Mám pro Vás hádanku, abychom prolomili ledy! Nuže – uhodnete mé jméno? Nemějte obavy, samozřejmě pro Vás mám pár nápověd, abyste nebyli ztraceni jako po šlápnutí na Bludný kámen.

Možná jste se někdy procházeli po Lannově třídě nebo kolem řeky, hleděli na pozoruhodná sousoší a divili se, co všechno dnes mohou druzí považovat za umění. To je mé jméno.

Nebo jste se během Majálesu zastavili na studentském jamu na Sokoláku a zaposlouchali se do hudby mladých, neokoukaných kapel. To je mé jméno.

Anebo pršelo. Vy jste čekali celý promrzlí na svůj autobus číslo 1, který má pokaždé zpoždění. Nervózně jste kontrolovali hodiny. Přešlapovali. Už jste chtěli být co nejdříve doma. V tu chvíli po druhé straně ulice prošla žena s tak osobitým stylem, šmrncem a nevídaným módním vkusem, že Vám vykouzlila úsměv na tváři, přestože jste měli už totálně promočené ponožky. To je mé jméno.

Možná jste si objednali kávu v malé, útulné kavárničce a jakmile se dotkla Vašich rtů, srdce Vám zaplesalo nad tou dobrotou. Pocítili jste na jazyku bohatost chuti. To je mé jméno. 

Nebo jste navštívili divadlo. Nebo koncert. Nebo výstavu. A všichni včetně Vás tleskali ve stoje. To je mé jméno.

Šli jste se projít do města a poprvé jste skutečně zvedli hlavu a podívali se vzhůru. Poprvé jste s rozmyslem pozorovali ulice, kterými jste do té chvíle každý den spěchali sem a tam. A pak jste to na těch střechách spatřili – vedle holubích hnízd. To je mé jméno. 

Třeba jste zrovna čekali na někoho u Senovážného náměstí a potkali tam bezdomovce, který prodával ručně šitá plátýnka. S ornamenty modrých květin, zbarvených stejně jako naše radnice. To je mé jméno. 

Nebo jste někde s někým protancovali boty a ztratili během toho peněženku, ale Vám to bylo jedno, protože záleželo jen na tanci. To je mé jméno.

Možná jste poprvé ochutnali vepřové koleno v Masných krámech. Takhle chutná opravdové maso, řekli jste si. Nebo to byl pikador v Hladovém okně? To je taky mé jméno.

Třeba jste si přečetli tenhle text a něco ve Vás vyvolal. Nostalgii? Hrdost? Zvědavost? Možná se budete divit, ale i to je mé jméno.

Myslíte si, že znáte mé jméno? Znáte mě? Všiml jste si mě někdy? Mávali jste na mě někdy jako na starou známou? Věnovali mi pozornost? Moc si přeji, abyste po dočtení začali.

A aby těch všech hádanek nebylo málo, mám pro Vás další rébus. Budete mít možnost přečíst si ne jen tak ledajaké monology. Budou to promluvy vysloveny uměním, které nemá hlas. Myslíte si, že znáte své město tak dobře, abyste byli schopni určit původce monologu? Tak se ukažte, drazí čtenáři!

Spiritus urbis regiae

Ptáš se, kdo jsem. Že mě neznáš? Nevěřím Ti. Musel jsi o mě slyšet, musel jsi mě vidět.

Jsem válečník, voják, ten, který lámal břehy řek Vltavy a Malše. Ten, který před ničím nikdy neustoupil. Já jsem byl ten vítěz. Já jsem ten, co touží po obdivu.

Mé temné oči budily slabochy ze spánku. Mé silné nohy prošlapávaly cesty skrze pustinami. Mé dlaně hladily, ale i zabíjely. Mé zjizvené paže rozrážely pluky nepřátel. Byl jsem hrdina. Milenec. Válečník.

Co zíráš? Copak tím už nejsem? Já jsem skolil lva! To já znám skrytá tajemství tohoto prohnilého města, na mě se obrať s prosíkem, až budeš v úzkých! Nikdo jiný Ti nepomůže.

Začalo svítat – a já byl z kamene. Nyní jsem nikým. Zavadí-li Tvé oči o můj post, mrknou a odejdeš bez pomyšlení na mne.

Prosím, až budeš v úzkých, volej mne. Chci se zase hýbat. Chci být ten hrdina. Nemám již v srdci pýchu. 

Jediné, co mohu nyní cítit každý den, jsou holubí nožky cupitající po mých ramenou.

Jak dělají řeky?

Přítulně, chladivě se laskají po tvářích.

 

Š             Š

Š             Š                                     Š

Š             Š                         Š             Š

Š             Š                         Š             Š

Š                                         Š             Š

 

NEBE PLÁČE

MY PLÁČEME

ŠTKÁ

PRŠŠŠÍ

„…houpeme tě v náruči…“

                                                 „…víříme myšlenkami…“

Jak dělají řeky?

 

Prudce, náhle se vzájemně objímají.

 

VÍTR SKÁČE

MY SKÁČEME

VLNÍME SE

 

                                                 …čeříme ti vlasy…

                                                 …pevně svíráme otěže přítomnosti…

Jak dělají řeky?

 

Pravdivě

       pravdivě

               pravdivě

                         pravdu zpíváme

                                                 i mažeme

 

hojíme

 

i tebe.

 

DRŽÍME SE PO STALETÍ

SMILNÍME

DOTÝKÁME SE VŠEHO VŠECH

                                                 i tebe.

Vyschlo mi v hrdle. Mám prázdný –

 

Indická na Piarisťáku

Hladové okno, nejméně třikrát

Masné krámy
Libeřské lahůdky, nově otevřeny

Norma

Kebaby, skoro všude

Večerky

Pomáda, bagety Danny i Sandy snědli

Solnice

Mekáče, wrapy, burgery, studenti

KFka

Pikadory!

Sokolák a studené drinky

Kaufland vedle Stromovky

Zmrzzzka

Kapůčo, Dékáčko, Sachi

Poke

Kremrole

Mojito

Cappuccino

Datel utrhl vánoční i švestkové trhy

Divoké Široko u Vás

Mezi plátky Potrefená husa s Černou kočkou

Na zahrádce Kmen

Tu caffe!

Vůně trdelníků a řízků a čerstvě pečených housek

 

Mám hlad.

Zajdem někam?

Čekám u Indický

Vyšel měsíc a město tiše vydechuje do tmy

Zítra už budou všichni tři pryč s namaštěnými kapsami

Tiše a obratně našlapují, není to jejich první práce

„Eště kousek!”

Krok a krok a skok a skok

 

Teď stojí u mohutných, dřevěných vrat

Řinčení paklíčů, vzrušení v žilách, není to jejich první práce

I samotné město mlčí nad zamýšleným činem – svatokrádeží

 

Muži vchází do kostela, natěšení na lup, olizují si rty, mnou si ruce

Už jim v očích nejiskří život, jen touha po loupeži, jsou méně než zvířata

Žití je zklamalo

I proto okrádají pannu uprostřed temné noci

 

Naštvaně pokřikují, pustoší, ničí a berou vše, na co jim padne zrak

A bez optání, se slizkými úsměvy

 

Svatokrádež

Oltář v kostele povalen na zem, rozbit na třísky, spoušť

Líce Panny zdobí skleněné potůčky slz

Nikdo před nimi svaté místo nechránil

 

Idea obětního místa té noci padla

Celá zmizela v jejich zlostném křiku a dupotu

I ona zmizela

 

Oni se smáli, řehtali se jak osli, protože si mysleli, že na to vše mají právo

Kapsy u kalhot plné kostelního zlata

Radost z opovrženíhodného hýření a rozkladu vepsána do tváří

A do skleněných vitráží kostela jen smutně svítí měsíc

Další, který mlčí a nic neříká

Lituje

I tak mlčí

 

Poplach, rozeznělo se mohutným prostorem, poplach

A oni panikařili, snažili se utéct, ještě více se hněvali

Noc jim už vyprchala

Nyní kradou vteřiny svého života

Už na ně čeká smrt, zaslouží si ji

Závidím zášť

Závidím zisk

Závidím zhudebnění

Závidím zář

Závidím zamilovaným

Závidím zlost

Závidím zmatek

Závidím zajíčkům

Závidím zlodějům

Závidím zpěv

Závidím zemřelým

Závidím zhrzeným

Závidím zrádcům

Závidím zrůdám

Závidím zdrženlivým

Závidím zmateným

Závidím zraněným

Závidím zázrakům

Závidím zrušení

Závidím závodům

Závidím zhýralým

Závidím zasaženým

Závidím zbraním

Závidím závrať

Závidím zvrácenost

Závidím zaujetí

Závidím zámky

Závidím zkrášlení

Závidím zotavení

Závidím zahynutí

Nezávidím železným pannám

Lannova třída uchovává nečekané bohatství. Nepřibližuj se. Nedáme ti. Ani nakouknout. Ani načichnout. Ani nadechnout. Oškubeme tě, že ani holým kuřetem tě nikdo nenazve. Z tvých pár švestek uděláme povidla a vyšleme tě klopýtat nahého ulicemi. My a okrást tě? V žádném případě. Takhle to tady zkrátka chodí, drahý. Nerozdělíme se. Hromadíme poklady a důvody proč ti nepomoct. Vykašli se na odpor – ten je marný. Slzy a pláč ti nepomohou. Nejsme chamtivé. Nejsme lakomé, to si jen namlouváš. Jsi jen zrnko písku – proč bychom se s tebou měly namáhat? Nemáš nám co nabídnout. Nic ti nedáme. Nepomůžeme ti.

Je to zkrátka přirozený chod věcí a ty se s tím musíš smířit. Ani vindru ti nedáme.

„Stojíme a držíme stráž

hřejivou náručí opečováváme město

Máme přehled

nic nám neunikne

Zvedněte k nám zrak“

Uplynula staletí

město se změnilo

a ony s ním

Meč Spravedlnosti se otupil

a s ním i její pohled

její výhružky

Váhy se vychýlily

Ona s tím nic nedělá

Zrcadlo Opatrnosti má jiný úhel

nekryje záda natož tvář

Had poutá město

čím dál tím rychleji

Ale všem je to jedno

Ona s tím nic nedělá

Moudrost do poháru

již nedotýká

Nedotýká nám vědění

pape po poháru

přichází vniveč

K ústům ho nikdo nepřiloží

Ona s tím nic nedělá

Statečnosti

zrezlo brnění

už jí odzvonilo

Nikdo neriskuje

všichni jsou zalezlí

Ona s tím nic nedělá

Je to k pláči

Ctnosti postaveny na nejvyšší piedestal

jsou líné a nepřítomné