Když člověk kráčí městem, nikdy zcela netuší, co ho ten den potká. Jistý si může být jen a pouze tehdy, když zůstane doma, protože to ho s určitostí nepotká nic. Světlo se v ponurých pokojích láme v podstatě pořád stejně a doznává melancholických změn pouze v závislosti na překotném běhu ročních období. Stůl pomalu šedne od usedajícího prachu a nad ním visí majestátní obraz, jehož každý detail jsem již tolikrát obdivoval a který pozbyl za těch třicet let snad všech svých kvalit. Stal se v mých očích jen nepatrnou strukturou na jinak sterilní, ploché, bílé stěně.

Od ulice mě dělí dvě vrstvy okenic z tabulkového skla, skrz které je vidět jen tělnaté, šedé kvádry sousedních budov. Secesní ornamenty, které je zdobí, ubývají s tím, jak pohled klouže od obrubníků přes pár černých a fialových tagů k hnědým doškům střech a až k nebi. Ornamenty ubývají v závislosti na tom, jak domům přibývají léta, s léty se vrší patra a s přibývajícími patry klesá zájem lidí uvnitř o to, jak domy vypadají zvenčí, na obrácených stranách zdí jejich obývacích pokojů. Konec konců, z vysoce usazeného posedu SUV uvidí člověk na svých každodenních vyjížďkách sotva po druhé patro. 

Avšak jsou zde i jiní, kteří rádi přijmou šeď ulic za svou a z hradeb domů, temných podchodů a donekonečna se proplétajících silnic učiní své království. V rámci frenetické hry, v rámci běhu betonovou džunglí bez cíle oživí město krví, která jim za teplých letních nocí tepe v žilách a roznáší jim po tělech příjemně šimravý pocit, vznikající jen v případě zvláštní směsi touhy, strachu a odhodlání. Příchod dne ozáří barevné nápisy jejich jmen. Jsou svědectvím příběhu určeného jen pro ty, kdo jsou schopni číst a dekódovat tento podivný způsob komunikace. Svou hrubou přítomností však ostentativně promlouvají ke každému a říkají: „Jsem tady, existuji!“ 

Je to předem marný, avšak stejně tak neodolatelný pokus vytesat svou individualitu do kamene věčnosti, prudkým, gestickým tahem podpisu učinit prostřednictvím svého alter ega trvalý zářez na nezastavitelném toku času. Jedná se o hru, která je tak vzrušující právě proto, že člověk v ní má co ztratit. Vydává se všanc společenskému odpadlictví, nepochopení, ztrátě peněz a bezúhonnosti. Přitom hrát ji znamená krást pro sebe momenty vystoupení ze své identity, a skrze své alter ego požívat doušky bezbřehé, anonymní svobody, kde společenská realita na krátkou chvíli propouští jedince ze spárů pevných pravidel a rolí. Za riziko nabízí na oplátku možnost užívat si výlučný okruh těch, co rozumí, co patro po patře staví legendu kolem svého jména. Těch, co nesou pochodeň zářící přes celé město, která zapaluje oheň v srdcích všech, kteří poprvé s ostychem odkrývají oponu tohoto kouzelného světa a ze zprvu nejasných nápisů začínají formovat svůj mýtus o podivných, odvážných, nočních bytostech, které tagy tvoří. A přitom zvenčí, s dostatečným odstupem, se tato jinak kouzelná hra jeví jako kýč, dětinskost, nesmysl.

Člověk však často zapomíná, že i život je v posledku hra. Ano, jde v ní o hodně, ale právě proto stojí za to. Když se na život díváme jen a pouze s chladným odstupem rozumu, zpředmětňujeme jej namísto toho, abychom byli ponořeni v upřímné účasti na něm. Máloco pak dává smysl.

Koketování dvou milenců je jen hrou, ve které oba předstírají, že nevědí, o co v ní jde. Přitom je oběma jasné, o co se hraje, jaký je cíl. Dobrovolně to sami před sebou zastírají, jelikož přímost by rozbila ono kouzlo přítomné v každé společně strávené vteřině a přeměnila napínavou hru na pouhý hrubý fakt přírodní přitažlivosti.

Můj pohled se stáčí zpět do mého pokoje, jehož zdi jako by byly nasáklé vlhkými emocemi, které se ze snící mysli na stěny přelily společně s prvními ranními paprsky. Nejsem schopný si vybavit, jaký osud potkal mé snící já, ale tíha okolních zdí na mě doléhá společně s rozespalostí a rozmrzelostí, jejíž kořeny jsou přede mnou skryty. Netoužím po ničem víc než odejít. 

Od ulice mě dělí čtvery dveře. První, jednokřídlové z dřevotřísky, vedoucí do obývacího pokoje, se otevírají snadno. Druhé, vysoké dřevěné dveře do předsíně, vydávají pro stáří svých pantů skřípavý zvuk a jsou prohnuté tak, že napružený jazýček zámku se jen stěží otevírá. Avšak když má člověk dost síly a odhodlání, podaří se mu jej přemoct. Opravdový problém však představují třetí, mohutné dvoukřídlé dveře s těžkou železnou obrubou, které vedou do domovní chodby, společně se čtvrtými, také dvoukřídlými, z masivního dřeva a rozbitým vracejícím mechanismem, kladoucím odpor každému, kdo by se snad pokusil jimi projít ven.

Právě ty mi nyní připadají jako nedobytná brána do království ulice, které již není mé. Dávno pozbylo kouzla neprobádaných koutů a zakázaného ovoce. Domovní práh se mi jeví jako hluboký vodní příkop, který člověk dobývá, jen aby stanul tváří v tvář nevyhnutelné otázce: „Quo vadis?“