DENÍK MĚSTA - LEDEN

Před pěti lety jsme v noci na prvního ledna sjížděli autem z kopce od Rudolfova do Budějovic. Město pod námi bylo celé ponořené do šedobílé mlhy. Byly tři ráno, žádné ohňostroje už nikde nebouchaly, ale stejně byl všude cítit pach spáleného střelného prachu. Na kopci nám to ani nepřišlo. 

Letos je na Nový rok venku pošmourno, obloha je jednolitě šedá a asfalt ještě mokrý, protože v noci vydatně pršelo. Dým, který se po půlnoci válel při zemi, už se rozplynul, v rozbahněném trávníku u Staroměstského parku se sem tam válí zbytky od vybuchlých rachejtlí. Bouchalo to skoro hodinu. Břum, břach, bác, rach, tururutum. Teď je všude ticho, v parku se překřikují havrani a kavky a z dálky sem doléhá vyzvánění sv. Mikuláše na novoroční mši. Na kurtech nikdo není a na stezce kolem řeky potkáváme jen pár maminek s kočárky a několik osamělých běžců. Hladina řeky stoupla, voda v ní se valí jako jeden kolos kupředu. Žádné vlnky, nezurčí, neklokotá, jen u břehů se tvoří malé víry, jak se ta hnědošedivá hmota vody snaží prodrat přes blátivý břeh dál. Auta projíždějící v obou směrech na silnici za řekou jsou slyšet jen jako vzdálené šumění. Vžum. Žum. Vžám. 

Jdeme po stezce pomalu pryč od města. Pod mostem pro pěší a cyklisty se na chvíli zastavíme. Z protějšího břehu se vznese pár kachen, zamáchají křídly, prosviští těsně nad hladinou, kvák kvák kvák kvák a přistanou u našeho břehu. Je jich tu osm, hladově na nás klapají zobáky a nejspíš doufají, že jsme jim něco přinesli. Na strmém betonovém nábřeží se válí několik plastových obalů od pyrotechniky. Kachny dál kvákají, pak se jich několik pustí po proudu řeky a my je podél břehu následujeme. Projdeme pod mostem na Strakonické, nad námi projíždí trolejbusy a auta. Tudum. Tum. Tum. Za mostem po mírném svahu, kde v létě potkáváme rybáře, scházíme blíž k vodě. Chceme zkusit, jak moc je studená. Jestli bychom do ní vlezli, jestli je o moc chladnější než v létě, kdy jsme se schovávali ve stínu pod dubem na protějším břehu a děti seděly na molu a cachtaly si nožky v řece. Syn strčí do řeky prstík a otřepe se. Je moc studená. 

Cestou domů se mě ptá, proč je tolik vody.

Co je povodeň?

A naposledy byla dávno?

To jsem ještě na světě dlouho nebyl?

A ty jo?

Byl pod vodou i tenhle strom?

Tenhle panelák?

A tenhle dům?

Našlapuje pomalu po nízké zídce, kam se upevňuje mobilní protipovodňová hráz, drží se mě za ruku a chce, abych odpočítávala čísla napsaná na betonu. Sedmdesát devět. Osmdesát. Osmdesát jedna. 

Tady to bylo pod vodou?

Osmdesát dva. Osmdesát tři.

Pršelo tehdy hodně?

Osmdesát čtyři. Osmdesát pět.

Seskočí ze zídky. Díváme se na šedohnědou masu vody pod námi. Pokračujeme dál proti proudu směrem domů a odpočítáváme čísla na betonovém soklu. Osmdesát šest. Osmdesát sedm.

Sněží.

Na chodnících se v místech, kde se hodně solilo, objevují světle šedivé mapky. Sněží jen drobně, nesype se, z nebe se nesnáší veliké mokré chuchvalce, ani paprsčitě uspořádané vločky s ozdobnou krajkou kolem dokola. Padají drobné zmrzlé kroupy, vypadají jako miniaturní kuličky polystyrenu. Když nabereme sníh do dlaní a foukneme do něj, rozletí se do všech stran jako peří. Procházíme se po plácku mezi domy, který svírají tři ulice: Puklicova, Neplachova a Nerudova. Vrstva sněhu na zemi je protkána cestičkami stop. Hledáme otisky psích tlapek, snažíme se hádat, jak velký pes tudy proběhl. Prohlížíme si otisky podrážek. Děti pak poměřují svoje maličké stopy s těmi mými. Do mojí jedné natěsnají obě svoje nožky. Hledáme stopy zajíce, kterého děti předchozí den k večeru naháněly na druhé strany Pražské blíž k IGY. Kličkoval, schovával se, uhýbal do stínů a byl fuč. Jestli třeba nezaběhl až sem.

Tady možná přeběhla veverka.

Tady jsou ptačí stopy. 

Vydáváme se za ptačím zpěvem a snažíme se zahlédnout jednotlivé druhy. Před osmou je ještě šero a musíme se hodně snažit. 

Cií-cií-cií.

Tví-tit.

Po namrzlém chodníku poskakuje kos. Schovává se za křovisko poblíž. Vesele si zapíská. Oranžovým zobáčkem se prohrabuje ve sněhu. Na stromu u přechodu přes Nerudovku je krmítko. Vyrobil a připevnil ho tam pán z vedlejšího domu. 

„Už za moc nestojí, je tam dlouho,“ říkal, když na nás před několika týdny vykoukl z okna a díval se, jak tam sypeme slunečnicová semínka. Z koruny dubu se snese sýkorka, křidýlka přitáhne k tělíčku a jako střela se vrhne mezi holé větvičky šeříkového keře, který zase na jaře obsypou hrozny fialových květů. Vidíme jednu, dvě, tři. Proplétají se mezi větvičkami, švitoří, kličkují a honí se. Kolem komínu jednoho z domů u Staroměstského parku posedává šest kavek.

Vydáme se k parku. Hnízda na stromech vypadají prázdně, kavky i havrani jsou teď pryč. Po kmenu nejbližšího stromu nahoru a dolů šplhá brhlík, pak dlouhým tenkým zobáčkem sekne do kůry a vypadá to, že si našel něco k snědku. Jdeme až k řece, kde se dá od stezky sjíždět po strmém svahu na široké nábřeží. Sníh je tu uježděný, zpod bílé pokrývky prosvítají zelené nitky promrzlé trávy. Sníh nám pod nohama nekřupe. Spíš vydává takové vrzavé zvuky. Skoro jako když někdo projde s mokrými podrážkami po linoleu. Vrz-vrz-skříp.

Tváře máme červené, ale děti chtějí pořád do sněhu.

Ještě chvilku, ještě chvilku, prosí starší.

Etě, etě, přidává se mladší.

Jenže jsme vytrousili z kočárku rukavičku (letos už třetí) a mně přijde, že je moc velká zima. Vracíme se po vlastních stopách zpátky, hledáme ve sněhu, jestli na nás někde nevykoukne vlněný prstík. Park obejdeme dvakrát. Nikde nic.

Třeba budeme mít víc štěstí, až roztaje sníh.

Jsou čtyři ráno a nemůžu spát.

Máme doma nevítaného hosta: chřipku. Syn se předchozí den probudil s horečkou, ale kdykoliv jsem jen zmínila, že je nemocný a musí zůstat doma, začal se rozčilovat, že to není pravda, že chce jít za kamarády do školky. (V duchu jsem si poznamenala, že tohle mu připomenu v pubertě, až se mu nebude chtít do školy). I dnes ve dvě ráno, když se ke mně zavrtal do postele, tvrdil, že už mu je „opravdu dobrše“. Teploměr ukazoval skoro 39 °C, tváře měl od horečky celé červené a oči se mu leskly. Dostal léky, vyprávěl mi cosi o obří slepici, která boří domy, a teď spí.

Koukám se z okna dětského pokojíčku. Protější dům z komínů tiše vyfukuje bílý kouř, rozeznávám tmavé čtverečky oken, nikde se nesvítí. Před Družbou se nikdo neprohání na skejtu, není slyšet duté žuchnutí pogumovaných koleček na asfalt, okolím se nerozléhá obvyklé tum-dum, jak dřevěné prkno dopadne na obrubník. V prvním patře protějšího betonového kvádru nikdo netančí – v následujících dnech se odtud ponesou zvuky popu, hip hopu a příští sobotu zase irské tradiční písničky, dusání stepařských bot, smích naší party, jak do sebe budeme ve složité choreografii sem tam narážet, a až bude někdo z nás otevírat okno a větrat, dolehne k nám hlasitý hovor štamgastů z restaurace v přízemí. Zpoza Družby na mě vykukuje žlutý nápis obřího kongresového hotelu a spousta antén. Betonový obrubník, který se před Clarionem ve vysoké vlně zvedá nad chodník, od nás vidět není – s dětmi kolem nikdy neprojdeme bez povšimnutí. Většinou se strhne hádka o to, kdo vyrazí nahoru jako první, kdo se mě bude držet a bude moct z té vlny seběhnou dolů a hrát si na letadlo, koho jako prvního zvednu vysoko do vzduchu a nechám ho s hlasitým vrrrrrm-brrrrm letět.

Mezi třetí a pátou ráno je ale v sousedství vždycky největší klid. V tuhle ranní dobu se pokaždé budily obě naše děti, když jsem se s nimi vrátila z porodnice. V obou případech zrovna začínal červen a přišly neskutečné vlny veder. Spávali jsme v pokoji s otevřeným oknem a nechali dovnitř proudit čerstvý vzduch, protože přes den už se kvůli horku otevírat nedaly. Sedávala jsem v křesle u okna, kojila malé miminko a poslouchala. Letní koncerty už v tu dobu dávno skončily – nikdy jsem nepoznala, odkud se k nám hudba nese, odrážela se od fasád okolních domů, přicházela ze všech stran. Přes řeku k nám doléhalo skoro nepostřehnutelné brumlání motorů projíždějících aut, které by šlo zaměnit za ševelení listí, takový bílý šum města. Když se blížila pátá, začínala obloha pomalu světlat, rozezpívali se kosi a v parku se rozkřičeli havrani a kavky. Oblohou se sem tam mihl ptačí stín.

Mám chuť teď taky otevřít okno a poslechnout si, jestli zní noční město i v zimě stejně, jestli se zvuky v chladném vzduchu nesou jinak. Jestli je slyšet mráz. Jestli vydává nějaký zvuk, když zamrzají kaluže, rybníky, řeka, když chodníky obléká blyštivá pokrývka. Všude je ještě tma. Pak se na protějším domě rozsvítí jeden čtvereček. Následně druhý. Syn se v posteli zavrtí, teplota mu klesla. Je skoro pět a je čas vstávat.

Dívám se na jehlu, jak se rytmicky pohybuje nahoru a dolů a každých pár milimetrů propíchne tuhý zažehlený okraj zelené látky. V rohu, kde je zahnutých několik vrstev na sobě, se stroj trochu zarazí. Povolím sešlápnutý pedál a nechám jehlu pracovat pomaleji. Duk duk duk duk. Žehlička si u okna spokojeně odfrkne trochu páry. Pfssšt. Sedím v Šílně, sdílené šicí dílně v Kabinetu. Ve vzduchu se vznáší vůně nažehlené bavlny a pronikavý zápach škvařené kůže z gravírovacího stroje. Trochu z toho bolí hlava. Na chvíli vyvětrám. Nahoru do dílny ke mně doléhá pokřikování dětí z vedlejší základky. Vyučování skončilo, míří domů. Dole v krámku sem tam vrznou dveře, slyším hlahol zákazníků. Pamatuju si, jak dole před několika lety bývala literární kavárna, ale ta vzpomínka je zasutá někde vzadu v hlavě. Nedokážu si přesně vybavit, jak byly rozestavěné stoly, kde stály dekorace ze starých knih. Vzpomínku na kavárnu už vytěsnily jiné. Je léto a můj dvouletý syn se prochází krámkem, sedá si za staré šicí stroje a u jednoho ho zvěční fotografka Lucka. O dva roky později moje dcera rozpačitě vrávorá po dvorku a hraje si s otlučenou kuchyňkou vyrobenou z vyřazeného nočního stolku. Jediné, co mi připomíná tehdejší literku, je trochu přisprostlá básnička, kterou kdysi někdo vyryl na dveře dámských toalet.

Jeden můj strýček – rodilý Budějčák – prý říkával, že kdykoliv vidí z dálky Černou věž, ví, že je doma. Představovala pro něj takový záchytný bod, který je vidět zdaleka, ke kterému se vždycky vracel. Napadá mě, kolik takových záchytných bodů jsem v Budějovicích měla. Snažím se rozvzpomenout na místa, která jsem si kdysi s Budějovicemi spojovala. Pramenka na Lannovce, kam mě před dvaceti lety máma brala na pudink s kopečkem pistáciové zmrzliny, sytě žlutý, s čokoládovou polevou, šlehačkou a mandarinkou z plechovky na vršku, podávaný v růžových plastových miskách. Knihovna na Sadech, kde mi táta zařídil průkazku a já pak každý pátek odpoledne v zadním regále v oddělení pro starší školní věk kontrolovala, jestli už někdo vrátil třetí, čtvrtý nebo šestý díl Řady nešťastných příhod. Dětské oddělení se mezitím proměnilo a ten regál je teď na opačné straně (vím to, kontrolovala jsem, jestli je Řada nešťastných příhod pořád vypůjčená). Skoro všechny návštěvy knihovny s dětmi trávíme v místnosti pro nejmenší čtenáře, sedíme na koberci, hrajeme si s autíčky a prohlížíme knížky. Mám problém si vybavit, jak prostor vypadal kdysi, co tu bylo za knížky, za časopisy. Všechno to vytěsnily nové zážitky.

Ze zamyšlení mě vytrhne až naprázdno klapající stroj. Došla mi spodní nit. Jehla do látky vyzobala v pravidelných rozestupech malé dírky, za ní se táhne snad metr nitě z horní špulky. Odstřihnu ten dlouhatánský kus a dám se do naučené práce. Vyndat cívku, navinout nit, vrátit do chapače, vytáhnout nahoru, navléct, šít. Za okny je šero, vysoká zástavba brání sluníčku, aby svítilo přímo do dílny. Sešlápnu pedál a pozoruju jehlu, jak se zakusuje do látky, nechám pod prsty klouzat látku, kterou si stroj bere. Duk duk duk duk. Přehluším hluk ulice, hovor zákazníků z obchůdku v přízemí i svoje vzpomínky.

Jsem v Budějcích čerstvě. Teda ne tak úplně, takže už chytám místní hantýrku s pikadorem, hapinou a tím správným názvem města, ale přeci… Přistěhovali jsme se s partnerkou na konci léta 2022, původně na přechodnou dobu v rámci mého posledního ročníku medicíny. Když jsme ale následně přemýšleli kam dál a oba jsme tu měli skvělé možnosti práce, řekli jsme si, že setrváme.

Předpokládám, že vážený čtenář je ostřílený rodák, kterého už jen tak něco ze židle nezvedne, nebo naopak moc dobře ví, jak skvěle se tu má. Možná mu ale perspektiva nováčka bude připadat užitečná.

Jsem nadšený cyklista. Tím pádem jsem možná ochotný mávnout rukou nad lehce haprující městkou dopravou, protože systém cyklostezek, všudypřítomných stojanů na kola a spousta dalších spolujezdců mi dokonale vyhovuje. Nikdy jsem neměl dojem, že by byl na mě jako cyklistu někdo naštvaný nebo mi dával najevo, že překážím. Místní řidiči si naopak natolik zvykli na množství kol, že jsou opatrní a ohleduplní. 

Kromě toho je neskutečně úlevné vědět, že ať už člověk pospíchá na kafe, nakoupit potraviny na večeři nebo na koncert, může napsat, že do patnácti minut je na místě. A ono to tak opravdu vyjde! Jaký rozdíl oproti mé rodné Praze.

Horské kolo už převezené mám, takže terénní vyjížďky na Kleť a Kluka už mám za sebou. Po silničním jsem nucen se začít rozhlížet, protože Jindřichohradecko a Třeboňsko jsou prostě až moc lákavé.

Jsem vášnivý běžec. Nespočetné množství variací na výběhy do okolních lesíků směrem za Srubec nebo podél vody do Vidova a dál mě zalévají blahem. Mám radost, že je stále co objevovat. 

Loni jsem se zúčastnil běžeckého závodu centrem města, který vždycky nabízí zase jiný pohled na město. Bylo velmi příjemné, když se náhodní kolemjdoucí s dětmi zastavovali, fandili nám a podporovali nás. Vytvářelo to dobrou atmosféru, která přehlušila i následné diskuze na sociálních sítích o uzavření centra: Proč si ti lidé vlastně nejdou zaběhat do Stromovky?

Výhoda tak akorát velkého města je taky to, že během chvíle se člověk ocitne v přírodě. 

Na jaře se kochám pasoucími se krávami. V létě všichni naskákají u Maláku do Malše a je to tu jak na Riviéře. Na podzim je celé okolí plné barev, které se odrážejí ve vodě. V zimě se jde bobovat na sjezdovku v Dubičném.

Jsem dychtivý lezec. Lannovka se brzy stala mým druhým domovem a komunita lidí, kteří se tam točí, mi připomínají ty časy, kdy jsem s lezením začínal. Každý rád poradí, jak na obtížný krok, bručí uznáním, když ho nakonec člověk zvládne. A když chci výš, Písek a tamní lezecká stěna jsou pro mě stejně daleko, jako když jsem si v Praze chtěl jít zalézt na umělou stěnu na Smíchově nebo na Vysočanské.

Smál jsem se, když mi někdo z místních tvrdil, že na lano je to tu hrozně daleko – 40 minut není žádná dálka. 

Moc se těším, až začnu prozkoumávat možnosti venkovního lezení v okolí. O bájné Kobyle jsem slyšel už mnohokrát a balvan vedle knihovny je rozhodně taky lákavá legrácka.

Můj den začíná v 5:45. Teda za předpokladu, že nezaspím, což už se mi taky párkrát stalo. 

Snažím se naučit snídat, protože si pamatuju, jak to dopadalo, když jsem snídaně vynechával. Ještě na medicíně jsem si namísto jídla obvykle radši přispal a pak jsem kolaboval na sále. Takže teď do sebe za kuropění natlačím nějaké palivo a loučím se polibkem s ještě spící princeznou. Z toho se stal od prvního dne nástupu do práce rituál.

Do práce jezdím na kole. Neberu to nutně jako sportovní aktivitu, ale jako nejefektivnější způsob přepravy. Už mě to ostatně několikrát zachránilo, když jsem zaspal.

Jezdím za každého počasí. Říkám si, že během deseti minut na kole zmoknu stejně, jako když budu na zastávce čekat na autobus. Když napadla v lednu půlmetrová závěj sněhu, byl to sice trochu oříšek, ale zjistil jsem, že ostatní jsou na tom se zapadlými auty a nestartujícími autobusy ještě hůř. Takže kolo je láska a jasná volba!

Ranní cestou kolem Maláku potkávám stále stejné lidi. Kývneme si na pozdrav a každý dál uháníme za svým. Moji ranní „známí“ jsou zároveň ukazatelem, jestli jedu do práce včas. Když potkám paní s holčičkou mířící do školy někde mezi hřištěm a mostem, vím, že jedu načas.

Když dorazím do nemocnice, následuje převlékání. U toho si s kolegy vyměníme útržky zpráv z nočních služeb. Do výkřiků, co a jak bylo, odvšad zaznívá pfff pfff, jak na sebe všichni střídáme deodoranty. Z téhle parfumérie potom rychle zamířím na oddělení. 

Tam obejdu pokoje, které jsou mi přiřazené, a ptám se svých pacientů, jak se jim daří. 

Kde to jde, vytahuji různé hadičky a stehy, domlouváme se na dalším postupu, naslouchám jejich přáním a steskům. To všechno ale svižně, protože nabrané informace musím zapsat do počítače, vytisknout a předat sestrám. Taky si musím nechat poradit se vším, s čím jsi nejsem jistý – a toho je zatím stále dost. Do nemocnice jsem totiž nastoupil v září 2023.  

Úderem půl osmé musím být v zasedačce na ranním hlášení, kde se předává noční služba a kde prohlížíme radiologické snímky pořízené předchozí den. Při výjimečných příležitostech, když někdo slaví zkoušku, narozeniny nebo třeba první operaci, připraví pro ostatní snídani ve formě párků.

Ze zasedačky se potom všichni rozprchnou. Podle aktuálních rozpisů zamíří na sál nebo akutních a specializovaných ambulancí. Někdo zůstává na oddělení a přijímá nové pacienty k plánovaným operacím. Jeden z nás si vytáhne černého Petra a obstarává tzv. konziliární telefon. Na ten volají lékaři a sestry z jiných oddělení, když potřebují radu chirurga. Stejně jako my voláme na tisíc míst, když se potřebujeme poradit. 

Na sále se cítím už více doma a pohybuji se s menší nemotorností než na začátku. Je to měsíc od měsíce lepší. Už se třeba neztrácím cestou na záchod! U operačního stolu držím starším kolegům háky a okoukávám jejich techniku. Pomaličku a vždy za dohledu zkušenějšího začínám s malými úkony i já. Na konci zákroku nevím, jestli jsem víc zpocený z nervozity a soustředění, nebo z nadšení, že konečně dělám to, kvůli čemu jsem tolik let studoval.

Kolem půl čtvrté odpoledne mám obvykle dvě možnosti. Buď jdu domů a v tom případě mám volné odpoledne a večer, nebo pokračuji noční službou do druhého dne ráno. Moje služba spočívá v běhání mezi akutní úrazovou ambulancí na urgentním příjmu a operačními sály, když je nutné někoho okamžitě operovat. Už lehce opadá můj počáteční děs a hrůza, které se dostavovaly pokaždé, když někdo zaťukal na dveře, když zazvonil telefon nebo když jsem z okna viděl blikající modročervená světla. Uvědomuju si totiž, že ať přijde jakýkoli případ, nebudu na něj sám. Postupně si taky začínám vytvářet vlastní databázi historek a kuriozit, s čím lidé přicházejí. Podobnou má asi každý lékař… 

Jsem zkrátka vděčný za to, co dělám, kde jsem a ze všeho nejvíc za to, jakými lidmi jsem obklopen!

Baví mě náhodné historky lidí, se kterými se občas setkávám.

Loni jsme během jedné z procházek na Kleť seděli v hospodě a dopřávali si česnečku, když vtom si k našemu stolu přisedl pán s borůvkovým koláčem a štamprlí vaječňáku.  Čekal jsem, že to první sní a druhým to zapije, ale k mému překvapení vylil obsah panáku na koláč a začal hodovat.  

To je dobrý zlepšovák!

No jo, to víte. Taky už sem nějakou dobu chodím, tak vím, co je dobré.

To je jasný. A jak dlouho teda?

No tak tenhle rok už je to po čtyřiasedmdesáté. 

To jako fakt? Vždyť je teprve konec února!

Jistěže. Nějak se přece ten pohár vyhrát musí!

Jaký pohár?

No přece o nejvíc výstupů na vrchol Kleti během jednoho roku. Vy jste tu nově, co?

Tak nějak…

Tahle soutěž má mnohaletou tradici. Nadšenci z okolí se vydávají nahoru opravdu každý den – za každého počasí, před prací nebo po ní, pěšky, na kole nebo na běžkách, podle ročního období. To je jedno. Počítá se prostě zdolaný vrchol.

A to nikdo nepodvádí?

Ne, proč?

A jaká je hlavní cena?

Věčná sláva a putovní pohár!

Tak to pak jo!

To ale není všechno! Jednou za rok máme ještě akci, kdy se počítá, kolikrát stihnete vyjít nahoru a dolů během pár hodin. Ti nejlepší takhle našlapou tolik výškových metrů, že když se to všechno sečte, byli by už na Everestu.

Pane jo… To jsou magoři. Ale moc se mi to líbí!

No jo. Tak já už budu muset běžet, dole mám stáje. Měl jsem jenom takhle chvilku mezi ranními lekcemi. A sami se ti koně taky neobstarají. 

Tak zas někdy!

Jojo.

První víkend v prosinci nasněžilo tak, že když jsem se vracel z práce, musel jsem kolo závějemi tlačit. Měli jsme původně vyrazit vlakem do Linze na vánoční trhy, jenže vlaky nejely dál než za Rybník. A tak jsme zůstali doma a odklízeli sníh jako ostatně všichni. Potkal jsem se takhle před domem se sousedem. 

To je nadílka, co?

Jo, to jo. Už si ani nepamatuju, kdy bylo naposledy takhle sněhu!

Ale je to vlastně fajn, ne?

Je. Člověk se smíří s tím, že prostě s autem nevyjede, a tak co vlastně – potřebuju já někam tak moc? Nakoupeno mám, a kdybych něco potřeboval, tak tam holt dojdu pěšky. Jako za starých časů.

No a vlastně je to docela romantika, ne?

Taky. A házení tou lopatou je vlastně takový fajn druh meditace. Přehazuju sníh z jedné haldy na druhou a aspoň nemusím myslet na nic jiného. A vlastně si u té fyzické práce i odpočinu. Hlava vypne. Nebo vlastně ne. Myšlenky se rozutečou na všechny strany. A děti jsou z toho taky úplně nadšený! Šly stavět k sousedům iglú, vzali si klouzáky a bobujou někde támhle u mostu. A tak je to správný! Taky bych šel, až to doházím…

Můj tatínek vždycky přirovnával český národ k hobitům; pochopitelně zbožňuje Pána prstenů. Na Jihočechy se to přirovnání hodí ještě víc. 

Takový hobit se s nadšením a zápalem stará o vlastní zahrádku a blízké okolí – a to mu stačí. Sousední kraje ho zase tak moc nelákají a netouží po pozornosti. Věci, jak je zná, jsou dobré, tak nač je měnit? Proč vystrkovat nos dál za humna? Vždyť kdo ví, co tam vlastně je a co by to pak chtělo po nás! Ještě by tam mohlo čekat nějaké dobrodružství – a o to hobit přece nestojí… 

Tu a tam se ale stane, že do Hobitína někdo zavítá. Všichni místní obyvatelé takového cizáka napůl se zájmem a napůl s obavami sledují. Co tu chce? Nepřišel nám to sem vykoukat? Nebo chce zavádět nějaké nóbl vychytávky, na které přišel kdovíkde při svých cestách po dalekých krajích? Vždyť nám je tu přeci dobře, nic nového nepotřebujeme. S tím, co máme, si bohatě vystačíme. Ještě tak aby ty novinky zaujaly další cizáky a ti se sem začali hromadně sjíždět a ničit nám všechno, co máme rádi!

Vypadá to, že do hobitů jen rýpu, ale zároveň je hobit tvor nesmírně laskavý a pohostinný. Jakmile si totiž někoho oblíbí, udělá pro něj cokoli. Bude s ním sdílet recept na tu nejlepší pečenou dýni, tipy na procházky i na místa, kde se dají sehnat nejkvalitnější potraviny. 

Mám prostě svůj jihočeský Hobitín rád!