Hotspot přežití - Ptačí sněm

Ptačí sněm byl interaktivní dočasnou instalací ve veřejném prostoru na sídlišti Šumava. Na prostranství (nebo náměstí?) bez názvu stála instalace uprostřed sídliště po celé léto 2023. Jak plnila svou funkci? Jaké otázky vzbudila? Jak se jí povedlo splnit svůj účel?

Instalace s názvem Ptačí sněm byla součástí a první realizací v rámci projektu  Hotspoty přežití. Úkolem projektu je  propojování širší veřejnosti s moderním uměním a současnou architekturou. Série site-specific realizací na různých veřejných prostranstvích Českých Budějovic by měla posilovat vědomí obyvatel o významu veřejného prostoru v jejich bezprostředním okolí a otevírat problematiku adaptace životního prostředí města v době klimatické změny.

Místa, která umělci pro instalaci vybírají, vycházejí z podnětů získaných během socio-urbanistických workshopů konaných během Kul.turistických zastavení v předchozím roce, dále od samotných obyvatel, z rozhovorů s nimi – z potřeb a nároků samotných obyvatel i v místě působících organizací, uskupení, institucí,...

Úkolem tvůrců současných i budoucích instalací je vybrat místo vybízející k diskusi. Místo, kde mohou společně s místními, nebo sami místní otevírat otázky jako např. „Kdo jsme my, obyvatelé daného místa?“, „Co v daném prostředí stojí za úsilí?“, „Jak se zde žije a jak se zde bude žít za 10 nebo 20 let?“. Intervence jsou koncipovány s přihlédnutím ke globální environmentální krizi a jejím lokálním projevům.

Myšlenky, ze kterých se podoba a forma první takovéto instalace – Ptačího sněmu – zrodily, jsme společně hodnotili při dernisáži 17. září. V debatě lidí, kteří se o instalaci starali a realizovali ji, společně s jejími autory, jsme zkoumali její dopady. I to, zda a jak plnila svůj účel. Zda se jí podařilo viditelně nést myšlenky, které vedly k jejímu vzniku. A zda přinesla pro místo a veřejný prostor, ve kterém byla umístěna, nějakou změnu.

Celému procesu přihlíželi i členové studia Socionaut, kteří v poslední den existence Ptačího sněmu sesbírali zpětnou vazbu od místních a pomohli tak významně s celou reflexí.

Jaký by měl být Ptačí sněm?

Autory architektonické instalace byli sochař a architekt Jan Fabián, sochař Matouš Lipus a kurátor současného umění Jiří Ptáček. Jejich hlavními cíli bylo vytvořit místo pro (společenské) setkávání, poskytnout místním přístřešek i vodní prvek. Vdechnout místu, které stojí trochu stranou, nové podněty a život. 

Mezi lidmi mělo pomyslně pokládat otázky jako: chybí nám tu stín? Chceme tady vodu, místo pro odpočinek…?

Prostředí Ptačího sněmu mělo inspirovat ke společné diskuzi o budoucí podobě místa a zároveň místní lidské komunitě připomenout přítomnost i dalších sousedů – ať už zvířecích nebo rostlinných – a vytvořit dočasné podmínky pro jejich dobré společné soužití.

Místo a soužití

Náměstí, které vlastně ani není náměstím, ale spíše prostranstvím. Beze jména, přesto centrem pro celé sídliště Šumava. Lidé zde oceňovali při všech průzkumech hlavně služby a blízkost zeleně. Chybělo jim ale společenské vyžití, více míst k setkávání, možnosti jak v zeleni trávit čas.

Instalace propojila náměstí s parkovou, do té doby jenom okrasnou, částí. Děti pozorovaly brouky, dospělí lehávali v trávě a pozorovali oblohu a ptáky.

Setkávání

Ptačí sněm vybízel k pozorování okolí. Na jinak klidném místě se “něco dělo”. Pohodlí instalace vybízelo ke spočinutí.

Ukázal, že malé herní prvky a drobné zásahy do veřejného prostoru na různých místech umožňující lidem se zastavit a trávit (společně s dětmi) na místě chvíli času. Jsou tak skvělou příležitostí k využívání veřejného prostoru.

Jednoduchým způsobem jak zabydlovat veřejný prostor by mohl být i promyšlený městský mobiliář. Úvaha nad jeho rozmístěním a s ním spojená hravost vybízí třeba i k hledání různých funkcí a možností jeho využívání. I to do veřejného prostoru přináší život, vybízí ke spočinutí, vytváří příležitost pro rozhovor i mezigenerační setkávání.

Intervence také otevřela otázku celkové ochoty setkávat se. Ukázalo se, že ta nepřichází sama, je nutné pro ni vytvářet příležitosti. Aby se spíše vylidněný prostor zaplnil činností a programem, je nutná aktivita lidí.

Načasování

Hlavním úskalím se ukázalo být načasování realizace. Instalace měla nabídnout v době prázdnin další možnosti trávení volného času, přesto se přístřešek nepodařilo zabydlet tak, jak bychom si přáli. Komunity i instituce, které by ho mohly využívat, jsou přes léto zavřené nebo nefungují a nežijí, případní jednotlivci - jindy součástí komunit a institucí – žijí dočasně na jiných místech, mimo sídliště. Chyběli tak oni “aktivní lidé”. Program tak byl dodáván více než jsme původně očekávali “z vnějšku”, než vytvářen místní komunitou. Překvapivě náročná byla i péče o dílo, do které měli být původně víc zapojeni místní (obyvatelé, organizace a instituce). Do budoucna bychom si přáli, aby se nám dařilo na daném objektu a jeho náplni více spolupracovat, aby objekt “patřil” více místní komunitě.

Vodní skluzavka a přístřeší

Přesto se – právě díky prázdninám a teplému počasí – krásně osvědčilo přístřeší a především vodní prvek, který denně využívali především děti a teenageři.

Instalace pro děti byla improvizovaným hřištěm. Lezly po ní, klouzaly se do vody. Byla hravá, interaktivní a lákala je k prozkoumávání.

Vodní prvek ve veřejném prostoru je věc, která je vždy přijímaná pozitivně. A ačkoliv v případě Ptačího sněmu neměl původně sloužit výhradně dětem, ale rostlinám a ptákům, byl nejoceňovanější částí celé instalace.

Mnoho lidí kvitovalo i praktický rozměr díla, když nabízel úkryt před deštěm a poskytoval stín.

Podoba Ptačího sněmu

Asi nejkontroverznější byla vnější podoba instalace. Objevovaly se různorodé, až protichůdné názory.

Děti, které jsou ve vnímání otevřenější, ji většinou naprosto přijímaly, chápaly a velmi aktivně využívaly (klouzaly se, koupaly, seděly a lezly po ní,..). Mladší obyvatelé sídliště hodnotili Ptačí sněm jako “zajímavý prvek oživující veřejný prostor” a oceňovali originalitu a hravost. Většině dotazovaných obyvatel se ale dílo nelíbilo. Považovali ho za “nevhodné”. Nebyli si jisti kontextem a “nezapadalo jim do daného místa”. Intervence pro ně byla nečitelná. Vzbuzovala nedůvěru a nejistotu, nebyli ochotní vykročit do neznámé zóny.

Publikum

Pohybujeme se zde na hraně vkusu a posouváme vnímání většinově publika. Je zřejmé, že provokativní vzhled, recyklované materiály, nedokonalý povrch se neshodují se současnou představou “reprezentativního” umění v městském prostředí.

Pro velkou část lidí byla instalace špatně čitelná, nerozuměli jejím funkcím, neviděli v ní praktický přínos. Nevěděli, jak by ji měli používat, jak by prostředí mohla sloužit.

Nejistota z něčeho nekonvenčního a nového obyvatele nepustí do interakce, nedovolí jim si objekt přivlastnit a snadno sklouzne k nelibosti - je bezpečnější pohybovat se v této zóně, obzvlášť, pokud se takových najde víc.

A zatímco nejmladší obyvatelé sídliště oceňují mobiliář umožňující kreativní trávení volného času, obyvatelé středního a vyššího věku váhají, nacházejí si k němu cestu pomaleji, nebo vůbec. A takováto věc je spíše odradí.

Komunikace

Základem k překonání této bariéry se může stát lepší a důkladnější komunikace. Pokaždé, když se povedlo tvůrcům navázat bližší kontakt s místními a zapříst rozhovor, zpravidla došlo ke změně postoje. Z nepřístupnosti a odmítání se stávalo pochopení. Obyvatelé se začali identifikovat s funkcemi díla. Začínali jej chápat a jeho podoba byla najednou smysluplnější.

Pokud by se příště povedlo navázat s místními hlubší kontakt (třeba i za využití jim blízkých komunikačních kanálu, nebo prostřednictvím mediátora) a zapojit je už do přípravných fází během tvorby a vzniku díla, povede k mnohem většímu přijetí, dokonce zaujetí pro jeho účel a samotné oživování díla.

Pomoci by v tom jistě příště mohla i organizace většího počtu poloformálních a neformálních setkání organizovaných v okolí místa. Případně využívání místními organizacemi a institucemi.

Ptačí sněm dál vyvolává otázky

Jak by mělo vypadat umělecké dílo ve veřejném prostoru? Jaké by mělo plnit funkce? Mělo by odpovídat jenom potřebám místních obyvatel a být takříkajíc “na objednávku”? Jsou dobře fungující komunity závislé na možnosti místa k setkávání?

Instalace rozhodně vyvolala diskuzi o tom, jak by mělo a mohlo umění ve veřejném prostoru vypadat. Narušilo do jisté míry konzervativní vnímání jeho podoby. Usilujeme o otevřenou společnost a publikum. A chceme posouvat jeho hranice. Reakce na sociálních sítích se dají považovat za narušení dosavadních hranic. Už to, že instalace přežila ve velmi dobrém stavu je důkazem o tom, že do jisté míry pouze předběhla hranice vkusu. A tím je posouvá dál.

Negativní reakce se týkaly jen a pouze vnějšího vzhledu Ptačího sněmu, nikoliv opanování prostoru a jeho funkce. Pár lidí dokonce ocenilo, že vypadá nekonvenčně a jinak, než díla běžně vídaná ve veřejném prostoru. Přítomnost a možnost pozorování fauny a flóry, zcitlivění vůči dalším obyvatelům, možnost rozhovoru, mezigenerační setkávání, využití vody,.. To vše jsou momenty odpovídající potřebám místních obyvatel.

A zatímco dílo může být pro mnohé nečitelné a symbolicky nepřístupné, dovoluje takováto intervence nabízející různorodý a hravý mobiliář v místě, kde chybí třeba posezení ve stínu nebo vodní prvek, přilákat mnohé. Diskuze o díle a umění – třeba i kritická – pak může následovat.

Je důležité podporovat otevřenost vůči využívání veřejného prostoru. A následný dialog s umělcem a tvůrcem uměleckého díla jí může také pomoci.

Ptačí sněm obnažil opět jistou nedostatečnost komunitního života a kultury v jednotlivých (okrajových) čtvrtích. Toto uvědomění bylo iniciováno jak maringotkou a aktivitami uskutečněnými kolem ní v rámci prvního kola kandidatury, tak Ptačím sněmem v kole druhém. Využívání veřejného prostoru a jeho zabydlování lidmi a třeba i uměleckými díly skvěle slouží a zahajuje změnu.

Místní obyvatelé by měli být slyšeni, měli by být informováni o chystaných změnách, měli by mít šanci o nich spolurozhodovat, měli by mít prostor k setkávání, pro diskuzi i opanování veřejného prostoru. I tak se do budoucna může mnohem lépe sjednotit v silnou komunitu.

Sebevědomá a silná komunita může využívat budoucí intervence ve veřejném prostoru mnohem více. V budoucnu může spolupracovat na její tvorbě, naplní ji ona sama, zabydlí ji i celé prostranství.

Umělec, který bude příště dílo vytvářet, bude mít příležitost lépe komunikovat (bavit se s místními lidmi, vysvětlovat, přibližovat záměr, zajímat se o jejich názory) a začleňovat je tak do celého procesu vzniku a existence díla.