„Mami, kdo je ředitelem Budějovic?“ ptá se mě náhle moje osmiletá dcerka a do poklidné nedělní letargie tak vnese osvěžující myšlenku. 

„Nejsi vadná? Město přece žádnýho ředitele nemá,“ ozve se vmžiku syn – teenager (slovo puberťák je prý dávno mimo). Využiji toho, že starší dítko se na moment vynořilo z digitálního prostoru, a než se do sebe oba potomci po sourozenecku pustí, zarazím to. 

„Město přece řídí starosta nebo primátor a vlastně slovo řídí ani není úplně na místě,“ snažím se vysvětlit a záhy dodávám: „Co kdybyste vy byli takovým primátorem nebo primátorkou? Co byste na Budějcích změnili? Nebo co třeba vybudovali, kdybyste měli neomezeně peněz?“ 

„Jakože whatever? A velkej budget?“ Syn se zcela vážně zamýšlí a já neříkám nic. Jsem ráda, že jsem svou otázkou vzbudila jejich pozornost.

„Já bych zrušila kouření. Je to hnusný a smrdí to,“ ozve se se vší vážností dcerka. „Nebo bych vyrobila takový skleněný boudy různě ve městě a tam by ty lidi mohli kouřit, když musej. A jak by to bylo průhledný, tak by je tam všichni viděli a třeba by se pak ty lidi styděli a už nekouřili a byli zdraví,“ pokyvuje moje rozumbrada a zároveň šikovně tvaruje ručičkou další miniaturní zvířátko z modelíny. 

„Když chceš zakázat kouření, tak zakaž i auta ne? Ty jsou noisy a smrdí,“ mírně popichuje syn. 

„Hezký nápad, ale co dovážka potravin do obchodů? Léků, oblečení a vůbec? Co sanitky, hasiči, policajti? A co děti, které bydlí mimo město a rodiče je vozí do školy, na kroužky, za kamarády nebo k babičce? Nebyl by to trochu problém?“ 

„Jo, to asi jo, ale je to škoda, že není něco, co by jezdilo bez hluku a nesmrdělo to,“ nedá si dcerka myšlenku vzít. „U nás na Mánesovce by byl krásnej klid. Místo silnice by rostla tráva a udělala bych taky zvláštní cestičky pro zvířátka.“ 

„Jednou to třeba tak bude,“ řeknu, neboť odmítám bořit dětské sny. „A co ještě? Zatím to byly samé zákazy, co takhle něco vybudovat? Nenapadá vás ještě něco?“ 

Děti to kupodivu baví a znovu se zamýšlejí.

„Já by sem postavila velikou zoo nebo speciální park, kam by se chodilo jen za peníze. Ale děti ne, jen dospěláci.“ 

„Proč za peníze?“ zjišťuji se zájmem. 

„Protože pak by byl ten park krásnej, mohly by tam bejt různý zvířata i stromy a byly by peníze na to, aby to bylo prostě hezký a čistý.“ 

Tenhle nápad mě zaujal a v mysli se mi zjevily nádherné městské parky třeba v Japonsku, kde je běžné, že na takto krásně udržované místo je vstup za poplatek a nikomu to nepřijde divné. Tady by to asi neprošlo. 

„A co zoo na Hlubokej? Tam je přece dost zvířátek,“ kontruji a zajímá mě, s jakým argumentem na mě dcerka tentokrát přijde. 

„No jo, ale tam nemaj fenky,“ řekne ihned a odzbrojí mě širokým úsměvem. Jasně, jak jsem mohla zapomenout na nejoblíbenější zvíře naší malé, která chce mít tuto nenápadnou pouštní lištičku úplně všude.

Syn působí o poznání vážněji a zdá se, že nad vším hodně přemýšlí. „Příroda ve městě je super, o tom žádná. Já bejt primátor, tak zavedu ve školách kontroly.“ 

Lehce mě zamrazí. „Jaký kontroly?“ ptám se asi s dost nechápavým výrazem a syn pokračuje: 

„No normálně kontroly ráno u vchodu do školy. Aby se zjistilo, co tam kdo nosí. A jestli tam někdo netahá něco nebezpečnýho. Postavil bych tam kontroly jako na letišti.“ 

Nálada celé konverzace se rázem zcela mění a já se ptám: „Máš z něčeho strach? Dal bys to tam, aby ses pak cítil bezpečnějc?“

„Jo, někdo nosí do školy dost crazy věci. Kámoš viděl u jednoho kluka plynovku.“ Zježí se mi chlupy na těle: 

„Cože? To se snad jen někdo vytahoval, ne?“ Plaším katastrofické scénáře a je mi jasné, že na toto téma si budu s dětmi muset ještě promluvit. „A co ještě? Napadá vás ještě něco?“ Snažím se uvolnit lehce mrazivou atmosféru. Dcerka mi položí ručku na zápěstí a řekne: 

„Já bych chtěla postavit v našem městě takovej léčivej dům, kam by každej moh přijít a tam by mu vyléčili všechny nemoci. I ty blbý.“ 

Synek není překvapivě v opozici a dodává: „A chodili by tam i lidi, co neviděj a zase by viděli.“ 

„To bysme postavili pro tebe, mami.“ 

Dojatá pohladím obě děti a dám jim pusu. Pokud zůstanou jejich srdce stále otevřená a budou ochotni pomáhat i jiným lidem, ať už v rámci svého města nebo někde jinde, bude všechno v tom nejlepším pořádku. A když budou chtít, třeba se jednou tím „ředitelem“ nebo „ředitelkou“ Budějovic stanou.

Samotnou mě překvapilo, s jakými všemi zvířaty je možné setkat se, když uděláte úplnou drobnost – třeba když dáte za okno krmítko nebo když do květináče vysadíte pár rostlinek.  

Brhlíci šplhající hlavou dolů a hledající sušené červíky, modřinky přetahující se o potravu s koňadrami nebo sojky a strakapoudi, kteří tu a tam přiletí – na ty všechny si člověk rychle zvykne a jde o každodenní a běžné divadlo. Ovšem jednoho krásného dne se nám stalo něco neobyčejného. 

Dcera právě počítala, kolik barev mají naše vysázené šruchy (které představují můj jediný osvědčený pěstitelský úspěch na slunné straně paneláku) a náhle se ozvalo vzrušené: 

„Mami, tady je kolibřík!“

„To asi ne,“ odvětila jsem mírně skepticky a doplnila to minipřednáškou o podobě a pravděpodobnosti výskytu kolibříků. Dcerka však pohotově onoho tvorečka vyfotila a následně jsme zjistili, že se jedná o hmyz s podivuhodným názvem dlouhozobka svízelová. Tento motýl, patřící do rodiny lišajovitých je výrazně chlupatý a má šedočerná a oranžová křídla. Dlouhým sosákem, který připomíná zobáček, saje nektar z květů a stejně tak jako kolibřík umí rychle a elegantně mávat křidélky nebo stát za letu na místě. I když se nejedná o skutečného tropického ptáčka, je dlouhozobka rozhodně fascinující.

A v říši hmyzu ještě chvíli zůstaneme. Jedna z tradičních procházek ve Stromovce s dětmi se proměnila v objevitelskou výpravu, když jsme se dozvěděli, že se na rozkvetlých pásech skrývá malý hmyzí poklad. Jednalo se o pelonosku liščí, což je kriticky ohrožená samotářská včela, která patří k našim nejproduktivnějším opylovačům. Tyto včelky nemají na nožkách žádné sběrné „košíčky“, a tak většinu pylu vytrousí při svém letu. Není třeba se jí obávat, je neagresivní, snad až plachá, netvoří med ani vosk a namísto hierarchicky přísně rozčleněného úlu si buduje vlastní úkryt v nejrůznějších přírodninách.

Oblíbenou procházkou, kterou děti nepohrdnou (obvykle končí v kněžskodvorském bazénu nebo v cukrárně, tak snad proto) je návštěva Vrbenských rybníků. To je pro obyvatele a obyvatelky Budějc známá a oblíbená lokalita, a jestli jste ve městě poprvé, neměli byste ho vynechat. Zároveň jde o jediné místo, kde v Česku hnízdí kolpík bílý. Tohoto brodivého ptáka, který je příbuzný ibisovi, určitě nepřehlédnete, neboť má netypický zobák ve tvaru lžíce.  Na svůj sluch se při jeho hledání moc nespoléhejte, je to pták velmi tichý, jen občas je možné zaznamenat hlubší „brumlání“ dospělého jedince nebo „cvrčení“ mláďat.

Je skoro k neuvěření, že tolik vzácných a pozoruhodných zvířat lze vidět přímo ve městě. 

Před nedávnem jsme s dětmi potkali poštolku obecnou, která majestátně trůnila na lampě veřejného osvětlení a zachovávala ledový klid. Zdálo se, jako by se tento krásný dravec pro ruch města skoro narodil. Nepohnula se, ani když děti radostně výskaly nebo když jsme se ji pokoušeli vyfotit. Inu, aristokratická noblesa, jak má být.

V Budějovicích máme ale ještě jinou raritu. Sokola stěhovavého jsme na komíně v Novém Vrátě sice viděli jen na obrázku, ale musím přiznat, že mě zahřálo u srdce, že kousek divočiny je možné nalézt i v našem městě. 

Ostatně pozoruhodných savců, ryb, plazů nebo obojživelníků můžete v Budějcích najít celou řadu. To potvrzuje i fakt, že v rámci celosvětové výzvy s názvem City Nature Challenge zaznamenali v letošním roce účastníci této akce 857 živočišných druhů žijících na území našeho města. Taková úžasná rozmanitost mi vyrazila dech a přála bych nám všem, aby tento počet neklesal a my mohli v této městské ZOO pobývat co nejdéle. 

Vracíme se Pražskou třídou zpátky domů a míjíme se s dalšími běžci. Na krku se jim houpou medaile, vypadají šťastně a unaveně. Město je takhle večer nezvykle živé. Trochu mží, silnice se leskne a na protější straně projíždí čisticí vůz a hrne před sebou kupu odpadků, dutě to rachtá o obrubník. Dobrovolníci mu pomáhají hrably na sníh a hrnou před sebou kelímky, obaly od cukru a soli, slupky banánů a pomerančů. Letos se konal dvanáctý ročník budějovického půlmaratonu. Náměstí a centrum se zaplnilo lidmi, kašnu obstoupila řada stánků a toitoiky a odpoledne se začaly postupně uzavírat části města, kudy se půlmaraton pokaždé běží. Náměstí, Pražská třída, Čéčova, Průběžná, Plzeňská, Jiráskovo nábřeží, Husovka, Krajinská, Lidická, Senovážné náměstí, Sady, Rudolfovská, Nádražní, dlouhá štreka za viaduktem a pak zase zpátky. Celkem 21,0975 km, každý kilometr značí velká cedule, stačí jen odečíst od jednadvaceti a člověk ví, kolik ještě chybí. Každoročně se první červnový víkend městem prožene více než tři tisíce běžců.  

„To je ale čurbes,“ prohlásí E. a zamračí se na zametací vůz. Trochu se zastydím. Vybavím si ten moment před dvěma a půl hodinami, kdy jsem dostala jeden kelímek do ruky, vypila obsah a čekala, abych se jedné z dobrovolnic zeptala, kam ho můžu vyhodit. 

„Prostě to hoď na zem a běž.“ Trochu se to ve mně pralo, protože přeci musím jít příkladem dětem, ale nakonec jsem to udělala a běžela. 

Nohy mě teď neskutečně bolí, bolí mě i mluvit, tlačím před sebou kočárek a zmůžu se jen na: „No, to jo.“ U toho žvýkám kus čokolády, který mi do cíle přinesla kamarádka. E. je nezvykle zamlklý a jen se dívá za čisticím vozem. Drží se mě za ruku a zároveň svírá madlo kočárku, protože mu to řekl tatínek. Kladl mu na srdce, že se nesmí pustit, aby se mu v davu neztratil. Že jestli chce čekat v cíli, musí poslechnout a nepouštět se. Bere to setsakra vážně. K madlu jsou přivázané dva heliové balonky z narozeninových oslav, velký dinosaurus a srdíčko – to abych je v davu fandících našla, až poběžím kolem. Provázky se mi zachytávají o zápěstí, balonky pod kapkami deště těžknou a klesají k zemi. V kočárku sedí V. a cpe se křupkami, celou dobu je jako pěna. Je už dávno po večerce a já se snažím trochu přidat a srovnat krok s manželem. Po silnici už pomalu začínají projíždět auta a doprava ve městě se zase rozpohybuje svými obvyklými směry. S každým krokem cítím, jak se mi podrážky lepí k chodníku – za to může vylitý ionťák na patnáctém kilometru. 

V duchu se snažím znovu přehrát celou trasu závodu, ale všechno se slévá do jedné šmouhy. Pamatuji si názvy ulic, před očima mám pořád malou mapku, kterou jsem dostala se startovním číslem, ale mám pocit, že místa a události na sebe nenavazují. Jako bych tudy vůbec neběžela. 

V myšlenkách jsem totiž o dva roky zpátky a manžel mě veze do porodnice. 

Jedeme přes Husovku a Dlouhou louku, protože centrum už je zavřené, za chvíli odstartuje půlmaraton. 

Je horko, jsem unavená a naštvaná, protože kdyby se tu nic neběželo, mohla jsem ještě zůstat doma ve vaně. Mohli jsme pak jet kratší cestou. O pár hodin později už ležím na porodním sále a z náměstí je slyšet hudba a povyk. Ti rychlejší běžci už jsou v cíli. Ta situace mi přijde komická i dojemná zároveň. Za necelých patnáct minut totiž v náručí držím malou holčičku, celou svraštělou, otevírá pusinku a skoro neslyšně kníká. Zvenku se ozývá pištění a ryk a já mám v hlavě prázdno a zírám na ni. 

Teď si vesele ťape do schodů a na celý barák křičí: „Potčebuju kšupku! Potčebuju kšupku!“ Trochu ji tiším, tatínek si ji bere před dveřmi do bytu do náruče, já beru za ruku E. a jdeme spát. E. se v pyžamu uvelebí na své palandě a já sebou plesknu na postel na druhé straně pokoje. Po chvíli se ale ze tmy ozve: „Maminko? Já chci mazlit.“ Se spoustou hekání se vyškrábu na palandu. E. je pořád zamlklý a já se z něj znovu snažím vypáčit, co se to vlastně děje. Trochu se ošívá, ale nakonec nejistě spustí: „Víš, maminko. Tak já ti to řeknu.“ Nastražím uši a čekám, že ho možná štvalo, že už je pozdě nebo že byl venku takový čurbes nebo že mu vadila hlasitá hudba. Nadechne se a pak řekne: „A proč jsi doběhla poslední?“

Chce se mi strašlivě smát, protože mě nenapadlo, že ho tíží zrovna tohle. A že si dokonce myslel, že vyhraju, když tolik běhám. Trochu mě vlastně těší, že mi tolik věří. Tulí se ke mně a drží mě pevně kolem krku. Že usnul, poznám až podle toho, jak povolilo jeho sevření.

Pokaždé mě překvapí, kolik přes den vyprodukujeme slov. Já, můj manžel, naše děti.
Hodně z těch slov tvoří bohužel příkazy.
Přidej, obleč se, vyčisti si zuby, běž se obout. Nevrť se, nekopej, drž na místě, neštípej.
Nešij sebou. Nech toho. Pojď už.
Jsou to slova, kterým se sice bráníme, přesto z nás proudí nevědomky, automaticky,
když je toho najednou moc.
Slova, která tvoří naše děti, jsou jiná. Nadšeně ukazují, co zrovna vidí. Brečí. Smějí se.
Křičí. Vztekají se. Je to nekonečný proud zvuků, vždycky úplně jiný, který se o mě dost často
tříští. Občas nestíhám sledovat, kam až se jejich myšlenky rozbíhají. Když jsme doma, jako
by se všechno vracelo ozvěnou a násobilo. Když ale vyjdeme ven, je před námi volný prostor
a já vždycky žasnu, co všechno se dá kolem nás objevit. Jak daleko se zatoulají myšlenky.
Třeba cestou do školky. Nebo do knihovny. Nebo na sousedskou slavnost. Stačí poslouchat.
I. Do školky
Je dopoledne a my se s V. trmácíme alespoň na chvilku ven, než půjdeme vyzvednout E. ze
školky. Scházíme ze schodů, na chodbě je příjemně chladno. V. nese v ruce klíče a při každém
kroku hlasitě zacinkají. Otevřeme dveře a pustíme do studené chodby těžký, vodou prosycený
vzduch. Jako by nás smetla ohromná vlna.
V.: Tudy.
MÁMA: Dáš mi klíče?
V.: Ne. Moje.
Jdeme po chodníku a V. se zastaví a kouká směrem k obrubníku. Prohlíží si ho a přendává
klíče z jedné ručičky do druhé.
MÁMA: Chceš po obrubníku?
V.: Ne. (Chvíli se zamyslí.) Jo.
MÁMA: Dáš mi ruku?
V.: Ne. Sama.
V. zkouší balancovat na úzkém, místy rozpraskaném betonovém obrubníku, ale moc jí to nejde.
Nakonec jde po trávě. Je vysoká, sahá jí až ke stehýnkům. Směje se, jak jí stébla trávy šimrají
na holé kůži. V koruně stromu nad námi zavrká holub.
V.: Tudy. Musíme. (Vydá se směrem k nájezdu u vchodu do sklepů jednoho ze
sousedních domů.)
MÁMA: Kam?
V. seběhne zešikmenou plochu a zastaví se dole u zamčených dveří.
V.: Jo. Klíče. Pozor. Kanál. Hezký.
MÁMA: Hezký kanál?
V.: Jo. (Běží zpátky nahoru.)
MÁMA: Půjdeme dál?
V.: Ne. Ještě. Kanál. Podívat. Hezkej. Ještě ne. Pojď. (Bere mě s sebou a sbíháme
sjezd k odtokovému kanálku.)
Nechce to místo opustit, pořád ten strmý nájezd sbíhá a vybíhá, občas mě donutí, abych šla
s ní. Nakonec se V. zastaví u kočárku. Klíčů se nevzdá, popadne madlo kočárku a je
odhodlaná ho tlačit. Sama. Pokračujeme dál kolem Staroměstského parku, jsou slyšet kosi,
havrani a kavky. V. se zastavuje. Leze do kočárku. Sama. Sama.
MÁMA: Já tě zastínim.

V.: Ne, ne, ne. Kavka. Holub. Tam holub. (Ukazuje před sebe do trávy.) Potšebuju
hžiště. (Sahá si na hlavu a snaží si sundat modrý klobouček.) Nechci klobouk.
MÁMA: Klobouček si nech. Svítí sluníčko.
V.: Ne, ne. Neci. Sundat. Můžu? Sundat?
V. si trochu pofňukne, když si musí klobouček nechat, ale nakloní se v kočárku dopředu a
ukazuje na hřiště, které se před ní objeví a na klobouček si ani nevzpomene. Modrý klobouček
zůstane pěkně na hlavičce.
II. Do města
Jsme venku, jdeme s E. kolem Staroměstského parku a dohadujeme se, kde strávíme
odpoledne. Navrhuji, že si poslechneme Ódu na moje město na Palačáku, ale E. se moc
nechce, nemá rád „ten rámus“ a je mu horko. Nakonec se domluvíme, že vyrazíme do města
na Plachanda Open a dáme si zmrzku.
E.: (Zamyslí se a podívá se směrem k parku.) Holubi jsou fakt odvážní. I vrány. I
straky. I havrani.
E. odbíhá směrem k parku, jsou slyšet havrani a kavky. Jde ke stromu, cestou zdraví holuba,
povídá si s ním, ale není mu rozumět. Něco mi na dálku gestikuluje.
E.: Vidíš, neposlouchaj.
MÁMA: A cos jim říkal?
E.: Kšá holube, kšá holubinko.
MÁMA: A proč?
E.: Protože se pasou. Jsou ještě odvážnější. Do města se mi nechce jít.
Chvíli se dohadujeme, proč už musíme jít, že na nás čeká tatínek s V. v kočárku a že ve městě
uvidíme nějaké představení.
E.: Nebo obchůdek, bude malej a budou se tam prodávat skákací auta. Tohle je sranda.
Chacha. Skákací auto je základ, skákání je špunt. To vždycky říkala tvoje maminka.
MÁMA: Moje maminka? Něco podobnýho říkala tátovo babička. Říkala polívka je
grunt, maso je špunt.
E.: Ale tvoje maminka, ta říkala: „Skákací auto je základ, maso je –“ teda „skákání je
špunt“. Já viděl zajíce. Byl na silnici.
U Perly se potkáváme s tatínkem a V. v kočárku. Jdeme společně podél Pražské třídy, kolem
nás uhánějí auta a motorky. E. si pro sebe pořád povídá, přes hluk dopravy ale slyším jen část
jeho myšlenek.
E.: Kdy bude zima?
TÁTA: Za půl roku.
E.: To je čupr dupr moc.
TÁTA: Teď je to půl roku, co byla zima a Vánoce, tak zase půl roku a bude znova
zima a Vánoce.
E.: O. A K. ve školce si mysleli, že padal sníh včera, ale vždyť to byly jen pírka.
MÁMA: Pírka?
E.: Z mraků.
MÁMA: Z mraků? Ale pírka maj ptáci.
E.: Do toho mraku vletěli ptáci a začaly z něj padat pírka.
V.: Haf, haf. (Ukazuje na psa uvázaného před obchodem.)
TÁTA: Nebylo to ještě takový to chmýří z pampelišek.
E.: No to nebylo chmýří, ono to bylo takhle kulaté.
MÁMA: Kulaté? Tak to byl polystyrén?
E.: Ne, polystyrén z mraků nepadá. Ty pírka vypadaj takhle. (Rukou ukazuje velkou
kouli.)
MÁMA: Tak kroupy?

E.: Ne, kroupy padaj jen, když je obří déšť. A to nebyl.
Přebíháme přes přechod a jdeme přes Sady. Procházíme kolem vodotrysku v parku.
V.: Voda! Podívat! Vodu!
MÁMA: Tak jdem.
E.: Kap kap kap kap kap.
Voda šplouchá, kolem fontánky stojí několik dalších dětí a všechny fascinovaně koukají, jak
proud z vodotrysku stříká do výšky. Sem tam na nás dostříkne pár kapek, je to docela
příjemné.
E.: A v noci to nestříká?
MÁMA: V noci? To nevim, jestli stříká.
E.: No to ví jen ty lidi, co tady bydlí. No. (Vyrážíme dál k Mlýnské stoce. E. se zastaví
před dopravní značkou, se zákazem vjezdu a dodatkovou tabulí.) Proč tu je tahle značka?
MÁMA: (čte) Ulice Hradební a Na mlýnské stoce jsou dne 20.6. uzavřeny.
V.: Voda. (Ukazuje na Mlýnskou stoku.)
Dojdeme do Plachého a děti se rozeběhnou ke dvěma umělcům uprostřed představení.
Když Plachandu opouštíme, děti mají na obličeji pomalované masky. Zajíček a kočička.
III. Z knihovny
Další den utíkáme s E. a V. odpoledne z Festiválení v knihovně na Sadech. Zatáhlo se, zvedl se
vítr a vypadalo to, že se každou chvíli spustí velký déšť. Působí to, jako kdyby najednou někdo
zhasnul.
E.: Když se mraky tváří moc naštvaně, tak to znamená, že bude pršet. Ale moc silně,
že to zaplaví všechny silnice! (Jde dál, pořád si něco mumlá, mluví rychle a začíná drmolit,
takže mu nerozumím a nestíhám poslouchat.) A tam je speciální auto, které volají auta, aby
zaparkovaly. To jsou speciální policajti, tak ty auta můžou jezdit. (Už jsme u Igy a E. si
prohlíží chodník.) Tak tady chodníky by se neměly zaplavit. A tadyta silnice ne. Když by
postavěli takovou lávku, tak by se tady nic nezaplavilo.
MÁMA: A myslíš, že ji postaví?
E.: Jen tak trochu. To bude lávka taková, která bude odvodňovat… Hele, auto
s kamerami. To auto je s kamerami! (Ukazuje na auto parkovací služby.) Tam je městský
policajt.
V.: (Natahuje ručičku z kočárku.) Kapsičku! Batůžku! Kapsičku! (Táta vytahuje
z batohu jogurtovou kapsičku.)
E.: Jémine, všechno se to hýbe! Že by to mohla být velká záplava. Tak já nevim, jestli
to bude záplava nebo ne. Moje rádio mi říkalo, že dneska bude záplava. Tak to asi moje rádio
popletlo. Asi. Až budeme doma, řeknu si, že musíme vidět, jestli nááááhodou neuvidíme, že
by se zaplavily silnice. Představte si, že u nás ve školce rostou houby.
MÁMA: Já je tam viděla. Ale asi je nesmíte trhat.
E.: No někdo už ji utrh. Nožičky měli bílé a čepičky měly takovéhle, hnědé. Některé
jsou jedlé. Aspoň v lese.
TÁTA: Jasně. Třeba hříbky.
E.: A taky lišky. To je druh houby. Tyjo, můžeme si v lese zaplatit ubytování, abychom
si mohli dělat houby?
TÁTA: No, po dešti porostou.
E.: Zítra taky budou bouřky.
TÁTA: To ti říká rádio?
E.: To moje rádio je asi blázen. (Už jsme skoro doma, chystáme se odemknout dveře
do baráku.) Už je večer?
MÁMA: Ještě ne.
E.: Je pořád den?

Děti běží do schodů, nevnímají, jestli jim něco odpovídáme, protože se předhání, kdo bude
první u dveří do bytu a kdo na nás bafne jako první. Baf!