centru města. V něm se pohybuju téměř denně a užívám si to. Vždy mě na nich bavili kolemjdoucí. Je zvláštní pozorovat, jak odlišně vypadají lidé na okraji města a v jeho centru. Mám pocit, že lidé v centru jsou elegantnější a oblékají se tak, aby se sem hodili. Sedí v kavárnách či na slunných předzahrádkách a s bohémským klidem nasávají atmosféru Budějek. Na okraji potkávám spíš sportovní typy, kteří soupeří s pejskaři a předbíhají se na úzkých pěšinkách. 

Jeden z mých nejoblíbenějších okamžiků je v pozdním odpoledni, když si stoupnete na roh náměstí, který je proti mizejícímu slunci. Paprsky svítí okolo kašny jako svatozář a vynikají tak barevné fasády domů.

Místo, které v Budějcích nejde opomenout je Piaristické náměstí, kde se každý čtvrtek a sobotu brzy ráno pořádají krásné trhy. Je to jedno z prvních míst, na která si vzpomenu, když o městě přemýšlím. Vždycky mě to na trhy táhne, ale potřeba spánku bývá často silnější. 

Piaristické náměstí je sevřené samými krásnými historickými budovami. Můžete si stoupnout kamkoli a vždy uvidíte alespoň jednu výjimečnou památku. Můžete měřit pohledem kamennou žábu, jestli snad nepopolezla nahoru na střechu kostela, a nechystá se tak konec světa. Nebo spatřit na nově opravené Solnici sochy hlav patřící podle pověsti trojici popravených lupičů. 

Nepřestává mě fascinovat, že Piaristické náměstí je původně středověké pohřebiště. Člověka to rozhodne hned nenapadne – chodíte okolo stánků, obhlížíte kytičky, sazeničky, pošmudláte si králíčka nebo koupíte pikador do ruky... Těžko si představit, že to tady kdysi vypadalo o tolik jinak. 

Na trhy jsem často chodívala s babičkou a dědou a vždycky mě nudilo, jak často jsme se zastavovali pozdravit známé. To se totiž musíte s každou tetičkou obejmout a vyslechnout si, jak jste vyrostli nebo jak jste ztracená generace. 

Pokaždé jsem přesvědčovala dědu, aby mi aspoň jednoho malého králíčka koupil. Doteď nevím, proč to nešlo – jestli se babička s dědou dohodli, že je to nesmysl, nebo králíka koupit vážně nešlo. 

Když z Piaristického náměstí zamíříte k vodě, brzy se dostanete k Slepému rameni. Projdete okolo velkého zahnutého stromu, který si tam poklidně roste nad chodníkem, a po levici máte zušku. Z té se obvykle line krásná hudba, to rozhodně, jenže ne všechny děti si hraní užívají. Z vlastní zkušenosti vím, že když se horliví rodiče rozhodnou, že by jejich milované dítě mělo mít hudební základy, nesetkává se to vždy s nadšením. 

Blízko zušky je bylinkový záhonek před Gymnáziem Česká. Často kolem jezdím na kole a divím se, že tam ještě nikoho nesrazila, protože vždycky koukám na dokonalou meduňku nebo rozmarýn. Vedle je plovoucí kavárnička Vlna. Tam se lidé povalují na lehátkách, pijí kafíčka a vypadají jako reklama na dokonalou pohodu. 

Můj den začíná v 7 hodin ráno, a protože mám školu velmi blízko domu, můžu si dovolit pomalejší rozjezd. Žiju v malé čtvrti na okraji jižní části Budějc. Máme domek a zahrádku s velkým třešňovým stromem. V létě nám kvete krásnými sněhovými kvítky. Dřív za námi bylo pole a měli jsme slepice. Teď je tam ale silnice a brzy okolo začnou stavět domy.

Moje škola stojí jen pár metrů od mého domu. Je skvělé, že nemusím jezdit nacpaným autobusem; v klidu jsem totiž do tří minut pěšky ve škole, aniž bych musela chvátat. Netěším se, až budu muset dojíždět do jiné školy, která bude mnohem vzdálenější. Chystám se na zemědělku. K té jezdí dobré spojení, ale beztak se tím ranní cesta výrazně prodlouží. 

Když mi skončí vyučování, mířím do školní jídelny. Tamější jídlo mi moc nechutná, ale je mi vždycky řečeno, ať se kouknu na svoje starší sestry, že ony se v jídelně stravovaly celé roky – a jak jsou krásné. Když dorazím zase zpět domů, mám obyčejně tak hodinu volna a pak vyrážím zase do města.

Díky lítačce jsem v přesunech úplně samostatná a mohu cestovat, kam potřebuji. MHD jezdím každý den, ale stejně mě pořád udivuje, jak je neosobní. Tím, že ho užívá tolik lidí, je možné zůstat v úplné anonymitě. Za pár minut si vás nebude pamatovat ani člověk, vedle kterého jste seděli nebo jste do něj omylem strčili. Autobus ale na druhou stranu představuje perfektní prostředí k pozorování okolního světa a lidí v něm. Do centra se dostanu většinou do patnácti minut, a to poměrně spolehlivě. 

Mám poměrně nevšední koníčky. Jezdím na lukostřelbu do nedalekých Litvínovic, cvičím taky cirkus a vzdušnou akrobacii. Ve městě je k dispozici velké množství skvělých aktivit, ze kterých si vybere každý. Někdy přemýšlím, jak se to všechno do jednoho města nacpe?

Ve čtvrtek mám dva kroužky za sebou a mezi nimi půlhodinovou pauzu, během které chodím prolézat hezké obchůdky nebo do sekáče. Občas něco zařizuju pro mamku, když už jsem ve městě anebo si jen dělám procházky po parčících a kolem řek. 

Když skončím s kroužky, nastává večer. To je ideální čas na koukání okolo sebe. Večer je totiž město jiné než během dne a lidé, kteří se v něm pohybují, taky. Přijde mi, že se soumrakem začínají i ostatní víc pozorovat svoje okolí. Vypadá to, že je zajímá, proč i ostatní ještě nejsou doma. 

Když přijedu domů, bývá už pozdě a já akorát stihnu povyprávět mamce, co jsem ten den dělala. Potom jdu spát. Jsem ráda, že můj pokoj má výhled na malý kousek pole a lesa. To je připomínka, že ne každý z mých dnů musí být zalitý do dlažby a asfaltu.

V Českých Budějovicích jsem se narodila. Jsem narozená v létě a jsem za to ráda, protože moje oslavy s kamarádkami byly vždy prosluněné a plné vůně květin. Je to taková naše tradice, že mívám dort ověnčený květy typickými pro tohle období roku. Když už mluvím o květinách, tak myslím, že by jich mohlo být ve městě víc. Budějce na tom nejsou v tomhle ohledu špatně, ale umím si představit plno míst, která by mohla být zelenější. 

Při projíždění Budějcemi je zvláštní vidět, která místa se během let proměnila a která na to teprve čekají. Dobře dopadl třeba starý vojenský bunkr. Nebo Solnice, nádraží, altánek u hvězdárny… Je hezké vidět, že se město může měnit k lepšímu. 

Nemyslím si, že ve městě něco zásadně chybí. Spíš si myslím, že není plně využíváno. Někdy mi připadá jako by se procházka městem pro řadu lidí smrskla na „zajdu do obchoďáku na bubble tea“. Já se ale většinu času pohybuju v okruhu osob, které vědí, že tu máme i muzeum nebo dokonce divadlo. Je skvělé vidět, jak mí vrstevníci chodí na přednášky, dobrovolně prolézají výstavy, stylové kavárničky a expozice muzea… To dělají hlavně mí kamarádi ze skauta, Alšovy jihočeské galerie a z Bude cirkus. Zní možná zvláštně, že rozděluju lidi rozděluji podle toho, odkud je znám, ale funguje mi to. Ať už někam vyrážíme ve skupině nebo se po městě vydávám sama, vždycky je tu co dělat – a to je dobře.