„Půjdeme nakoupit?“

„Tak jo, rád!“

Zdá se vám to jako utopický manželský dialog? Ubezpečuju vás, že není. 

Budějovice mají totiž tu výhodu, že se po městě snadno dostanete pěšky. Všechno v klidu seženete a ještě si u toho popovídáte s prodavači a prodavačkami.  

Pokud nejste megalomani, kteří musejí mít doma zásoby všeho po sto kusech, ale stačí vám pár surovin, ze kterých uvaříte jednoduché ale kvalitní pokrmy, můžete se inspirovat naším nákupním kolečkem…

Většinou začínáme v ulici Dr. Stejskala v relativně nově otevřeném krámku s italskými specialitami. Tady se dají nakoupit fajn suroviny ať už na pizzu nebo těstoviny. Najdete tu taky hotové omáčky, bezlepkové potraviny, netradiční cukrovinky, pochutiny a vína. Majitel vám rád poradí a taky můžete vybrané produkty ochutnat. Velkým plusem je stáčený olivový olej jehož poměr kvality a ceny je nesrovnatelně lepší s jakýmkoliv řetězcem. Ostatně olivový olej tu společně s nakládanými artyčoky bereme pokaždé.

Další zastávkou je pražírna kávy, kterých je po Budějovicích dost. My navštěvujeme tu v Panské ulici. Prostor, sortiment i prodávající jsou velmi osobití. Ochotně poradí při výběru, kávu naváží, v případě potřeby namelou. Výhodou je, že mají výbornou kávu bez kofeinu, kterou jako hypertonik, tedy člověk trpící vysokým krevník tlakem, velmi oceňuji.

Často si zde dáváme i jedno presso „od cesty“ a je vždy výborné, servírované v originálních porcelánových silnostěnných šálcích. Mám ráda účelnou jednoduchost a tento podnik je přesně takový.

Občerstveni kávou pokračujeme do krámku s prostým názvem Rajčata, který je nenápadně vklíněn v Piaristické ulici přímo naproti průchodu k Solnici. Jak napovídá název, prodávají tu lahodná rajčata, a to po celý rok, protože je vozí z českých eko skleníků. Kromě nich tu najdete taky brambory, cibuli (u které se vám nestane, že by byla po rozkrojení shnilá), česnek, jablka limonády, šťávy nebo třeba med. Personál je ochotný vás obsloužit i těsně před zavírací dobou, což se často nevidí.

Naše nákupní výprava dále vede do České ulice, kam chodíme jednou za čas pro pečivo do pobočky lokální pekárny z Včelné. Pšeničnožitný chléb je vynikající, dlouho vydrží a jako bonus často bereme sladké pečivo z denní nabídky.

Českou ulicí pokračujeme k obchodu U Dobráka, kam chodíme pro domácí kefír, pomazánku z řepy či kimči.

Celé to vypadá asi složitě – na co obíhat tolik obchodů? Paradoxní přitom je, že tímhle stylem nakupování často ušetříme. Jídla z takových surovin jsou kvalitní, zasytí a skoro nic nevyhazujeme. Kvalitního jídla není potřeba jíst tuny, zasytí i uspokojí chuťové buňky i v menším množství.

Z města se vracíme procházkou na čerstvém vzduchu kolem řeky zpět domů. Tohle byla naše nakupovací trasa – a jakou máte vy?

Budějovice jsou pro mě nejen městem, které mi poskytuje domov, městem, kde se narodila moje milovaná dcera, místem, kde jsem prožívala svá studentská léta, ale hlavně prostorem, který mi přinesl do života setkání se zajímavými a inspirativními lidmi.

Když jsme v devadesátkách seděli s partou spolužáků v jedné dnes již neexistující hospodě, nikoho z nás asi nenapadlo, že

ta usměvavá holka s doutníčkem bude jednou první primátorkou našeho města

ten vtipný kluk s vodotěsnými hodinkami namočenými v pivu se stane ředitelem Metropolu

ta nenápadná plachá dívka v roláku se vrhne na vědeckou dráhu s odhodlaností lvice

ten okatý smíšek se stane významným regionálním politikem

Z party obyčejných fajn lidí se stali fajn lidé na zajímavých místech a příběhy mnohých z nich mi připadají neobyčejné a inspirativní.

Tenkrát jsme řešili tak maximálně nedostupnost některých skript nebo to, jak nám to některý z pedagogů zase na cvíčku nandá. Času od těchto relativně bezstarostných chvil uplynulo již dost, ale přesto pouta mezi námi přetrvávají. Víme o sobě, občas spolupracujeme, konzultujeme, pomáháme, kde to jde. Jsem moc ráda, že mohu být takovým malým uzlíkem v pomyslné síti se-tkaných uzlíků.

Později mi do cesty přišli ještě další zajímaví lidé. Jako dnes si pamatuji na setkání s rodiči známého cestovatele, zejména pak na vyprávění jeho maminky o výchově synka a mateřských obavách v době, kdy byl syn na cestách. Mateřská starostlivost, obavy a zároveň snaha podpořit sny svého potomka. To všechno jsem poslouchala se zatajeným dechem a přemýšlela, jestli bych to taky zvládla. S takovou grácií a lehkostí.

V rámci pracovní kariéry jsem zažila hned několik zajímavých setkání. Jednou jsme s kolegou hledali zajímavé osobnosti z místního podnikatelského prostředí. Chtěli jsme je propojit s vysokoškoláky, teorii s praxí. A objevili jsme jednoho ryzího srdcaře. Sympatického muže, který zdědil ševcovské „nádobíčko“ po dědečkovi a rozhodl se seknout se stávající prací a dát se na řemeslo. A protože byl zároveň vášnivým cyklistou, začal šít své originální produkty ze starých duší a hasičských hadic. Fascinoval mě jeho přístup k razantní kariérní změně i odvaha naučit se zcela novou věc. Těší mě, že tento muž provozuje své řemeslo dodnes, jen materiály jsou trochu odlišné. Vše dělá skromně, kvalitně a s neotřelým designem.

Další inspirativní setkání bylo s Antonínem – mužem, který se stal kamarádem zpěváka Billyho Corgana ze slavné kapely Smashing Pumpkins. Antonín totiž vyrábí malé „kouzelné“ krabičky, které pomáhají modulovat zvuk na elektrické kytaře. Dřív byla podobná zařízení velká, těžká a dokázala pojmout jen málo zvuků. Antonínův vynález tohle všechno nahradil.

Z malého zlepšováku původně pro vlastní potřebu se vyklubala spolupráce s kapelami jako Metallica, Slayer a mnoho dalších.

To, že někdo zná osobně Billyho Corgana, na mě udělalo velký dojem.

„Vídáte se často?“ zajímám se, nemůžu si pomoct.

„No skamarádili jsme se hodně s nyní už bývalým kytaristou kapely, Jeffem Schroederem. Jako kdybysme se znali léta, hodně jsme si sedli. S Billym to bylo někdy složitější. Je to hudební génius s absolutním sluchem, a tak je puntičkářsky posedlý dokonalostí. Někdy to bylo náročný. Na každej koncert chtěl mít ode mě dva identický modulátory. Druhej jako náhradní, kdyby ten první přestal fungovat. Tak jsem mu je udělal a za mě byly oba totožný a dobrý, ale Billy tam pořád slyšel nějaké nuance. Dost dlouho jsme to ladili, už to bylo trochu o nervy a já už nevěděl, jak víc vyhovět. Atmosféra nic moc. Příští den přišel Billy do studia se svejma psíkama. Ptal jsem se ho, na co má dva, jestli je ten druhej taky náhradní, kdyby se ten první pokazil. Chvíli bylo ticho, ale pak se všichni smáli. A napětí bylo pryč.“

Na příkladu Antonína a jeho úspěchu se dobře ukazuje, že člověk nemusí nikde leštit kliky a hystericky se drát na výsluní. Úplně postačí, když má šikovné ruce a poctivý přístup. Úspěch se pak dostaví.

Skvělých setkání, která se udála právě v Budějcích, bylo spousta. Někdy jsou inspirativní – a někdy člověka inspirují v tom, co nedělat. Když začne ta první kategorie dlouhodobě převažovat na druhou, bude se nám v našem městě žít bezvadně.

Obloha je šedá a na chodnících zůstaly mokré mapy od odpoledního deště. Křižovatkou se do města i z něj pomalu šine štos aut. Do šera svítí světlomety a zdálky vypadají jako světelný řetěz. Když se přiblíží k místu, kde se silnice rozděluje na dvě větve, dostanou vozy pod lampami veřejného osvětlení jasné obrysy. Bílá dodávka, modrý kombík, červený trolejbus. Opouští centrum a na výjezdu z křižovatky se míjí s těmi, kteří se snaží prodrat dovnitř. Jen co několik aut projede, změní semafor barvy, řetěz světel zase stojí.

Z obchodu na rohu se do všech směrů rozbíhají lidé s nákupními taškami. Dívají se pod nohy, hlavy skloněné. Na zelenou na přechodu dobíhá ženská postava v šedém kabátu, s modrou šálou kolem ramen. Než doběhne k semaforu, blikne na ni červená a ona zastaví. O kus dál před ní vběhla na přechod máma s vřeštícím dítětem, které se vprostřed vozovky zastavilo a táhne mámu za ruku zpátky a kamsi ukazuje.

„Nemůžeš se zastavit v silnici,“ domlouvá klukovi máma. Energicky ho čapne v podpaží a jako pejska ho nese na druhou stranu silnice. Z kluka jsou vidět jen máchající nožky v holínkách a kus odhalených zad, jak se mu bunda shrnuje ke krku. Hlava mu skoro mizí v péřovém límci. Na ostrůvku se máma zastaví, kluka postaví na zem, urovná mu bundu a ukáže na semafor. Není slyšet, co říká, protože je z obou stran od chodníku odřízne proud aut. Kluk v péřovce ukazuje nazpátek, máma vrtí hlavou, kluk začíná vraštit obličej.

Postava omotaná modrou šálou se na ně dívá, zdá se jí, že slyší, co si říkají, ale místo očekávaného pláče uslyší zatroubení auta v křižovatce, které nedočkavě čeká, až se dodávka před ním pohne. Modrá šála se mimoděk zamračí. Na semaforu už jí ale taky blikla zelená, štrúdl lidí, který se za ní naštosoval, ji předbíhá z obou stran. Vykročí taky a kličkuje mezi těly, které jí v protisměru křižují trasu. Máma s klukem z ostrůvku už jsou pryč. Na druhé straně se chodci rozprchnou do všech směrů, jen mžik a jsou pryč.

Modrá šála zamíří k lavičce kus od zastávky, chce si na ni sednout, ale když se přiblíží, vidí, že je na ní leží nějaký velký černý pytel. A vtom se ten velký černý pytel pohne. Vykoukne hlava, ruce se zapřou o lavičku, nohy přistanou na zemi. Sedí tam postava. Modrá šála nadskočí, lavičku přejde, ani se neohlédne a míří přes náměstí k parkovišti, vezme to radši větší oklikou k zastávce.

U automatu na parkovné se zastavila máma s klukem z ostrůvku. Kluk mačká tlačítka na automatu a cosi jakože bere do ruky. Na „jakože“ si hraje rád. Na druhé straně silnice měl jakože ovladač k semaforu a pouštěl auta. Tam a zpět. A stop. Jenže mu vypadl a nemohl se pro něj vrátit.

„To je jako jízdenka,“ podává imaginární lístek mámě. Ta má u ucha telefon, jen kývne a bezmyšlenkovitě si ten jakože lístek bere. „No prosimtě, teď nám ujela dvojka, tak čekáme na Mariánskym u parkoviště, město je úplně zacpaný, přijedem pozdě,“ říká někomu do mobilu a žmoulá v ruce jakože-lístek, popaměti ho překládá napůl, i když mezi prsty vlastně mne jen chladný večerní vzduch.

Prásk.

„Hovada!“

Na plechový sběrný box na elektroodpad dopadne francouzská hůl. Chlap drží v ruce igelitku, mlátí do plechu, nadává, ale přes rámus ho není slyšet.

„Hele já ti pak zavolám zpátky.“ Máma čapne vyjeveného kluka, který v ruce třímá několik jakože lístků, a vede ho k zastávce. Nestihl za ně zaplatit jakože penězi a chtěl by se nejradši vrátit, ale máma ho nekompromisně tlačí před sebou.

Modrá šála jde kus před nimi, otočí se za plechovým bubnováním a zamračí se. U zastávky odloží tašku s nákupem a zapálí si cigaretu. Rámus už utichl a nadávky míří kamsi do tmy. Než si uklidí zapalovač zpátky do kabelky, vyřítí se za ní chundelatý pes a málem jí podrazí nohy.

„Kam to běžíš, no co, kam to letíš, co sem ti říkal!“ řve za psem chlap v zelené bundě, až několik postav na zastávce nadskočí. Vodítkem v ruce švihne psa přes zadek a pes hlasitě zakňučí. Se staženým ohonem pak svého pána následuje podél silnice za řetězem červených světel.

Začne lehce mžít a lidi na zastávce se stáhnou pod stříšku. Modré šále na ruku s cigaretou dopadají maličkaté kapičky vody, úplně neznatelné, ale na bílém filtru cigarety tvoří jemnou tmavě šedou krupičku. Černý pytel na lavičce se znovu pohne. Vyrazí směrem k přístřešku na zastávce.

Z proudu vozů se s funěním oddělí trolejbus. Chumel lidí udělá krok instinktivně a téměř mimoděk krok vpřed. Čekali dlouho. Z drobného mrholení se postupně stává vytrvalý deštík. Světlomety trolejbusu se otřou o zastávku, oslní několik párů očí a pak se stočí zpátky k silnici. Před světlomety se míhají tenoučké provázky deště a oslněné oči zase přivykají tmě. Na docela krátký okamžik, jen mžik, nevidí nic než tmu a prázdno. Pak Modrá šála odhodí cigaretu kamsi před sebe a naskočí do otevřených dveří, do těžkého, vydýchaného vzduchu uvnitř vozu. Máma nastrká kluka do přeplněného trolejbusu zadními dveřmi a vmáčkne se za něj. Dveře se zavřou a zastávka zůstane prázdná.

Umělé jehličí je poprášené trochou bílé barvy, stromeček je omotaný světelným řetězem, na zlaté baňce, která visí na prostřední větvi nejblíž lavičce, je znát otisk prstu. Leskne se tolik, že se v ní odráží i kolemjdoucí postavy. Barvy na ní trochu splývají, mají žlutý nádech. Ten dětský prstík, který se k baňce znovu blíží, vypadá obrovsky. Jako kdyby nepatřil malé holce, ale nějakému obřisku.

I holčičku v čepici to fascinuje. Pozoruje, jak se k baňce přibližuje její prst, jak se zvětšuje, zatímco její hlava zůstává neúměrně malá. Dýchá otevřenou pusou, částečně proto, že se tak soustředí a čeká, jestli se obraz na baňce nějak nezmění, když ji rozkýve. Částečně i proto, že má plný nos, je jí vedro a neví, jestli si tu čepici s bambulí může sundat. Stáhne prstík, složí ruce do klína, kouká před sebe. Ťuk, ťuk, komíhá nohama a patami naráží do dřevěné duté lavice.

Ťuk, ťuk.

Zelená šmouha na druhé straně baňky.

„Počkej, kam běžíš?!“

Ťukání přestane. Bambule na čepici poskočí, jak holčička otočí hlavou a pozoruje děcko, které před sebou tlačí malý dětský vozík a utíká mámě přes celý obchod. Máma na toho malého kluka křičí, ať zpomalí a běží za ním. Klap, klap po naleštěných dlaždicích.

Holka se znovu zaměří na lesklou baňku a chvíli zkoumá postavy, které se na ní míhají. Pán s novinami v podpaží. Paní v kabátě s kelímkem kávy. Dvě prodavačky se jmenovkami a pečivem v igeliťáku.

Pak se na kraji baňky objeví nákupní vozík a o jeho madlo se opírá trochu shrbená postava. Zaparkuje za holkou, na lavici si urovnává nákup do tašky.

Ťuk, ťuk.

Shrbená postava se otočí k holce. Obočí svraštěné, pusa stažená. Holčička se zadívá do baňky a zkoumá shrbenou postavu.

Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk.

Postava se sklání nad lavicí. Přendává nákup z košíku do tašky. Holčička napodobuje pípnutí pokladny.

Ťuk, ťuk, odťukávají patičky jednotlivé položky.

Mlíko. Ťuk. Máslo. Ťuk. Ořechy. Ťuk. Maso. Ťuk. Brambory. Ťuk. Mrkev. Ťuk. Cibule. Ťuk.

Když je košík prázdný a taška plná, postava se trochu narovná, tašku s nákupem strčí do košíku a pomalu se chystá pryč.

Ťuk.

Ještě se otočí.

Ťuk.

Obličej se nakloní blíž k baňce. Najednou je hlava dvakrát větší než tělo. Obličej vypadá, že se děsivě mračí, je celý zkrabacený a pomačkaný.

Zaťuká holčičce na rameno. „Neztratila ses někomu?“

Ťukání do lavice přestane. Holčička zavrtí hlavou, pořád zírá do baňky na obrovskou hlavu za svým ramenem.

„A kdepak máš maminku?“ vyptává se ta hlava.

Na to už ale holka neodpoví. Máma jí nakázala: Tady čekej, nikam nechoď a s nikým se moc nevybavuj. Svraštělý obličej se pořád naklání k baňce a čeká na odpověď.

Pak holčička seskočí z lavice, bambule na čepici párkrát nadskočí a je pryč mezi regály v supermarketu.

Postava se narovná, zavrtí hlavou, vrátí nákupní vozík a odšourá se pryč.

Baňka s otiskem prstu se dál leskne, když kolem prošumí čisticí vůz a mine se s další postavou v dlouhém kabátu. Postava nechá tašky na lavičce a rozhlíží se kolem. Nakukuje na druhou stranu, zpátky, hlava se otáčí. Teď kouká tam, pak onam, pak obejde vánoční stromek. Zůstane stát.

„Neviděla jste tady holku s čepicí s červenou bambulí?“ otočí se na prodavačku u pokladen.

Prodavačka pokrčí rameny. „Já se nedívala.“

„Taková malá v puntíkatý bundě? Ta běžela dovnitř, asi za vámi,“ přidá se do rozhovoru postava za druhou kasou.

„Heleďte, není támhle?“ dodá prodavačka a ukáže někam mezi regály.

„Lauro!“ zavolá postava v kabátu a zamává rukou.

Bambule se v běhu natřásá, mine pokladny a zastaví se u lavice.

„Říkala jsem, že tu na mě máš čekat, víš, jak jsem se lekla?!“

Holčička se koutkem oka podívá do zlaté baňky. Zdá se, že se teď zase hrozně zmenšila. Za máminými zády, která zabírají skoro celou baňku, vypadá jak nějaký trpaslík.

„Koukej na mě, mluvim s tebou. Tohle už nedělej,“ mračí se máma.

„Promiň.“

„Tak šup, vezmi mi tu jednu tašku, tam je jen toaleťák, to je lehký.“

Poslední kouknutí do baňky. Má pocit, že se na ni kouká ta shrbená postava. Otočí se a kontroluje, jestli tam někde není.

„Co se pořád točíš,“ napomíná ji máma. „Stůj rovně, zapnu ti bundu. Co sis vlastně nesundala tu čepici, musí ti být strašný vedro.“

„Nevim.“

Holka nadzvedne bradu, jak se jezdec zipu blíží ke krku.

„Tak pojď, proč jsi odtud vlastně vůbec odcházela?“

Postava v kabátu vezme do jedné ruky nákup, trochu se nakloní k jedné straně, jak je těžký, druhou ruku natáhne za sebe směrem k holce v čepici s bambulí. Ta se jí automaticky chytne.

„Bála jsem se, žes na mě zapomněla.“