Když člověk kráčí městem, nikdy zcela netuší, co ho ten den potká. Jistý si může být jen a pouze tehdy, když zůstane doma, protože to ho s určitostí nepotká nic. Světlo se v ponurých pokojích láme v podstatě pořád stejně a doznává melancholických změn pouze v závislosti na překotném běhu ročních období. Stůl pomalu šedne od usedajícího prachu a nad ním visí majestátní obraz, jehož každý detail jsem již tolikrát obdivoval a který pozbyl za těch třicet let snad všech svých kvalit. Stal se v mých očích jen nepatrnou strukturou na jinak sterilní, ploché, bílé stěně.

Od ulice mě dělí dvě vrstvy okenic z tabulkového skla, skrz které je vidět jen tělnaté, šedé kvádry sousedních budov. Secesní ornamenty, které je zdobí, ubývají s tím, jak pohled klouže od obrubníků přes pár černých a fialových tagů k hnědým doškům střech a až k nebi. Ornamenty ubývají v závislosti na tom, jak domům přibývají léta, s léty se vrší patra a s přibývajícími patry klesá zájem lidí uvnitř o to, jak domy vypadají zvenčí, na obrácených stranách zdí jejich obývacích pokojů. Konec konců, z vysoce usazeného posedu SUV uvidí člověk na svých každodenních vyjížďkách sotva po druhé patro. 

Avšak jsou zde i jiní, kteří rádi přijmou šeď ulic za svou a z hradeb domů, temných podchodů a donekonečna se proplétajících silnic učiní své království. V rámci frenetické hry, v rámci běhu betonovou džunglí bez cíle oživí město krví, která jim za teplých letních nocí tepe v žilách a roznáší jim po tělech příjemně šimravý pocit, vznikající jen v případě zvláštní směsi touhy, strachu a odhodlání. Příchod dne ozáří barevné nápisy jejich jmen. Jsou svědectvím příběhu určeného jen pro ty, kdo jsou schopni číst a dekódovat tento podivný způsob komunikace. Svou hrubou přítomností však ostentativně promlouvají ke každému a říkají: „Jsem tady, existuji!“ 

Je to předem marný, avšak stejně tak neodolatelný pokus vytesat svou individualitu do kamene věčnosti, prudkým, gestickým tahem podpisu učinit prostřednictvím svého alter ega trvalý zářez na nezastavitelném toku času. Jedná se o hru, která je tak vzrušující právě proto, že člověk v ní má co ztratit. Vydává se všanc společenskému odpadlictví, nepochopení, ztrátě peněz a bezúhonnosti. Přitom hrát ji znamená krást pro sebe momenty vystoupení ze své identity, a skrze své alter ego požívat doušky bezbřehé, anonymní svobody, kde společenská realita na krátkou chvíli propouští jedince ze spárů pevných pravidel a rolí. Za riziko nabízí na oplátku možnost užívat si výlučný okruh těch, co rozumí, co patro po patře staví legendu kolem svého jména. Těch, co nesou pochodeň zářící přes celé město, která zapaluje oheň v srdcích všech, kteří poprvé s ostychem odkrývají oponu tohoto kouzelného světa a ze zprvu nejasných nápisů začínají formovat svůj mýtus o podivných, odvážných, nočních bytostech, které tagy tvoří. A přitom zvenčí, s dostatečným odstupem, se tato jinak kouzelná hra jeví jako kýč, dětinskost, nesmysl.

Člověk však často zapomíná, že i život je v posledku hra. Ano, jde v ní o hodně, ale právě proto stojí za to. Když se na život díváme jen a pouze s chladným odstupem rozumu, zpředmětňujeme jej namísto toho, abychom byli ponořeni v upřímné účasti na něm. Máloco pak dává smysl.

Koketování dvou milenců je jen hrou, ve které oba předstírají, že nevědí, o co v ní jde. Přitom je oběma jasné, o co se hraje, jaký je cíl. Dobrovolně to sami před sebou zastírají, jelikož přímost by rozbila ono kouzlo přítomné v každé společně strávené vteřině a přeměnila napínavou hru na pouhý hrubý fakt přírodní přitažlivosti.

Můj pohled se stáčí zpět do mého pokoje, jehož zdi jako by byly nasáklé vlhkými emocemi, které se ze snící mysli na stěny přelily společně s prvními ranními paprsky. Nejsem schopný si vybavit, jaký osud potkal mé snící já, ale tíha okolních zdí na mě doléhá společně s rozespalostí a rozmrzelostí, jejíž kořeny jsou přede mnou skryty. Netoužím po ničem víc než odejít. 

Od ulice mě dělí čtvery dveře. První, jednokřídlové z dřevotřísky, vedoucí do obývacího pokoje, se otevírají snadno. Druhé, vysoké dřevěné dveře do předsíně, vydávají pro stáří svých pantů skřípavý zvuk a jsou prohnuté tak, že napružený jazýček zámku se jen stěží otevírá. Avšak když má člověk dost síly a odhodlání, podaří se mu jej přemoct. Opravdový problém však představují třetí, mohutné dvoukřídlé dveře s těžkou železnou obrubou, které vedou do domovní chodby, společně se čtvrtými, také dvoukřídlými, z masivního dřeva a rozbitým vracejícím mechanismem, kladoucím odpor každému, kdo by se snad pokusil jimi projít ven.

Právě ty mi nyní připadají jako nedobytná brána do království ulice, které již není mé. Dávno pozbylo kouzla neprobádaných koutů a zakázaného ovoce. Domovní práh se mi jeví jako hluboký vodní příkop, který člověk dobývá, jen aby stanul tváří v tvář nevyhnutelné otázce: „Quo vadis?“

Na Náměstí Přemysla Otakara se labyrintem vánočních trhových stánků valila masa lidí. V pravidelném rytmu tlukotu svých srdcí korzovali sem a tam. Někteří trh opouštěli po tom, co svými kroky opsali jeden kruh, jiní pět a další zas třicet. Ti, co kruh opustili, byli záhy nahrazeni jinými, a tak dav zůstával v neustálé rovnováze a uchovával si svůj podivný řád, který z vnějšího pohledu působil jako neřízený bzučivý chaos. Lidé každý den směňují svůj drahocenný čas za peníze, které zde vyměňují za jídlo a cetky, kouzlící jim poté na tvářích prchavý úsměv. Příčinnou všeho toho povyku je oslava svátku, co dnes působí jako útle rostlý a nemocný stromek, který pro většinu již dávno ztratil kontakt se svými kořeny. Co byl dříve příchod Mesiáše a spásný slunovrat, představující obrat v koloběhu přírody směrem k jejímu opětovnému oživení, je nyní již jen podivnou směsicí symbolů, jejichž význam se vytrácí pod perverzní potřebou je zhmotnit a prodat.

Někde mezi všemi těmi lidmi byl i Tomáš. Nevím, jak tehdy přesně vypadal, proč tam přišel ani co tam hledal. Tenkrát jsem ho ještě neznal. Patrně chtěl pro sebe uloupit kousek nezávazné radosti, tak jako ostatní. To však není důležité pro Tomášův příběh, ani příliš zajímavé. Raději budu vyprávět o tom, jak Tomáš jako jediný navštívil stánek, kterému se ostatní raději vyhýbali nebo si ho možná ani nevšimli. 

Stánek se svým vzezření vymykal všem ostatním. Byl stlučený ze starých prken a nenabízel k prodeji žádné zboží. Pozornost poutal jen starý pán, který seděl na rozkládací rybářské židli uprostřed stánku, jinak zejícím prázdnotou. Při pečlivém pohledu však onu prázdnotu nabourávalo ještě něco jiného. V pravém rohu stála bedna svařená z ocelových plátů, velká tak akorát, aby se do ní člověk postavil. Byla natřená sytě černou barvou, díky které splývala s ponurým přítmím stánku. Na dvou mohutných pantech měla usazené dveře, které otevíraly bednu směrem do náměstí. Uvnitř nebylo zhola nic, ani sebemenší náznak toho, k čemu by taková bedna mohla sloužit. Zdálo se však, že kolemjdoucí, co bednu spatřili, ji nevěnovali přílišnou pozornost. Ti všímavější, kráčející pozvolným krokem, bedlivě pozorující každičký detail vánočního zdobení, s opovržením odvraceli zraky, jakmile jejich pohled narazil na bednu.

Avšak Tomášova zvědavost a schopnost podivit se i nad sebe nepatrnějšími zvláštnostmi byla tím, co jej odlišovalo od všech ostatních. Přistoupil tehdy ke starci, chtěl ho pozdravit a zeptat se, co prodává, jako se toho dne zeptal již mnohých jiných stánkařů. Neobvyklý výraz v jeho tváři ho však zarazil. Starcovo čelo bylo zkrabatěné vráskami času, měl dlouhé a husté šedivé obočí a lesklé, slzami mírně zalité modré oči, ze kterých vyzařovala upřímná radost ze života, tak vlastní očím dětským. Bylo takřka nemožné zbavit se dojmu, že ony oči takovému starci přece ve skutečnosti nemohou patřit – dívaly se na svět tak dychtivě, jako by jej poprvé spatřily teprve před pár dny. Celé vzezření podtrhoval nenápadný, zato upřímný úsměv, který jako by říkal, že stařec již dávno zná všechny otázky, na které by se ho snad Tomáš mohl zeptat, ba že dokonce o něm ví i to, co o sobě sám již zapomněl.

 

Vyslovit pozdrav se tak tváří v tvář starcovu výrazu zdálo jako nejbezvýznamnější věc pod sluncem, jako když člověk potká po dlouhých letech blízkého přítele, kdy je setkání dvou pohledů výmluvnější nad všechny pozdravy. Souhlásky, které měly tvořit zdvořilá slova, zůstaly uvězněné v krku a přítomnost věty v mysli se proměnila jen v prudký výdech.

Stařec pozoroval Tomášovo zaváhání bez sebemenšího překvapení a pravil: „Již jsem tě očekával. Divil jsem se, že jsi nedorazil na naše předchozí dvě setkání. Věděl jsem však, že napotřetí si tuto příležitost již nenecháš ujít a znovu se setkáme.“

Starcova slova o předchozích setkání Tomáše zaskočila, nevzpomínal si, že by se se starcem někdy dřív viděl. Nemohl se však zbavit dojmu, že mu je odněkud povědomý. „Neviděli jsme se na některé z rodinných oslav?“ pravil.

„Ano, viděli jsme se již mnohokrát a ani dnešní setkání jistě není poslední. Inu, setkáním se mnou říkají lidé různě. Rodinná oslava je také jedno z možných pojmenování. Jediný rozdíl však je, že na setkání se mnou nechodí nikdo pozdě. Buďto přichází v pravý čas, anebo nepřichází vůbec.“ 

„A co já?“ zeptal se Tomáš. „Přicházím také v pravý čas?”

„Ale jistě, nyní jsi zde, to je jediné, na čem záleží.“

„To, že jsem nyní zde, je přece samozřejmé, nevidím, jak by to mohlo být jinak. Co mi však není jasné, je, proč jste tu vy. Povězte mi, čím to je, že se váš stánek svou prázdnotou tak vymyká všem ostatním? Navíc neznám žádného slušného člověka, co by si něco takové chtěl koupit, natož pak ve svátečním čase Vánoc. Zdá se, že těm pár kolemjdoucím, co bednu spatří, se hnusí jen na ni pohledět.“

Dříve mírná vlnka starcova úsměvu se najednou vzedmula ve výraz čiré radosti, jako by konečně přišla řeč na to, na co tak dlouho čekal. „Myslíš tuto bednu?“ řekl a ukázal na ni. „Ta není na prodej. A pokud vím, nikdo v tomto městě si ji se svým měním ani nemůže dovolit!“ prohlásil hrdě. „Navíc je to jediné, co mám. A že se o ni tak zajímáš, jsem ochotný ti odpustit, že jsi naše předchozí dvě setkání propásl.“

Ten stařec musí být asi blázen, pomyslel si Tomáš. Ale v něčem měl přece jen pravdu: zvláštní jednoduchost té bedny, zakrývající jakýkoliv možný důvod nebo účel jejího stvoření, z ní činil záhadu, která v Tomášovi vskutku vzbuzovala zájem. „Povězte mi, kdepak jste k ní přišel?“

„Přišel? Ale kdepak, k takové bedně se nedá jen tak přijít. Pravda je taková, že pokud po ní pátráš, nikdy ji nenajdeš. Na takovouhle bednu se dá jedině narazit za běhu. Připletla se mi do cesty již velmi dávno, ve stejný den, kdy zemřel můj otec. Byl jsem tehdy ještě malý kluk. Od té doby na ni však nedám dopustit. Starám se o ni a ona se na oplátku stará o to, abych již nikdy nebyl stejným člověk jako předtím, než jsem se s ní potkal. Někdy si říkám, zda spíš já sám nejsem majetkem té bedny – více než ona mým. Ostatně i proto jsem dnes na tomto trhu, jelikož si přála sloužit i jiným lidem než těm, kteří mě pravidelně navštěvují. Nezdá se však, že by o ni tady měli zájem. Až na tebe, samozřejmě. Myslím, že nastal čas, aby sis s ní promluvil sám.“

„Počkat, to se mi příliš nezdá. Ta bedna je jen pouhá věc a jako taková přece nemůže nic vlastnit, natož něco si přát, a už vůbec mluvit a svou vůli někomu sdělit. Navíc majetek je záležitostí lidského zákona, který poskytuje každému ochranu a právo vlastnit. Zvířata se zase řídí zákony přírodními, podle kterých mají právo na potravu a úsilí o zachování svého života. A vůle? Ta je pouze tam, kde je odpovědnost! Kdo kdy viděl, aby kámen nesl vinu za to, že o něj někdo zakopl? Nebo zvíře za to, že z hladu zabije?“

Stařec se dlouze zahleděl do Tomášových očí – tak, jako když otec pozoruje dospívajícího syna, ve kterém právě spatřil sám sebe. A po krátké, zato hluboké odmlce pravil: „Rozumím ti, také jsem se dříve na svět díval jako ty. Snažíš se jít k věci přímo, ale právě proto ti uniká. Někdy je rozum jako ruka, která se z hustého dýmu pokouší uplácat podobu toho, jak se věci skutečně mají. Moc jazyka je veliká, ale sdělení, to nejsou pouze slova. Někteří si myslí, že vůle a osud jsou dva protiklady, které se navzájem nesnesou, ale ve skutečnosti to tak není. Musí zde být nejprve jeden velký děj, tvořený osudovou vůlí samotného světa, uvnitř kterého mohou vznikat a zanikat jednotlivé příběhy. Tento kosmický děj je jako jeviště, na kterém smrtelníci předvádějí své role, ve společném představení. Počty dějství a druhy rolí jsou pro každého různé. Můžeš změnit svůj scénář, ale kulisy, ty přetrvávají. Bez kulis nemůže být představení, stejně tak jako nemůže být bez herců.

Podobně se to má i s vlastnictvím. Člověk se žene za tím, aby toho uvnitř a okolo sebe co nejvíce obsáhl, nahromadil majetky, činy, vědomosti a vzpomínky. Myslí si, že je pánem toho všeho. Každého však čeká v životě zlom, kdy se vše obrátí. Jeden pak zjistí, že vzpomínky nad ním vládnou daleko více než on nad nimi. Objevují se a zase ztrácejí, jak se jim zachce, bez ohledu na přání mysli, ke které náleží. Stejně tak nad ním vládnou jeho vědomosti, které neodvratně mění jeho pohled na světa. A výjimkou nejsou ani věci: Jakou mocí vládne nad člověkem dům, ve kterém strávil přes půlku svého života! Nedokáže si pak již představit, že by jej vyměnil za jiný, tak niterný je jejich vztah. Nenese pak takový dům podíl na jeho životě? Myslím, že právě tak nějak to mám já s bednou. Blíže se však skrze řeči a úvahy nedostaneš k tomu, jaká bedna ve skutečnosti je. Musíš se jí dotknout.“

 

Když stařec domluvil, pokynul s otevřenou dlaní směrem k černé bedně. Tomášovy nohy se samy od sebe, bez sebemenšího přičinění vůle daly do kroku. Zastavily se, až když stál celým svým tělem v železné bedně. Ruch z okolního náměstí doléhal dovnitř se zvláštní ozvěnou, která jako by jej ještě znásobovala. Všiml si, že v pravé stěně bedny je malinký okrouhlý otvor, narušující jinak hladkou konstrukci. Tu díru musel někdo vyvrtat záměrně, jelikož byla precizně okrouhlá a navíc měla obroušené hrany. Byla prakticky jedinou vadou na jinak takřka dokonalém celku. Tomáš z ní nedokázal spustit oči od chvíle, co do bedny vkročil. Po krátkém váhání neodolal a strčil do otvoru svůj ukazováček. Náhle se s ránou, připomínající výstřel kanónu, uzavřely dveře a ruch z náměstí zmizel.

Těžko říct, zda v té bedně byla naprostá tma, anebo oslepující světlo, protože v ní nebyl schopný nic konkrétního vidět. Zda zde bylo naprosté ticho, anebo ohlušující hluk, protože v ní nedokázal nic slyšet. Ba ani to, zda Tomáš v té bedně vůbec nikdy nebyl, či zda v ní byl celou věčnost, protože myšlenky, podle kterých by snad mohl počítat plynoucí čas, zůstaly uvězněné na náměstí.

Když se však dveře znovu otevřely, Tomáš opět vyšel na trh a znovu splynul s dokola korzující masou těl. Jeho kroky byly nyní pomalejší, zato však byly vedeny s jistotou. Rozhodl se na náměstí ještě chvíli setrvat. Přemýšlel nad tím, co mu stařec o bedně pověděl. Nedokázal uvěřit, že by mohla na člověka působit a promlouvat tak, jak líčil. Zkušenost prázdna, které v bedně zažil, mu však, podle jeho vlastních slov, připomínala zrcadlo, ve kterém pohled vlastně nenachází nic nového, zato se však jedině tam může setkat sám se sebou. Rozhodl se, že od té doby bude každé své důležité životní rozhodnutí poměřovat se svou zkušeností z nitra bedny. Smysl svých rozhodnutí že rozsoudí tím, zda by si zachovalo svou váhu i v momentě, kdyby se náhodou opět ocitl uvnitř bedny a její železné dveře by se tentokrát již znovu neotevřely.

V zamyšlení obešel náměstí kolem dokola a ocitl se opět na stejném místě kde před chvílí vykročil z útrob bedny. Stánek ani stařec, který v něm posedával zde již nebyli, nebyla zde ani bedna. V místech, kde předtím stála, byl v chodníku namísto několika dlaždic usazen okrouhlý kámen s malým vyrytým křížkem. Pokusil se s pošetilou nadějí ještě několikrát obejít náměstí, ale stánkaře  již znovu nepotkal.

Když mi Tomáš vyprávěl svůj příběh na jedné z našich společných cest, nemohl jsem se zbavit dojmu, že i já jednoho dne možná narazím na stánkaře s černou bednou. Rozhodl jsem se proto jeho příběh sepsat pro případ, že na něj také jednoho dne narazíš. Kdo ví, třeba si povedeš v pokládání otázek lépe než on a budeš více připraven, až i ty se budeš muset svou vlastní rukou dotknout bedny.

Jaký je rozdíl mezi tím, když vám někdo vypráví příběh, o kterém tvrdí, že je jeho vlastní a sám jej prožil, a tím, když vám vypráví příběh, který zná jen z vyprávění někoho jiného? Asi si řeknete, že příběh, který sám zažil, je nepochybně důvěryhodnější než příběh z druhé ruky, vůči kterému budete pravděpodobně více obezřetní. Avšak co kdybych vám řekl, že za jedny z méně důvěryhodných historických pramenů jsou běžné považovány memoáry a autobiografie, a to i přesto, že jsou často detailní a pochází takříkajíc přímo od zdroje?

Když vyprávíme historii nebo příběh, který se nás týká, na kterém nám záleží, máme tendenci jej upravovat podle vlastního vidění, podle toho, co nám připadá důležité či naopak nedůležité. Proto se zdá, že nezúčastněný vypravěč je lepší než zúčastněný. Je to skutečně tak? Aby byl vypravěč nezúčastněný, musí vyprávět příběh, který nepřijímá za svůj. Já si však myslím, že již samotným vyprávěním člověk musí příběh svým způsobem za svůj přijmout. Jelikož tím, že jej vypráví, mu již dává zvláštní posvěcení, činí z něj svědectví určité zkušenosti, na které záleží, ze které si lze něco odnést, která nám říká něco ať už více či méně podstatného. Každý příběh začíná u touhy něco předat – bez ní žádný příběh není. Akt vyprávění tedy pramení z toho, že si vypravěč příběh přivlastní, usoudí o něm, že je hodný vyprávění, že říká něco, co by rád sdílel dále - bez přivlastnění příběhu, není vypravěč.

A tak myslím, že ani poslouchání či čtení příběhu není pouhé přebírání informací, stejně tak jako vyprávění není jejich pouhé předávání. Ten, kdo příběh poslouchá, a to skutečně a nejen ze zdvořilosti nebo z vychytralosti předstíranou pozorností, je na příběh takříkajíc „naladěný“ a prožívá jej spolu s vypravěčem. Právě toto znovuprožití je velmi důležité.

Touha vyprávět a naslouchat příběhům má velmi hluboké kořeny. Jako lidé se rodíme do světa, který nás předchází. Je to svět, který si nevybíráme a který zprvu ani aktivně netvoříme. Prvním postojem člověka je přijetí. Zpočátku potřebujeme, aby svět přijal nás, aby se nám otevřel v podobě náruče našich nejbližších, kteří utvářejí první domov, ochranu zprvu křehkého života. Postupně se však člověk učí přijímat svět. Od prvních pohybů, nárazů na stěny a pádů na zem, ve kterých se ohlašuje fyzický odpor světa vůči naší libovůli, poznává člověk čím dál víc, že je tu řada daleko silnějších věcí, které jsou dány se stejnou samozřejmostí jako stěna pokoje a stejnou měrou se vzpírají naším přáním a libovůli. Zjišťuje, že je zde společnost, kde panují pravidla a normy, kde čas je spoután neviditelným řádem. Kde každé slovo, pravidlo i idea, stejně jako budova, ulice i náměstí, je výslednicí dlouhého a spletitého běhu historie, který ústí právě zde a tady.

Vpravení se do takového světa má pouze jedinou vstupní bránu, kterou je příběh. Učíme se, kým sami jsme skrze příběhy o tom, co nás předchází. Posloucháme příběhy o založení našeho města, naší země i o bájné historii Slovanů. S každým dalším příběhem, který vyslechneme, se proměňuje to, jak pozorujeme místo, ve kterém žijeme. Náhle vidíme před staletími zbořené brány a padací mosty tam, kde je jen prázdný prostor široké ulice. Pozorujeme části městských hradeb, v mysli jimi obepínáme celé staré město a přemýšlíme, jaký život v jejich skrytu žili budějčáci, když město bylo jen malou frakcí kolosu, kterým je dnes. Možná že řada příběhů, které známe a které si o městě vyprávíme není pravdivá. Avšak myslím, že na tom příliš nezáleží. Staré ulice a domky Hradební ulice, ale i vily v Havlíčkově kolonii a komunistická sídliště na Máji a Vltavě poukazují k bohaté plejádě příběhů, se kterými jsou spjaty. Příběhy, po kterých mysl neustále pátrá, a to jen a pouze proto, že jsou skrze domy a ulice součástí prostoru, kde se odbývají naše životy. Jsou zde, a svou přítomností volají po pozornosti. A tam, kde historie mlčí, začíná promlouvat lidská představivost a fantazie – jazykem mýtů, bájí a legend. Život se zkrátka nedokáže spokojit s mrtvým prostorem, a tak jej neustále oživuje. Člověk převypravuje příběhy, které zná, překládá je do svého současného jazyka. Pátrá po příbězích dávno zapomenutých anebo vytváří zcela nové, a tak mění to, jak se město ukazuje jeho současníkům, bez toho, aniž by pohnul jedinou cihlou nebo dlaždicí. Pouze tak se člověk dokáže cítit součástí světa, který jej obklopuje: tím, že do jeho příběhu přidá další kapitolu, spojí se s ním jako písmo s papírem.

A tak myslím, že místo našeho života, naše město, není jen nějakým pozadím, na kterém se naše příběhy odehrávají. Pasivním základem, který je pouze hmotným svědectvím lidské práce a úsilí. Vezměme si například byt, ve kterém bydlíme mnoho let a náhle přichází stěhování jinam. V takový moment máme neodvratný pocit, že končí jedna životní etapa a začíná nová. Člověk přichází o své zaběhlé cestičky, o svá místečka a útočiště, o své malé jistoty. To vše mizí a vytváří prostor pro jejich znovustvoření. V takový moment zažíváme, jak moc se vnímání prostoru propisuje do našeho vnímání času. Do našeho příběhu vstupuje mnohem širší okruh skutečnosti, než jsme ochotni si připustit. 

Rádi se konejšíme tím, jak svobodní a nezávislí jsme, jak utváříme svou identitu pouze sami svým vlastním přičiněním. Ano, často tak činíme tím, že se snažíme vyprávět si sami o sobě příběh složený z našich vlastních činů, z naší osobní historie. Snahou pojmout do svého příběhu pouze to, nad čím můžeme mít kontrolu, přijímáme však jen frakci příběhu, kterého jsme ve skutečnosti součástí. A tak nebuďme lhostejní k příběhům, které na nás promlouvají z míst, domů a ulic, které nás denně obklopují. Prostor našich měst není ničím menším než kolektivní pamětí, ve které jednotlivé budovy a monumenty představují jednotlivé vzpomínky. Nebuďme lhostejní k zaprášeným památníkům, stojícím na křižovatkách našich ulic, svědčících o křižovatkách dějin. Ale ani k ruinám, k chátrajícím zdem komunistické věznice v Uherském Hradišti, navždy nasáklým utrpením těch, co se nehodlali smířit s bezprávím. Utrpením, na které se již zapomnělo, stejně jako na k hákový kříž stržený z budějovické radnice, jehož zbytky stále leží někde na dně Slepého ramene. Stále mě mrazí v zádech, když si vzpomenu na památník na budapešťském náměstí Svobody, který je zbudován obětem německé okupace. Zobrazuje archanděla Gabriela, držícího v ruce jablko maďarských králů, které se chystá uchopit do svých pařátů černá německá orlice. Památník představuje zvláštní snahu o překroucení historie, stavící Maďarsko do pozice oběti, ačkoliv bylo nacistickým spojencem jak ve válce, tak ve vykonávání holokaustu. 

Nespokojme se s falešnými vzpomínkami jen proto, že se díky nim cítíme lépe. Neproměňme prostory svého města v jednolité skleněné kvádry, z jejichž úst žádný příběh nepromlouvá. Uchovávejme v paměti to, na co jsme hrdí, stejně jako to, za co se stydíme. Historii nemůžeme změnit, avšak pouze snaha ji autenticky uchovat je jedinou zárukou, že nebudeme znovu litovat stejných činů. Nebuďme soukromníky ve světě příběhů, kteří tak pozorně sledují své vlastní nohy, že pro ně nevidí půdu, po které vlastně kráčí, nevidí stopy, které za sebou zanechávají v měkké hlíně historie. Kteří pro svou sebezahleděnost zatracují bohaté poklady příběhu minulosti a možná nevědomky stáčejí kormidlo přítomnosti směrem na otevřené moře, vzdouvající se vlnami bouřlivých vod těžkých časů.