Mám pro Vás hádanku, abychom prolomili ledy! Nuže – uhodnete mé jméno? Nemějte obavy, samozřejmě pro Vás mám pár nápověd, abyste nebyli ztraceni jako po šlápnutí na Bludný kámen.

Možná jste se někdy procházeli po Lannově třídě nebo kolem řeky, hleděli na pozoruhodná sousoší a divili se, co všechno dnes mohou druzí považovat za umění. To je mé jméno.

Nebo jste se během Majálesu zastavili na studentském jamu na Sokoláku a zaposlouchali se do hudby mladých, neokoukaných kapel. To je mé jméno.

Anebo pršelo. Vy jste čekali celý promrzlí na svůj autobus číslo 1, který má pokaždé zpoždění. Nervózně jste kontrolovali hodiny. Přešlapovali. Už jste chtěli být co nejdříve doma. V tu chvíli po druhé straně ulice prošla žena s tak osobitým stylem, šmrncem a nevídaným módním vkusem, že Vám vykouzlila úsměv na tváři, přestože jste měli už totálně promočené ponožky. To je mé jméno.

Možná jste si objednali kávu v malé, útulné kavárničce a jakmile se dotkla Vašich rtů, srdce Vám zaplesalo nad tou dobrotou. Pocítili jste na jazyku bohatost chuti. To je mé jméno. 

Nebo jste navštívili divadlo. Nebo koncert. Nebo výstavu. A všichni včetně Vás tleskali ve stoje. To je mé jméno.

Šli jste se projít do města a poprvé jste skutečně zvedli hlavu a podívali se vzhůru. Poprvé jste s rozmyslem pozorovali ulice, kterými jste do té chvíle každý den spěchali sem a tam. A pak jste to na těch střechách spatřili – vedle holubích hnízd. To je mé jméno. 

Třeba jste zrovna čekali na někoho u Senovážného náměstí a potkali tam bezdomovce, který prodával ručně šitá plátýnka. S ornamenty modrých květin, zbarvených stejně jako naše radnice. To je mé jméno. 

Nebo jste někde s někým protancovali boty a ztratili během toho peněženku, ale Vám to bylo jedno, protože záleželo jen na tanci. To je mé jméno.

Možná jste poprvé ochutnali vepřové koleno v Masných krámech. Takhle chutná opravdové maso, řekli jste si. Nebo to byl pikador v Hladovém okně? To je taky mé jméno.

Třeba jste si přečetli tenhle text a něco ve Vás vyvolal. Nostalgii? Hrdost? Zvědavost? Možná se budete divit, ale i to je mé jméno.

Myslíte si, že znáte mé jméno? Znáte mě? Všiml jste si mě někdy? Mávali jste na mě někdy jako na starou známou? Věnovali mi pozornost? Moc si přeji, abyste po dočtení začali.

A aby těch všech hádanek nebylo málo, mám pro Vás další rébus. Budete mít možnost přečíst si ne jen tak ledajaké monology. Budou to promluvy vysloveny uměním, které nemá hlas. Myslíte si, že znáte své město tak dobře, abyste byli schopni určit původce monologu? Tak se ukažte, drazí čtenáři!

Spiritus urbis regiae

Ptáš se, kdo jsem. Že mě neznáš? Nevěřím Ti. Musel jsi o mě slyšet, musel jsi mě vidět.

Jsem válečník, voják, ten, který lámal břehy řek Vltavy a Malše. Ten, který před ničím nikdy neustoupil. Já jsem byl ten vítěz. Já jsem ten, co touží po obdivu.

Mé temné oči budily slabochy ze spánku. Mé silné nohy prošlapávaly cesty skrze pustinami. Mé dlaně hladily, ale i zabíjely. Mé zjizvené paže rozrážely pluky nepřátel. Byl jsem hrdina. Milenec. Válečník.

Co zíráš? Copak tím už nejsem? Já jsem skolil lva! To já znám skrytá tajemství tohoto prohnilého města, na mě se obrať s prosíkem, až budeš v úzkých! Nikdo jiný Ti nepomůže.

Začalo svítat – a já byl z kamene. Nyní jsem nikým. Zavadí-li Tvé oči o můj post, mrknou a odejdeš bez pomyšlení na mne.

Prosím, až budeš v úzkých, volej mne. Chci se zase hýbat. Chci být ten hrdina. Nemám již v srdci pýchu. 

Jediné, co mohu nyní cítit každý den, jsou holubí nožky cupitající po mých ramenou.