"Svobodná kultura je pro demokratický stát obrovskou oporou," říká v rozhovoru filozofka Alice Koubová
autorka: Kateřina Korychová
Kultura – kulturní instituce i samotní umělci – jsou v kontextu koronavirové pandemie a současné inflace pod tlakem, v rámci kterého musí neustále obhajovat své místo. Je řešením této situace lepší komunikace nebo odolnost? Změní se díky tomu role kulturních institucí? A jaké v tom všem má místo (PERMA)KULTURNÍM FÓRUM?
Ústředním tématem kandidatury Českých Budějovic na Evropské hlavní město kultury je (PERMA)KULTURA a její aplikace na město, potažmo kraj. Tým Budějovic 2028 v tomto týdnu pořádá dvoudenní konferenci, kde vystoupíte se svým příspěvkem Kultura vztahů. Jak pojem permakultura v kontextu Budějovic chápete a jakým příspěvkem do něj vstoupíte?
Koncepci (PERMA)KULTURY zpracoval tým předkládající kandidaturu Českých Budějovic na Evropské hlavní město kultury už velmi podrobně, přesvědčivě a inovativně. To, co k tématu mohu nyní parciálně nabídnout, je rámec politické psychologie, který vychází z myšlení psychoanalytika Donalda Winnicotta a jeho následovníků. Winnicott je zajímavý tím, že propojuje oblast psychologie a politické teorie přes pojem tak zvané „kulturní zkušenosti“. Tvrdí, že psychika člověka se utváří nutně v mezilidských vztazích a že záleží na tom, zda je v mezilidských vztazích v dětství prostor pro hravost a v dospělosti pro kulturní zkušenost. Pokud ano, pak se skrze tyto mezilidské vztahy také vytváří předpoklady pro demokratické jednání a socialitu. Umění jako součást kulturní zkušenosti tak z perspektivy této politické psychologie získává úplně klíčovou roli pro rozvoj osobní emoční zralosti i zralé politické kultury. Winnicott ale zároveň nevytváří žádnou romantizující představu o umění jako nějaké oblasti dobra, harmonie, či sounáležitosti všech se všemi. Možná právě naopak. Mluví o tom, že kulturní zkušenost je prostor, který umožňuje zažít jinakost, konflikt nebo etické dilema. Když žijeme bohatou kulturní zkušenost, podporujeme život v „dostatečně dobrých“ vztazích, tedy ve vztazích, které nejsou plné stravujícího strachu a ohrožení, je v nich nějaká míra důvěry, která nám umožní řešit složité situace společně. Kultura tedy může vyživovat politický prostor i psychologii.
foto Nika Brunová
Bude se Váš příspěvek opírat o téma resilience? Pokud ano, čím mohou být aspekty odolnosti v kontextu kulturní strategie přínosné?
Odolnost je složitý pojem, ale tak, jak ho vykládám, označuje schopnost jedince, komunity, města, nebo státu zvládat krize tak, že zvolené řešení nezpůsobí, že se propadneme ještě do horší krize. Takový efekt nastane, když místo abychom problém řešili, tak ho zneviditelníme a potlačíme, přesuneme do jiné oblasti nebo přeneseme jeho řešení na jiné lidi.
Ze současné situace polykrize (Edgar Morin, Adam Tooze) vyplývá, že řešení, která jsme dosud zkoušeli, tuto neúspěšnou povahu spíše mají. Nemáme mnoho důvodů cítit se vítězoslavně. Navíc je čím dál tím zjevnější, že naše krize nejsou způsobeny něčím vnějším mimo nás, ale vyplývají z činů a rozhodnutí, které se zase opírají o konkrétní interpretaci toho, na co jako lidé máme právo a co je naše podstata. Chceme-li je řešit, musíme si prostě začít rozumět jinak než dosud. A zase, abychom takovou změnu zvládli, nejde postupovat rigidně, ani neúnosně radikálně, absolutním převrácením všech pořádků (hlavně proto, že takové převrácení často znamená potvrzení starého pořádku jen s jinými aktéry). Rozvíjet odolnost znamená investovat právě do kultury vztahů, která má z principu kreativní potenciál. Dostatečně dobrá kultura zvládne neromantizujícím způsobem i těžké věci – křivdy, konflikty, nepochopení, tlaky a podobně. Má schopnost pracovat s reálnými socio-politickými mocenskými vztahy a nerezignovat přitom na smysl, nebo i radost, přebytek.
V jednom z vašich předchozích rozhovorů jste zmiňovala iniciativu UNESCO ResiliArt – Because art make us resilient. Sekvenci 123 diskusí z celého světa, ve kterých se probírá, jak konkrétně a lokálně umění podporuje odolnost té dané společnosti. Můžete prosím uvést pro Vás inspirativní příklady dobré praxe, která by byla aplikovatelná na město jako jsou České Budějovice?
Myslím si, že na tom je právě důležité, že v oblasti umění nejde tolik o příklady, jako o různorodost a specifičnost. Kulturní zkušenost je důležitá tím, že není unifikovaná. Co nás konkrétně v našem městě spojuje za problém, téma, nadšení? Jak se můžeme vybavit natolik, že budeme mít kapacitu myslet na druhé lidi? Tím se podporuje cyklus pozitivní zpětné vazby. Kultura je místem, kde nejde primárně o to, že si za peníze koupím zboží. Smyslem naší účasti na kulturních akcích je prožít mimo jiné i něco najednou s jinými lidmi, otevřít prostor pro významy, které nejsou „k užitku“, ale cítíme se díky nimi lidsky bohatší. Pak máme v sobě kapacitu komunikovat s okolím jinak než cynicky, nechápat lidi jako překážky, nebo prostředky pro naše cíle, ale jako živé bytosti, s nimiž můžeme žít naše složité lidství.
Kultura – kulturní instituce i samotní umělci – jsou v kontextu koronavirové pandemie a současné inflace pod tlakem, v rámci kterého musí neustále obhajovat své místo. Primárně tedy z finančního hlediska. Je z tohoto tlaku nějaká cesta ven?
Je to složité. Jakmile jste v nevýhodné pozici, může se každá vaše reakce jevit neurotická. Když si začnete stěžovat, tak jste ubrečení, a nic jiného neumíte než žebrat. Když se zlobíte, jste hysteričtí a bezohlední. Když na ten princip přistoupíte, tak ho legitimizujete a dovolujete tím ubližovat nejen sobě, ale i jiným kulturním aktérům. A může se stát, že začnete být stejně cyničtí a ze zoufalství bojovat neférově s jinými kulturními aktéry o to málo, co k dispozici je.
Podle mě se z té pasti presumpce viny dá dostat jedině aktivitou na mnoha úrovních najednou. Nepohrdání politikou, nepohrdání úředníky, systematickou kulturní advokacií, rozšiřováním kontextu o komparaci s evropskými zeměmi, udržováním si vědomí, že můžeme společnost diagnostikovat, nejen se nechat diagnostikovat a rovněž ochotou k vlastní sebekritice. U mocensky menšinových resortů je ta poslední věc skoro nejtěžší. V kultuře samotné dochází ke zneužívání a tlakům všeho druhu a neměli by se bát o tom mluvit jenom proto, že by nás to mohlo oslabit v očích vnějších hodnotitelů. Neoslabí nás to, je to projev velké sebedůvěry.
Je tím pomyslným klíčem lepší komunikace mezi kulturními aktéry a politickou reprezentací? Lepší komunikace společenských přínosů kultury, výsledků analýz, ze kterých vyplývá, že kultura zvyšuje v daném státě HDP? Nebo je to spíše o zvýšení citlivosti?
Ano. Kultura je pro stát finančně výdělečná, když se sečtou všechny toky peněz. Kultura je navíc mocná. Kdyby nebyla mocná, nesnažily by se autokratické a totalitní režimy tak masivně ovládat kulturní instituce, neexistovala by propaganda ani cenzura.
Kultura, která není v područí politiky, přispívá naopak k propojení v rámci společnosti, díky kterému mají zase lidé blíž k důvěře a důvěra je levnější náhražka za kontrolu. Svobodná kultura je pro demokratický stát obrovskou oporou, v rámci ní se zesiluje schopnost zvládat jinakost, ambivalenci, etická dilemata a tím se vyživuje i demokratické myšlení. Je to třeba vysvětlovat robustně a najednou.
V rozhovoru pro časopis CEDIT jste mluvila o tom, že „problematickými a konfliktními místy v české kulturní politice a jejím uplatňování jsou vazby mezi jednotlivými aktéry. (...) Veřejnost ráda chodí na kulturní akce, ale nebývá už tak ochotná se za „své“ kulturní domy postavit, když to je potřeba, nechová se jako partner ve vztahu. Podle mě je velmi potřeba zaměřit se na tyto mezery ve vztazích: politická reprezentace – kulturní instituce, kulturní instituce – veřejnost, kulturní instituce – jiná kulturní instituce.“ Jak by se mohly zmíněné mezery ve vztazích začít vyplňovat?
Společnými participativními dlouhodobými projekty. Respektem a uznáním kvalit ostatních aktérů namísto všudypřítomné sebeprezentace. Nepodporováním předsudku, že druhá strana mi chce ublížit a pohrdá mnou, stavět veškerá jednání na sdílení společného cíle a hledání, jak ho společně nejsnadněji dosáhnout. Vydržet jiný názor a jinou perspektivu, vydržet i neúspěch takových pokusů, nebo jen částečný úspěch. Nastavit kulturu komunikace a držet ji. Někdo s tím musí začít a hlavně v tom musí vydržet.
Jak se současně v tomto vztahu vyvarovat manipulativním vzorcům chování?
Manipulaci se nevyhneme, ale můžeme na ni reagovat. Tím, že nebudeme manipulovat nazpět, že udržíme zralou pozici. Teď se cítím použitá, protože to a to. Vnímáme to stejně? Můžeme si ještě jednou říct, jaký máme společný problém a jak ho vyřešíme tak, že udržíme respekt k nám všem zúčastněným?
I když to z druhé strany přijde ještě pětkrát, držet tu zralou rovinu odpovědi. Navzdory útokům si udržet respekt k druhé straně, ochotu ke kompromisu a zároveň jednoznačnou neochotu nechat se zneužít. A sebereflexi, neustálou kontrolu vlastních pohnutek a kroků. Jakmile jsme blízko manipulátora, musíme to odpracovat za něj i za sebe, je to dvojnásobně těžká práce.
Jak si dané instituce mohou budovat se svými návštěvníky hlubší vztah?
Tak tomu by předcházelo se asi ptát v čem není nyní dostatečně hluboký, proč by se měl prohlubovat. Určitě ale platí, že neexistuje jen cesta sebezviditelňování, sebepropagace a snahy přilákat zájem návštěvníků tak, aby chodili častěji a platili víc, ale je i cesta zájmu o návštěvníky, cesta zviditelnění jejich témat a světa. Myslím si, že instituce přilákává pozornost, když jedná s určitou sebeúctou a sebedůvěrou – váží si své vlastní práce a díky tomu se paradoxně nemusí soustředit jen na sebe a svůj úspěch. Dokáže třeba otevřeně mluvit i o svých problémech, když se nějaké objeví, funguje v širších vazbách a propojeních, všímá si okolí. Detailnější odpověď na toto asi nemám.
Alice Koubová
Vědecká pracovnice Filosofického ústavu AV ČR, vedoucí výzkumného týmu Systémy resilience v rámci Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI) a proděkanka pro vědu a výzkum na DAMU Praha. Ve svém výzkumu se zaměřuje na performativní filozofii, etiku a myšlení resilience, které rozvíjí ve spolupráci s českými veřejnými institucemi.
Titul Evropské hlavní město kultury uděluje každoročně Evropská komise dvěma až třem městům z EU. Smyslem titulu je představit v daném roce kulturní strategii a život města, soustředit na něj pozornost Evropy a umožnit mu rychlejší a lepší rozvoj. Titul je udělován od roku 1985, kdy jej získaly řecké Atény. České Budějovice se o něj uchází pro rok 2028 společně s několika francouzskými městy a v konkurenci s Broumovem. V červnu 2023 budou odbornou komisí na úrovni EU vybrání definitivní kandidátská města - jedno z České republiky a jedno z Francie. Tématem českobudějovické kandidatury je PERMA(KULTURA) - jako udržitelný, celostní a místně zakořeněný přístup ke kulturnímu plánování, řízení a kulturnímu provozu. Do praxe jej bude ve spolupráci se všemi obyvateli města zavádět pověřený programový tým Budějovice 2028.
