Před pár měsíci se naší milované fence natolik přitížilo, že už jsme nedokázali pozorovat, jak chřadne a život se pro ni stává čím dál větším trápením. Jenže co dělat? Odvoz k veterináři na uspání byl nepřípustný. Nemáme totiž zahradu ani vlastní pozemek, kam bychom fenku důstojně uložili. Co by se stalo s jejími ostatky? Vždyť to přece byla donedávna členka naší rodiny.

Naštěstí jsem si vzpomněla na jeden článek o psích hřbitovech, který jsem kdysi četla. Zjistili jsme, že v našem městě funguje psí pohřební služba a nabízí opravdu kompletní servis od obyčejných věcí až po (promiňte mi ten výraz) „úlety“ všeho druhu.

O zvířátko se profesionálně postarají od vyzvednutí těla, uložení v chladícím boxu a převozu do krematoria v Praze, až po zprostředkování online přenosu žehu, obřadu na přání, výroby náhrobku či zakomponování popela do šperku. Vše je podloženo písemnou smlouvou a firma si velmi zakládá na tom, aby byla kremace individuální a majitel zvířátka dostal jen popel toho svého. Služba nám zkrátka připadala jako to, co hledáme. Když jsme navíc zjistili, že firma zajistí i veterináře, který přijde přímo domů, byli jsme i v tak smutné chvíli rádi, že naše fenka bude moct odejít důstojně.

Byla to skvělá společnice a často si vzpomeneme, jak nám vešla nebo spíš vskočila do života. Nevím sice, zda je pravda, že když se to narodilo, bylo to takové bílé nic, ale zato si moc dobře pamatuji okamžik, kdy jsem na stránkách českokrumlovského útulku uviděla tříměsíční fenku pojmenovanou Týna.

„Ta by nemusela moc vyrůst,“ povídá s mírnou nervozitou můj muž a oba si prohlížíme bílé cosi s nohama jak dva sloupy a dlouhatánským čumákem. Když zjistíme, že tak krásnou fenku někdo vyhodil z auta a našli ji kdesi u Vltavy, máme jasno. Jede se do Krumlova.

Tou dobou jsme už sice brázdili českobudějovické ulice i okolí s čivavákem Samíkem, ale přesto jsme mu na společné procházky chtěli pořídit parťáka. No, ruku na srdce, manžel prostě od dětství toužil po vlastním pejskovi standardní velikosti.

V Krumlově se vše seběhlo nesmírně rychle. Kdybychom si celou akci náhodou chtěli rozmyslet, nebyla šance. Týna se rozběhla, skočila manželovi přímo do náruče a olízla mu nos. Vybrala si nás.

Do Budějovic jsme jeli s novým členem rodiny a náš čivavák vypadal, jak když právě prožil krach na newyorské burze. Ačkoli Týna byla dobrota sama, přece jen uměla udělat virvál. Jednou rozcupovala na miniaturní kousíčky manželův index (byl zavřený v šuplíku v plastových deskách, takže to dodnes nechápu), podruhé ji zaujala labutěnka z pravého pštrosího peří. Po prvotním šoku se vše vyřešilo, muž donesl indexové puzzle na studijní oddělení k výměně a o černá pírka se postaral vysavač.

Týninou vášní bylo jídlo. Sežrala všechno včetně kyselých okurek či rybízu. Jakmile bylo v dosahu jídlo, šlo vše stranou. Nejraději jsme chodili na procházky do Stromovky, kde jsme ji pouštěli z vodítka. To potom začala neuvěřitelnou rychlostí běhat kolem nás. Měla moc ráda i procházky podél budějckých řek a často jsme se společně proháněli i na pozemcích za Jihočeskou univerzitou (když tam ještě nic nestálo).

Zkrátka, byl to moc krásný čas, ale po svých patnáctých narozeninách začala Týna chřadnout. Nejdřív ztratila sluch a potom i zrak. Na začátku letošního roku se její stav prudce zhoršil, dostala epileptický záchvat a postupně se začala i v našem malém bytě ztrácet. Později přestala přijímat potravu a pít a během dvou dnů se už nemohla ani postavit na nohy. Ačkoli to bylo těžké rozhodování a přáli jsme si, aby odešla sama a v klidu, situace žádala řešení. Nechtěli jsme, aby Týna trpěla. Vše se pak seběhlo velmi rychle. Paní veterinářka, která přijela téměř okamžitě, byla neskutečně empatická. Odchod Týny byl klidný a tichý. Ležela v pelíšku a vypadala, jako by jen usnula. Zapálili jsme jí svíčku a nechali v obýváku až do příjezdu paní z pohřební služby.

Jsem ráda, že každý, kdo má v Budějcích své milované zvířátko, se může postarat o jeho důstojný odchod. Protože odchody jsou stejně podstatné jako příchody – v životě lidském i zvířecím.

Za mou letošní dovolenou může českobudějovické letiště. Nachází se totiž téměř za humny a pravidelné pozorování vzlétajících strojů už dlouho brnkalo na mou cestovatelskou strunu. Nedalo se tedy jinak. Přitom si ještě dobře pamatuji doby, kdy jsme při cestě na pražské letiště zasněně debatovali o tom, jaké by to bylo, kdybychom se nemuseli trmácet s kufry takovou dálku a bylo by možné vyrazit přímo z našeho města. A ejhle, přání bylo vyslyšeno. Vznikl projekt a následně i celá stavba, která rychle umlčela moje nedůvěřivé věty jako: „To bude reálně fungovat tak za 20 let“ nebo „To bude letiště jen pro V.I.P“.

Rozhodli jsme se vyzkoušet si odlet z Budějic osobně. Favoritem bylo Řecko a během pár kliků bylo hotovo. Mám ráda pečlivou přípravu, a tak jsem si pustila promo videa, která představují jednotlivé pracovníky letiště. Nadchla mě. Měla jsem z nich totiž pocit, že kromě toho, že se jedná o naprosté profesionály, tak to jsou hlavně srdcaři. S ohledem na svůj zrakový handicap jsem na letiště ještě zavolala, abych si ujasnila pár detailů, a pozitivní dojem ve mně zesílil. Pán na dispečinku byl neskutečně přátelský, nabídl mi asistenční službu a vysvětlil, jak vše standardně probíhá.

Přiblížil se den D, tedy spíš hodina H našeho rodinného odletu a taxík už svižně spěchal směrem k Plané. Dorazili jsme pro jistotu téměř tři hodiny před odletem, a tak bylo jasné, že děti se ihned začnou shánět po nejbližším obchůdku s dobrotami. V odletové hale je krámek se vším možným a překvapilo mě, že za celkem normální ceny.

Po zahnání „strááášného hladu“ našich dětí (žvýkačka, limonáda, donut, bageta) se otevřely odbavovací přepážky. Dokonce dříve, než bylo plánováno, což mě opět mile překvapilo. I přes skromnou rozlohu haly zde byly připraveny stojánky s dělícími pásky a cestující se mohli v klidu řadit bez tlačenice a stresu. Odbavení a kontrola pasů byly otázkou pár minut a potom hurá k bezpečnostní kontrole. Spěch, nervózní chaos a přísné policisty jsme tu ale nezažili. Namísto toho „dobré ráno“ a „hlavně v klidu, máme čas.“ Následovala pochvala za předpisové uskladnění elektroniky, rentgen plyšového zajíčka naší dcery a potom už mě další laskavé ruce prováděly skrz bezpečnostní rám. Z klidu mě na moment vytrhlo jen zběsilé pípání rámu, když procházel manžel. Kovového na sobě neměl nic (jen zlaté srdce, a to projde vždy a všude), a tak nás překvapilo, co se děje.

„Půjdete na dodatečnou bezpečnostní prohlídku, prosím. Detekuje to manipulaci s výbušninami,“ ozvala se policistka. Namísto údivu jsem měla na tváři pobavený výraz, protože si představovala svého laskavého muže, pacifistu a poetu, jak s pološíleným výrazem sestrojuje v temném zákoutí panelákového sklepa pekelný stroj. Manžel byl během testu potřísněn jakousi detekční tekutinou a samozřejmě bylo vše v pořádku, takže jsme se této drobné příhodě za chvilku smáli nad šálkem výborné kávy.

Po kontrole palubních lístků nás čekala krátká procházka po letištní ploše. Specifický hluk motorů, vítr a lehká vůně leteckého paliva má opravdu něco do sebe. Schůdky do letadla byly sympaticky nízké na došlap a i já s hůlkou jsem je vyběhla jak nic.

Miluji vzlety, to přikování do sedačky a ta nádherná rychlost, ve které se stroj odlepí od země. Stoupali jsme vzhůru a cítila jsem se naprosto uvolněně, bezpečně a spokojeně.

Je skvělé, že Budějce mají své malé, klidné a pohodové letiště s domáckou atmosférou. Na rozdíl od všech těch zběsilých megalomanských letišť je tohle výborná základna pro start kamkoli, kam vás vaše (zlaté) srdce potáhne.  

Začátek léta působí trochu osaměle. Vnímám to takhle s každým koncem školního roku, jako by všichni a všechno zmizelo. Město se vyprázdní, auta, která běžně parkují v naší ulici, zmizí, utichnou kroky sousedů v patře nad námi, z vedlejšího bytu už neslyšíme žádné dětské pištění a dusot, soused necvičí na akordeon, žádné z dětí z našeho bloku po odpoledních nehraje na housle, flétnu ani saxofon. Všichni v jedné vlně opouští město a jedou na prázdniny. Město zaplaví parno a v naší ulici odkvétají lípy. Seschlé lipové květy se sypou na chodník a na silnici, projíždějící auta je pak nametou do špinavých kopic na krajnicích. Brouzdáme s dětmi těmi hromadami seschlých květů a když je po dešti, nosíme si je na podrážkách a na kolech kočárku domů. Chodíme na prázdná hřiště, míjíme školku, kde se ráno neřadí fronty aut. Chladíme si nohy v řece, utíkáme do stínu pod stromy v parku, schováváme se na zastávkách před nečekanými lijáky.

Když pak děti na svátky odjíždějí na pár dní k babičce, ten pocit osamění se znásobí. Přijde mi najednou, že moje dny jsou podivně prázdné, chybí jim řád a cosi pevného, co by je nějak ohraničilo.

A taky to ticho.

Najednou jsou veškeré úkony jako vaření, praní, žehlení, prováděny v tichosti a bez jakéhokoliv křiku. Procházky jsou o něco svižnější, v centru města jsem za patnáct minut. Bez zastávek. V kabelce mám jen klíče a peněženku, žádné šišky a klacky. Po dlouhé době jdu večer na koncert do Hostelu. A cestou domů to s kamarádkou ještě stočíme k Sokoláku, protože podle ní člověk nemůže prohlásit, že prožil léto v Budějcích, pokud neviděl Múzy na vodě. Nebo pokud nešel alespoň jednou do letňáku v Háječku. Stojíme na dřevěné lávce přes slepé rameno, prší na nás, z plovoucího mola se line bluesová melodie. Letos je to už dvacátý ročník: na slepém rameni se první týden v červenci objeví plovoucí ponton a každý večer po setmění se po vodě nesou nejrozmanitější melodie. Občas ale trochu podvádím a chodím si poslechnout odpolední zkoušku, aby děti mohly být v devět v posteli a neponocovaly. Před pěti lety jsme tak na Múzách byli poprvé s kočárkem a s manželem se střídali v houpání a chování miminka. Svítilo sluníčko, kapela zkoušela a my jsme byli ve stínu před plovárnou. Moc si z toho odpoledne nepamatuju. Dneska večer ale máme výhled na celé slepé rameno, na pódium a kapelu i na řadu lidí na Sokoláku. Posluchači střídavě rozevírají deštníky nebo je zase schovávají, déšť je totiž naprosto nepředvídatelný, chvíli prší a chvíli je dusno. Všichni se pohupují do rytmu hudby, na cyklostezce kousek u mostu se pár lidí dokonce roztančí. Na řece se dělají od kapek velká kola, před pódiem pluje několik loděk a v nich sedí pár postav pod pláštěnkami. Najednou mi připadá, že se město zase zaplnilo, že léto je plné hudby a tance.

Když odcházíme, prší už vytrvale, bez přestávek. Z dálky ještě dohrává kapela na plovoucím pódiu. Přes déšť bubnující do deštníku už ale brzo není skoro slyšet. Pražské předměstí je tiché. Když šátrám v kabelce po klíčích, narazím na seschlý kaštan. Musí tam být ještě z loňského podzimu, když jsme je sbírali s dětmi v parku. Vydám se po schodech do tichého bytu, kaštan si ale nechám v kapse. Aby se mi moc nestýskalo.

Když zaprší,

psali by všichni o dešti.

A popisovali,

jak kapky bubnují na plechové střechy garáží,

jak tvoří kruhy na Malši

a na Vltavě,

jak se dotýkají kůže,

jak za clonou deště mizí

svatý Prokop a park

a celé staroměstské panorama.

My ale jen čekáme na kaluže,

až se naplní po okraj.

Nebo aspoň po kotníky,

po kolena,

po kola autíček.

Až se do nich vejde celé chodidlo

a po křivce se od něj rozprsknou kapky

do všech stran.

Na lem sukně.

Na odřená kolínka.

Na kapotu plastového cabria.

A posloucháme,

že se to nemá.

Že v dešti se nehraje.

Tkaničky se utahují,

záda se nehrbí,

pusinka se usmívá.

Nemá se plakat

a nesmí se vztekat.

Ale hlavně:

Do kaluží se nestoupá.

Protentokrát ale

tkaničky povolíme,

trochu si zavztekáme,

zazlobíme,

popláčeme,

a počkáme,

až spadne poslední kapka infuze

a tělíčko přijme ztracenou vláhu,

až se naplní poslední kaluž.

Pak vykročíme ven,

chodidlem zakroužíme po hladině

a skočíme

do každé louže,

na kterou cestou narazíme.