"Chceme ženám dodávat sebevědomí, podporu a zviditelnit jejich práci,” říká v rozhovoru kurátorka Petra Lexová o projektu Womenpedia / Ženská práce
S jakými problémy i výzvami se potýkají umělkyně a kulturní aktérky v rámci regionu? V půlce října jsme uspořádali konferenci, která zahájila jeden z projektů pod záštitou Českých Budějovic – Evropského hlavního města kultury 2028 (EHMK). Projekt s názvem Ženská práce / Womenpedia otevírá a problematizuje pozici umělkyň a kulturních aktérek v rámci regionu. O čem projekt je? Proč otevíráme právě téma ženské práce? Kam tento projekt bude směřovat a jaké bude mít výstupy příští rok?
Na to všechno jsme se zeptali kurátorky projektu Petry Lexové.
V Českých Budějovicích 2028 jsi kurátorkou projektu s názvem Womenpedia / Ženská práce. Mohla bys ho prosím v krátkosti představit?
Projekt původně vznikl pod názvem Womenpedia. Byl zaměřen na historickou reflexi žen, které byly významnými hybatelkami, umělkyněmi a tvůrkyněmi v regionu. Ale už při vzniku projektu jsme si uvědomili, že by byla škoda věnovat se jen historické rovině ženské práce. Chtěli jsme akcentovat i současnou pozici umělkyň, tvůrkyň, kulturních aktérek, které vytváří kulturní program v regionu. Tímto projektem bychom chtěli přispět ke zviditelnění jejich práce. Naší snahou je přinést ženám podporu, umožnit síťování a propojování.
Jak jsi přišla na samotné téma ženské práce?
Téma vzniklo během našeho rozhovoru s Annou Hořejší (kreativní ředitelkou Českých Budějovice 2028), v rámci kterého jsme se bavily o výstavě ProTkání v tiskárně Karmášek, kterou jsem kurátorovala. Výstava představuje dvě autorky rozdílných generací, které spojuje textil i citlivost k pozorování svého bezprostředního okolí. Krumlovská rodačka Věra Boudníková Špánová (1946–2012) a umělkyně Lucie Rosická (1998) volbou měkkých materiálů odkazují k tělesnosti, měkkosti i vstřebávání vzpomínek a každodenních rituálů.
Zaujalo mě, jakým způsobem se obě ženy zamýšlely nad textilem jako tradiční ženské disciplíně. Zmínila jsem tenkrát “ženskou práci” jako neuchopitelný termín spojený s různými stereotypy. Anně se tato myšlenka líbila a společně jsme začaly potenciál tématu rozvíjet.
Na začátku jsi zmínila dvě roviny projektu – Womenpedia, tedy historickou linii, a Ženskou práci, která se zabývá současným postavením žen. Na co přesně se zaměřuje historická část?
Historická rovina je především snahou o mapování a doplnění příběhů jednotlivých žen, které působily v regionu během konce devatenáctého a začátkem dvacátého století. Jako například životní příběh a dílo Marie Hoppe-Teinitzerové, skvělé textilní výtvarnice z Jindřichova Hradce. Ačkoli měla mezinárodní přesah jak ve vídeňském tak i pražském prostředí, širší veřejnost ji dnes nezná. Nebo tvorba keramičky Heleny Johnové, která stála u založení pražského Artělu.
Skrze osudy žen z nedávné minulosti chceme pomoci současným ženám nebo mladým dívkám identifikovat se s jejich příběhy a regionem a nabrat sebedůvěru a odhodlání. A vlastně tím do jisté místy splatíme i historický dluh. Teď, když se řekne jihočeský region v souvislosti s uměním, řadě lidí se vybaví Adalbert Stifter a další umělci – muži. Ženy stojí stále spíše na okraji zájmu.
A ta současná linka projektu?
Na téma ženské práce se dá dívat z mnoha perspektiv. Chceme hledat odpovědi na to, jak byla ženská práce vnímána historicky, a jaká je v současnosti. Zároveň v rámci projektu podpoříme ženy v jejich samotné práci, emancipaci a v tom, aby se cítily dobře a pečovaly o sebe. Plánujeme pořádat přednášky a worskhopy na posílení jejich vyjednávacích pozic, zlepšení vlastní sebeprezentace, jak pečovat o své duševní zdraví nebo jakým způsobem účinně bojovat proti sexismu skrze moderní sebeobranu.
U současné roviny chceme i podpořit práci umělkyň a kulturních aktérek v rámci regionu. Přispět ke zviditelnění jejich práce, propojit je s národním a mezinárodním prostředím. Díky tomu, že se pohybujeme v rámci Evropského hlavního města kultury, uvažujeme v mezinárodním měřítku. Chceme ukázat, že i v tomto regionu figurují zajímavé a silné ženy, které mají co nabídnout. Rozvíjíme i myšlenku různých krátkých výstav jihočeských autorek ve spolupráci s českými centry.
Koho byste chtěli oslovit? Je to projekt od žen k ženám?
Projekt není zacílený jen na ženy, chceme oslovit i muže. Otevírání otázek spojených s ženskou prací může pomoci některým mužům si uvědomit, že na práci, kterou vykonávají ženy, nahlíží jako na samozřejmou. Ale ona samozřejmá není. Jsme přesvědčeni, že tato změna perspektivy může být nakonec výhodou pro celou společnost.
Jaká rovina tohoto projektu s tebou osobně rezonuje nejvíc?
Jsem historička umění, takže určitě historická část. Těším se na mapování jednotlivých příběhů žen. Souzním s přístupem pana profesora Kroupy, brněnského historika umění, který přibližuje dějiny umění jako vyprávění příběhů. Patří k tomu i přemýšlení nad okolnostmi a sociálními podmínkami, které formovaly příběhy a práci těchto žen.
Skrze bádání a kladení otázek – jakým způsobem ženy v regionu fungovaly, proč region opouštěly, jakým způsobem se do něj vracely – můžeme doplnit jednu důležitou historickou rovinu. Díky tomu si třeba uvědomíme, co můžeme i dnes v regionu změnit, abychom vytvořili lepší podmínky pro ženy, které v něm spoluvytvářejí kulturu. Historické porozumění nám poskytuje kořeny, které jsou důležité, abychom se cítili stabilní a pevní v současné společnosti. Učí nás vážit si ji a zároveň nám pomáhá ji rozvíjet.
Projekt Ženská práce / Womenpedia má za sebou první konferenci, která byla rozdělena na dvě části. V první vystoupily ženy, publicistky, spisovatelky a v druhé části jste představily ženy, umělkyně, tvůrkyně. Jaká témata podle tebe na konferenci nejvíce rezonovala?
Konference se snažila o úplně první otevření celého tématu ženské práce v regionu. Pokud vím, dosud se tady žádná podobná konference nekonala, přestože v mezinárodním a národním prostředí se jedná o dlouhodobě rozvíjenou a řešenou problematiku. Pozvání přijaly hostky jako Šárka Homfrey, Adriana Světlíková, Klára Vlasáková i Tereza Stejskalová, které se dlouhodobě otázkou ženské práce zabývají.
Zajímavých témat se otevřelo mnoho. Například příspěvek od Adriany Světlíkové ukázal, že žen v kultuře není málo, dokonce zde převládají. Jsou to ženy, které kulturu reálně vytvářejí nebo v kulturním sektoru pracují. Když se ale podíváme, kdo figuruje ve vedoucích pozicích nebo kolik jsme měli ministrů kultury, tak jsou to opět muži. Vnímám to jako určitý skleněný strop, který je třeba postupně bourat a tím pomáhat budovat sebevědomí žen. Ženy nemusí být pouze pracovnicemi kultury, ale měly by stát i ve vedoucích pozicích a určovat směřování kulturních institucí. To se pomalu proměňuje ve velkých městech, ale stále jen velmi málo v regionu.
V odpolední části se sešly ženy, které v regionu reálně pracují a tvoří. Jako třeba Olga Žampová ve Slavonicích, které jsou na samotné hranici Jihočeského kraje a Rakouska. Její práce je dlouholetá a velmi intenzivní. Téměř dvacet let připravuje ve Spolkovém domě v Slavonicích skvělý program. Ale myslím si, že dosud nemá takovou podporu, jakou by si zasloužila.
Jaký je podle tebe první krok, který povede z bludného kruhu se skleněnými stropy?
První krok je, že v regionu toto téma vůbec otevřeme. Často se setkávám s tím, že věci nebo témata, která jsou v Brně nebo v Praze samozřejmá, v Budějovicích dusud samozřejmá nejsou. Myslím, že je to způsobeno nedostatečnou diskuzí, kterou zatím otevírají jen ojedinělé projekty, které dělá například Týna Mokráčková v programu určeného matkám podnikatelkám. Ale takových projektů je v Budějovicích stále málo. Dostatečně se zde nemluví o tématech spojených s mateřstvím, druhou a třetí směnou (tedy péčí o rodinu a tlaku na vlastní vzhled) i samotnou sebepéčí o naše duševní zdraví.
Prvním krokem je uvědomění, jak bychom opravdu chtěly žít, abychom se cítíly dobře. Pak se učily své pocity komunikovat a vyjednávat o svých pozicích s nejbližším okolím i nadřízenými. K tomu je potřeba dostatečné sebevědomí – uvědomit si, co se mi nelíbí a umět to pojmenovat. Neměly bychom se smiřovat se současným nastavením světa, protože je nastavený nespravedlivě. Namísto toho se snažit aspoň malými krůčky tuto nespravedlnosti měnit. Umět se ozvat, když nám cizí muž říká “holčičko” a nebo když po nás kolega chce opět uvařit kafe. Naším přáním je, aby si ženy v regionu uvědomily, že mají hlas a vlastní sílu. Nejsou tu proto, aby jen pečovaly, sloužily a staraly se.
Jak tento projekt bude pokračovat?
Už příští rok plánujeme v rámci současné roviny projektu sérii přednášek a workshopů, které nyní dáváme dohromady. Zaměří se na posílení vlastní sebeobrany při nepříjemných sexistických konfrontacích, otázku peněz v kultuře, otázku cenotvorby za odvedenou práci, ale také péči o duši skrze pohybové workshopy a nebo dotekovou terapii.
Ráda bych otevřela i historickou rovinu projektu a představila příběhy různých žen, které v regionu v minulosti figurovaly, jako již zmíněná textilní výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová nebo lékařka Vlasta Kálalová di Lotti, která se specializovala na tropické nemoci a měla velmi pohnutý životní osud.
Dále plánujeme na podzim otevřít nový předmět na Jihočeské univerzitě “Ženy v umění” a k tomu navázaný cyklus přednášek pro veřejnost, a také i vědecko-výzkumný projekt, který se bude do budoucna věnovat mapování umělkyň mimo umělecká centra. Výstupem by měla být mezinárodní konference, která vznikne ve spolupráci s historiky a historičkami umění ze střední Evropy, kterou by následně měla doplnit i doprovodná publikace. Celý projekt pak završí velká výstava v roce 2028.
