Za mlada jsem chodil na diskotéku Regina, to je tak čtyřicet let zpátky, nevěřím tomu, že je to tak dlouho, skoro půl století a uteče to jako nic. Do Reginy jsme chodili tancovat a balit holky, hráli tam Bee Gees a Abba a Smokie a to šlo potom samo, nechci se chlubit, ale holek jsem tam takhle sbalil docela dost. To bylo s kamarádama naše loviště. Na co jsme je balili? No na tanec, na co jinýho. Potom jsem dotyčnou pozval obvykle do kina, to už byla zase trochu jiná disciplína, jo, to už bylo třeba, abysme byli někde sami v klidu, chodili jsme do Míru, do Suchýho Vrbnýho nebo do Kotvy, lístek stával takovejch pět korun, tušim.

To už je všechno pryč.  

Je to divný a někdy smutný, jak se ten čas rychle převalí, nedávno jsem se dočetl, že náhle zemřel herec Martin Hruška, známý taky z Jihočeskýho divadla. To byl můj spolužák, chodil se mnou osm let do školy. Hrávali jsme spolu hokej, potom jsme se moc nevídali, jen tak někdy čas od času, když jsme se potkali ve městě, tak jsme prohodili pár slov.

A teď už tady neni, přišlo to zničehonic. Znal jsem jeho maminku i tátu, je to zvláštní, když takhle odejde někdo, koho znáte dekády. 

Na druhou stranu jsou lidi, který se skoro nemění nebo u kterejch máte pocit, jako by se zastavil čas. Občas potkávám ve městě bývalou spolužačku Renatu a vždycky se divim, že vypadá celý ty roky furt stejně a tak jí to taky říkám, říkám Renato, ty vypadáš furt stejně, a ona se usmívá, v obličeji je pořád hezká. 

Nakonec si prostě řikám, že nic z toho, co se stane, nejde odhadnout, nejde si to nalajnovat, co se má stát, to se stane a my s tim nic neuděláme. Věci, který se staly skoro před půl stoletím, se zdaj před chvílí, a někdy si připadám, že mi není tolik – že si dobře pamatuju, jaký to bylo bejt kluk a potom mladej a chodit tancovat do Reginy. Teď je tam namísto diskotéky spořitelna.

A já vlastně ani nevím, kam chodí mladý v Budějcích tancovat dneska, mají vůbec takový místa? 

Když nevíš, tak se zeptej, máš přece hubu, říkali mi naši a já se tim tak nějak celej život řídim. Vyřeším si, co potřebuju, zjistím, co musím, tak on žádný učený z nebe nespad a není ostuda něco nevědět. 

Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. S tátou jsem se potom moc nevídal, ještě žije, to jo, má jinou rodinu, ale nefunguje jako táta, je to pro mě vlastně cizí člověk. Po rozvodu jsme s mámou a ségrou bydleli naproti železniční poliklinice. To bylo skvělý bydlení, s klukama jsme si v okolí hráli na indiány, lezli na stromy, chodili přes lávku do Sucháče a já se pak vrátil domů na oběd, to jsem musel přesně, to zase jo. Auto kolem nás skoro neprojelo, dneska pustit dítě někam samotný je risk, navíc takhle daleko, jak jsme chodili my, to by si asi lajznul málokterej rodič. 

Jestli mi někdo z kamarádů zbyl? Jo, zbyl, dlouho jsme si zbyli, jezdili jsme třeba na Slapy pod stan, to bylo dobrý, na to rád vzpomínám. Ale pak jsme se oženili a to dost věcí změnilo. Jeden můj dobrej kamarád se odstěhoval do Prahy. Dneska bydlí v Nuslích, někdy přijede na pivo, tak pokecáme, nebo si jen tak zavoláme.   

Za život jsem vystřídal docela dost prací. 

Máma na nás se ségrou byla sama, jak už jsem říkal, takže jsem začal pracovat v šestnácti letech v Gamě, kde jsem dělal křídy a kopírovací papíry. Pak jsem šel na vojnu a po ní jsem začal pracovat v gumárně v Koh-i-nooru. Do toho jsem dost cvičil karate, chvíli jsem byl taky u ochranky v Gomelu. Dělal jsem třeba bodyguarda zpěvákovi Petru Mukovi. Jo a potom jsem taky dozoroval převoz peněz, to je jako z filmu, ale na nás nikdo nikdy nezaútočil, vždycky jsme dovezli všechno tam, kam jsme měli. Jednou jsme takhle vezli 30 nebo snad 40 milionů do ústřední banky, to bylo asi nejvíc peněz, co se mnou kdy bylo – a nejspíš taky bude. 

Žiju v Budějcích 54 let a jsem tady zvyklý, jasně, že někdy nejsem spokojený, to asi nikdo nemůže bejt spokojenej furt, ale neměnil bych. Budějce mám svázaný s celou svojí pamětí, vidím, jak se proměňujou místa a to mi ukazuje, jak moc jsem se změnil já. I když si někdy pořád připadám jako malej indián, co musí přijít včas domů na oběd, aby se máma nezlobila. 

Od malička jsem sportovec. Hrával jsem za místní v současné době již neexistující fotbalový klub IGLA České Budějovice, kde nás trénoval pozdější kapitán týmu Bohemians Praha 1905 Zdeněk Prokeš, na to jsem dost pyšnej, že jsem ho mohl poznat. Věnoval jsem se taky volejbalu nebo hokeji, většinou jako reprezentant za školu. Rád jsem navštěvoval taky sportovní akce v Sokolovně, například box a volejbal.

Aktuálně bych rád vyzdvihl získání mistrovského titulu volejbalistů českobudějovického Jihostroje, to mi udělalo velkou radost, potěšil mě taky hokejový přátelák Rakousko-Česko v místní Budvar aréně, jako příprava na mistrovství světa. Čemu naopak moc netleskám jsou výkony fotbalistů českobudějovického Dynama, ale tak zase já jsem na fotbale nebyl 16 let, naposledy, když se vrátil jako hráč Karel Poborský. 

Tuhle moji vášeň pro sport podědila nejmladší dcera, která se ve volejbalu dopracovala až k bronzové medaili na mistrovství republiky. Dneska je ze mě děda, mám samý vnučky a ta nejstarší hraje florbal, jasně, že se chodím na zápasy podívat, ale neradím, nekritizuju. Jen fandím. 

Sport je pro děti důležitý, hodně se na něm naučí, odolnost, ale taky týmovost. 

Když byly děti malý, jezdily jsme přes Český Vrbný po cyklostezce na Hlubokou nebo zase na druhou stranu do Krumlova, třeba když tam byly Slavnosti pětilisté růže.  Vzít kolo a jet s rodinou na vejlet je asi jeden z nejjednodušších způsobů, jak se k nějakýmu pohybu dopracovat. 

Ono je jinak dost důležitý, aby ve městě byla místa, kde jde sport trénovat, klidně i jen tak, nezávodně, hřiště, sportoviště, to je skvělá věc. Myslím, že by jich v Budějcích mohlo být klidně víc. 

Když se procházím po Sokoláku a dívám se přes řeku, vidím pomalu chátrající sportovní halu, kam jsem strašně rád chodil na koncerty a zápasy Jihostroje. Podle mýho názoru by vedení města mělo uvažovat, že tuhle budovu obnoví, zasloužila by si to. 

Sportu zdar a Budějcím sílu. 

Bez zraku žiju v Českých Budějovicích již deset let. Někdy je mi zde dobře, někdy méně, tak jako komukoli jinému v tomto městě.

Stále si nemohu zvyknout na to, že když vyjdu ven, jsem pro některé lidi zkrátka atrakce. Nemám slepeckou hůl ani nenosím černé brýle. Za svůj handicap se nestydím, jen mi nejvíce vyhovuje chodit v doprovodu druhé osoby (jednou jsem si vzala bílou hůl na koncert v domnění, že se budu moct během hudby pohybovat, ale nakonec jsem ji chránila před rozjásanými návštěvníky, aby ji nerozdupali na třísky). Sluneční brýle si beru jen když si chci zahrát na tajemnou femme fatale a někdy nosím svoje staré dioptrické brýle. Protože mi prostě sluší. 

Nejčastěji chodím pěšky, ale někdy přesto nastane moment, kdy jsem nucena použít městskou hromadnou dopravu Když jedu městskou, uvítám pomoc, pokud je potřeba. Vím, že mnoho lidí to myslí dobře a neuvědomí si to, ale i když je člověk slepý, neznamená to, že se ho může kdokoli dotknout a začít s ním manipulovat. Takže moc prosím: Nikdy neberte nevidomé zezadu za ramena a nepostrkujte je před sebou, je to nejhorší možný způsob pomoci, byť dobře míněný. Pokud se mě někdo cizí dotkne, většinou se dost leknu, je to, jakoby na vás někdo sáhl v černočerném tunelu. Nebojte se nás slepých – stačí oslovit, stejně jako když chcete pomoci vidoucímu člověku, který má nějaký problém.

Nevypadám na to, ale sportuji. Mám moc ráda plavání a mrzí mě, že nemám nějakou ochotnou duši, která by byla připravená se mnou dvakrát do týdne vyrazit. Českobudějovický plavecký stadion je moc fajn, personál je neskutečně ochotný a příjemný a můj doprovod má vstup zdarma (máte někdo zájem?). Škoda, že neexistuje samostatný přístup pro handicapované, někdy je možné jít přes dětské šatny, ale jen v době, kdy je tam prázdno a vzhledem k tomu, že jsou tam „lifrováni“ všichni handicapovaní bez rozdílu pohlaví, věku či postižení, je to takové… hodně dobrodružné.

Nebojte se nás nevidomých, namísto anonymních sbírek často víc oceníme pomoc od konkrétních lidí. Takových, kteří nám budou ochotni věnovat trochu svého času (finanční odměna také není sprosté slovo) a budou k nám přistupovat jako ke komukoli jinému. Neztratili jsme mozek, jen zrak. Totéž bych vzkázala i českobudějovickým zaměstnavatelům, nebojte se nevidomých, chceme být prospěšní, máme vzdělání, umíme s IT v rámci podpůrného software a věřte, že možnosti jsou dnes čím dál lepší, vaříme, žehlíme, staráme se o děti. Žijeme tu s vámi.

„Jestli tam budou dvě čárky, tak to bude masakr...“ 

Podávám manželovi drobný plastový proužek, který má rozhodnout o našem dalším směřování.

„Asi tam nic není,“ hlásí můj muž pohotově. 

„Jak asi?“ ptám se s naléhavostí v hlase a stejně už podvědomě vím, že nás za pár měsíců bude o jednoho víc.

Je tam jen takovej jakoby duch,“ ozve se znovu z koupelny, a to už je nám oběma jasné. 

Čeká nás další dobrodružná životní etapa.

 

Když jsem coby nevidomá zjistila, že čekám miminko, vyvolalo to ve mně mnoho pocitů – a především obav. Měla jsem v té době již pětiletého syna, který se mi narodil ještě v době, kdy jsem viděla. Do jeho čtyř let jsem o něj pečovala sice jako vidoucí rodič, přesto jsem si vůbec nevěřila, že zvládnu druhé dítě. 

Poslední roky už totiž nevidím vůbec nic. Žádné vnímání světla, stínů, obrysů.

Napadaly mě samé černé scénáře: Jak to bude s porodem? Co péče o novorozence? Jak se budu pohybovat po městě s kočárkem? Co třeba dětská hřiště? 

Na druhou stranu bylo výhodou, že jsem se ve městě dosud dobře orientovala a to mi dodalo trochu klidu. 

Čas rychle plynul, část příbuzenstva i někteří skeptičtí lékaři se již z nové situace stačili oklepat a s rostoucím břichem sílila i moje jistota, že vše zvládnu. Možná se nějaký pradávný mateřský program, který byl zasunut někde v neznámých hlubinách, vynořil se přesně v tu chvíli, kdy bylo potřeba. 

Termín porodu se nezadržitelně blížil a začala jsem řešit jeho konkrétní průběh v českobudějovické nemocnici. Můj první porod proběhl císařským řezem, ale tentokrát jsem trvala na klasickém porodu. I první porod jsem chtěla co nejvíce prožít, takže proběhl jen v epidurálu a nyní, když mé smysly byly ochuzené o zrakové vjemy, nechtěla jsem přijít o nic dalšího. 

V českobudějovické nemocnici mi nabídli nadstandardní pokoj, kde mohl pobývat i můj muž, a to bez nutnosti jakéhokoli příplatku. Sestřičky byly (až na jednu jezinku) naprosto úžasné a staraly se o mě bezvadně. Od určitého okamžiku jsem se dostala do jakéhosi zautomatizovaného transu, vše tělesné jako by se dělo mimo mě, přirozeně, správně, skoro mysticky. Můj muž byl celou dobu po mém boku a byl mou nedocenitelnou oporou. Vše šlo lehce, krásně a odpoledne na mém břiše přistála ONA. Nezrodila se sice z mořské pěny, ale pro mě se v tu chvíli stala Venuší, bohyní mého srdce. Cítila jsem, jak je hebká, voňavá, s drobnými vlásky a něžnými ručičkami. Hladila jsem jí po zádíčkách a rozprostřel se ve mně nebeský klid. Z prapodivné letargie mě vytrhla až rozesmátá sestřička: 

„Jé, vy už máte hotovo? My se nahoře vsázeli, jestli to zvládnete.“ 

Jo, jo, zpátky do reality Měla jsem však pocit, že mě nemůže rozházet nic. Večer už jsem spokojeně krmila svou malou princeznu a přemýšlela nad tím, jak asi vypadá. Dala bych všechno za to vidět ji aspoň na malý okamžik.

Ač jsem byla matkou již relativně zkušenou, po prvotním hormonálním oblouznění se mi začaly na mysl opět prodírat ony myšlenky na to, jak se budu o malou starat. Ale  děti jsou v zásadě nerozbitné a dobře omyvatelné a tak jsem se pustila do maminkovské péče naplno. S překvapením jsem zjistila, že na tom není nic složitého. Moje malá princezna jako by věděla, že potřebuji také v něčem pomoci, byla klidná, kojení nám šlo bez problémů. Když mělo dojít k naplnění plínky čerstvou nadílkou, vždy mi to jasnými zvuky dala najevo. Později, jakmile byla malinko odrostlejší, podávala mi oblečení, strkala nožičky do ponožek, zkrátka, šlo nám to až neuvěřitelně dobře a občasnému hovínku za svými nehty či na ruce jsem se zasmála. Snad největší překážkou při starání se o miminko bylo krmení lžičkou, ale i to jsme nakonec zvládly. Občas se stalo, že jsem do ní třeba narazila nebo se ona svalila z postýlky, ale to se stane i vidoucím rodičům, stačí mžik a je to.

Co mě doopravdy mrzelo, že jsem nemohla dceři předčítat pohádky. Namísto toho jsem jí začala vyprávět každý večer jinou pohádku podle jejího přání. Venku jsme jezdily s kočárkem samozřejmě jen v doprovodu, stejně tak i hřiště jsme si společně dopřávaly jen občas, když mohl manžel (a ten věnoval malé skutečně každou volnou chvilku). Nejvíc mi v tomto období chyběla nějaká asistence, hlavně na procházky či pochůzky venku. Existují sice sociální služby, ale pracovníků je v nich málo (a často mizerně placených), nemají čas každý den a služba je poměrně drahá. Nicméně, dnes je mojí dceři 8 let, je krásná, zdravá a neuvěřitelně šikovná, takže i bez zraku je možné vše zvládnout, když je dobrá vůle. 

Doufám, že můj příběh bude inspirací či povzbuzením pro ostatní, handicapované i zdravé. Když najdete sílu v sobě a podpoří vás vaši nejbližší, zvládnete úplně všechno.

Nepiju alkohol, poslední cigaretu jsem odhodila ještě v „telecím“ věku, neujíždím na čokoládě ani hromadění roztodivných kabelek (a na ně navazujících naprosto zbytečných botiček), ale jednu věc v této efemérní 3D hře jménem život opravdu miluji a tou je „ochutnávání“ roztodivných vůní světa. Vůně jsou odjakživa mou soukromou vášní a kromě nových knih (speciální slabost mám pro křídový papír), škrobenky, broušené kůže, pryskyřice jehličnanů, hřebíčku (a výstředností jako igelitový ubrus či terpentýn) mě naprosto uchvacuje například vůně kávy. 

Už v dětství jsem se ráda motala okolo mlýnků na zrnkovou směs, které nechyběly v žádné samoobsluze. Užívám si otevírání pytlíků s již namletými zrnky (s lítostí, že ona božská vůně vydrží jen chvilku) a samozřejmě nejraději mám aroma dobře připravené, silné, černé kávy bez příkras ve formě cukru nebo mléka. Snad i proto miluji kavárny a Budějovice jich nabízejí naštěstí nespočet. 

Vonící kávu nejspíš postřehne skoro každý, ale už jste si někdy všimli, jak to voní na křižovatce Lidické a Mánesovy, v ulici Komenského, Tylově nebo Boženy Němcové? Když si člověk odmyslí čmoud z nekonečného proudu aut, závan motorového oleje či nakyslý zápach spálené gumy, nemůže si nevšimnout něčeho úchvatného. 

Pastelky. 

Jejich dřevitá vůně evokuje první školní dny, malé papírnictví na konci ulice nebo radost v dětských očích při obřadném použití růžové nebo zlaté, s nimiž princezna či kosmický superhrdina dostanou ten správný šmrnc. 

Občas je vůně z pastelek a tužek přehlušena jinou, silnější a všeobecně ne příliš oblíbenou, ale já ji mám přesto také ráda. K tomu dochází ve dnech, kdy v Samsonu dělají slad. Tehdy ve vzduchu visí cosi teplého, sladkého, co mi evokuje dětská léta strávená na vsi, pobíhání v obilných klasech, telátka v maštali a seno na půdě. Díky práci budějovických sládků se mohu pár dní v měsíci vracet tam, kde mi bylo kdysi dobře. 

Co se městských vůní týká, nejštědřejším měsícem bývá květen. Kromě šeříků (které si letos dost pospíšily) začíná doba akátů a akácií. To se pak takřka nadpozemská vůně prudce line ze zahrad nebo městského parku. Já se na ni těším na cyklostezce u Malše. Později mi ji připomenou ještě lípy a některé druhy jabloní. A když jsme u toho, všimli jste si také, jak fantasticky voní borovice? Když se rozmnožují nebo jak se rozvoní na horkém letním slunci? 

Bez městské zeleně a přírody vůbec by ten každodenní parfém s pomyslným názvem Budweis (aby to trochu znělo) neměl ten správný základ, srdce ani hlavu. 

Zkuste i vy příště při procházce městem nalézt tu svou, oblíbenou, nejkrásnější vůni Českých Budějovic. 

Probouzím se v naší malé ložnici velikostí připomínající běžný japonský obývák, otevřu okno do ulice pojmenované po slavném českém malíři proslulém figurálními malbami – Josefu Mánesovi a ovane mě čerstvý vzduch protkaný jásavou symfonií ptačích neposedů vítajících nový den. Nadechnu se vůně posečené trávy, rozkvetlého keře před domem a pryskyřice jehličnanů, které mám tak ráda. Není slyšet žádný ruch města, jen šumění stromů, vzdálené hlasy lidí i dětský smích. Občas je možné zaslechnout cinknutí kola nebo zaštěkání psa, ale to celkový příjemný dojem nijak nenarušuje. Těším se, až vyjdu s dětmi za dům a strávím několik prosluněných okamžiků v příjemně upraveném parčíku s lavičkami vonícími dřevem a malým dětským hřištěm postaveném v přírodním stylu ze dřeva a vrbového proutí. Nechám děti vyskotačit, opráším si z vlasů pár růžových kvítků třešní a za tlumeného bzukotu pilných včel se všichni vydáme na procházku kolem jedné z řek protínajících město. Té menší – Malše, která se zdánlivě nekonečnou řádku let trpělivě snoubí se svou mohutnější a živější sestrou Vltavou. Nejhezčí je procházet se proti proudu po pravé straně břehu, který je lemovaný starými rozkošatělými stromy, které skýtají útočiště hravým veverkám, pestrobarevným ptáčkům i roztodivnému hmyzu. 

Občas projede okolo nás někdo na kole, trpělivě zpomalí a ohlásí se zvonkem. Spořádaně uvolníme trasu a pokračujeme dál po břehu lemovaném příjemnými lavičkami jako stvořenými ke každodennímu rozjímání. Za plotem jedné ze zahrad, kterou míjíme, cosi mňoukne a já na chvilku zabořím prsty do huňatého kožichu. Kočka se odměňuje slastným předením a děti mě začínají přemlouvat, abychom si ji vzali domů. Odolávám něžnému nátlaku a jdeme dál, za sebou vnímám ještě chvilku tiché tlapkání, ale pak se číča vrací do svého revíru. 

Stezka se začíná zužovat, ale já se už nemůžu dočkat, až uslyším zesilující se šum a hukot splavu. Sejdeme dolů k dřevěnému molu a bosky se cachtáme v osvěžující vodě. Když se osvěžíme, přejdeme po zbrusu nové prosklené lávce, která se klene na druhý břeh téměř neznatelně, neboť architekt ji citlivě situoval v souladu s okolní přírodou. 

Děti se  rozběhnou na nedaleké hřiště a zanechají mě pod kaštany, kam je možné si z nedalekého kiosku donést výbornou kávu, domácí limonádu či zdravý snack. Užívám si slunce, vánku, šumění jezu i výskání dětí a těším se, až zde bude na podzim spousta krásných rudohnědých kaštanů, voňavých a hladkých, sice jen chvíli, ale přece. Zavolám děti a pokračujeme po druhém břehu směrem k centru města. U Mostu kosmonautů (co takhle Mostu umělců, když už je součástí Mánesovy ulice? Nebo Sluneční? Nebo Naděje?) se k nám přidává můj muž a společně se vydáváme do nově upraveného parku v Dukelské. Rozšíření lokality proběhlo citlivě, bez nutnosti pokácení jediného stromu a na příjemné náplavce usedáme či spíše uleháme do relaxačních laviček, které byly inspirovány nejspíš těmi bruselskými před Katedrálou svatého Michaela archanděla a svaté Guduly, které vypadají jako dřevěné vlny, a člověk se do nich může položit. Klidnou atmosféru podtrhuje malá dřevěná loďka vozící v pravidelných intervalech cestující. Děti si hrají na nedalekém hřišti tematicky se vztahujícímu k ochraně přírody.

Vnímám ruchy města, zvuky ptactva, ševelení stromů a vůbec mi nevadí relaxovat v horizontální poloze. Je to už tak běžné, že se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Děti po chvíli přiběhnou a žadoní o cosi dobrého. Vynikající domácí zmrzlina to jistí. Ještě oběhnout pár krámků s potravinami od místních výrobců a už se jen těšit na večer, kdy si zajdeme do architektonicky unikátního skvostu, kterým je koncertní síň od světově uznávaného Jana Kaplického, kterého jsme docenili zde, na jihu Čech. Však se také zahraniční turisté nemohou dočkat, až po prohlídce našeho města, které je fascinuje nejen svým malebným historickým jádrem, ale hlavně rozsáhlými parky i pěstěnými zelenými zákoutími, spočinou v prostoru vskutku unikátním. Futuristický ráz a tvar inspirovaný podmořským živočichem jsou jako magnet přitahující nejen spousty návštěvníků, ale i věhlasných a zvučných jmen ze světa kultury. 

Namítnete, že to všechno není pravda? Možná, ale je přeci nádherné snít o tom, jak je vše okolo nás krásnější, vznešenější, příjemnější a zároveň účelnější… Proč by se takové myšlenky, které se občas rodí v hlavě jedné nevidomé obyvatelky Českých Budějovic, jednou nemohly stát skutečností?