Slavný fyzik Albert Einstein kdysi řekl: „Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy.“ A protože tajemno a záhady moje malá dcerka opravdu miluje, musely jsme se vypravit na jednu zajímavou akci, kterou pořádala Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

Jako každý rok na podzim se na jednotlivých fakultách koná program v rámci Noci vědců. Protože jednou z mých alma mater je Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity, směr našeho večerního putování byl jasný. V den konání se spustil pořádný déšť, ale dcerku to vůbec neodradilo a odhodlaně nakráčela „na tu vědeckou fakultu“. Za pár chvil už jsme se v příjemném a vytopeném foyer objevily zmáčené, ale natěšené. Dostaly jsme plánek budovy s vyznačením jednotlivých stanovišť a naše malá vědkyně mohla zapózovat v tematickém fotokoutku.

Tématem letošního ročníku byla Proměna. V první místnosti byly pro děti připraveny počítačové hry s tématikou demografie kraje, matematického modelování i krajinné ekologie. Zábavné pexeso s logicky propojenými čísly jsme hravě zvládly a následující úkol, který spočíval v seřazení různých jihočeských pamětihodností podle toho, jak která vypadala v určitém historickém období, také nebyl žádný problém. Některé další úkoly byly relativně složité. Moji dcerku to ale nijak neodradilo a pustila se do řešení úloh na téma Proměny v regionu s pomocí velmi příjemných zaměstnanců fakulty.

V naší vědecké pouti jsme pokračovaly do místnosti s tématem cirkulární ekonomiky, což bylo i přes „dramatický“ název, který snad na první dobrou evokuje ječící stroj na řezání dřeva, velmi zajímavé. Zde se vše týkalo recyklace, využívání odpadových materiálů k výrobě netradičních produktů, ekologie a zodpovědného přístupu ke spotřebě. Obdivovaly jsme umělecky vyvedené květiny z kartonu, rafinovaná zvířátka z ruliček od toaletního papíru a moje malá si vyzkoušela krásná andělská křídla.

Dál jsme se zastavily v místnosti, která přibližovala svět bankovnictví, peněz a finančních trhů. Dcera si nejprve vyrobila vlastní figurku, se kterou se pak pustila do připravené stolní hry ve stylu „bankovního člobrda.“ Během té se dozvěděla něco o oběhu financí, prohlédla si malou ruličku, která obsahuje slisované bankovky v hodnotě milion korun, a samozřejmě nechyběla sladká odměna a upomínkový předmět.

Vrcholem Noci vědců byla ovšem návštěva nenápadné místnosti v prvním patře. Zde na návštěvníky čekal zážitek v podobě virtuální reality. 

„Maminko, já to chci domů!“ hlásila dcerka, když se mi ji podařilo po patnácti minutách přemluvit k sundání elektronických propriet. Nadšeně mi pak líčila svůj zážitek. Určitě to nebyla její poslední zkušenost s virtuální realitou.

Loučíme se s pracovníky fakulty. U vstupu ještě vyplníme hodnotící dotazníček a nezbývá nám než se těšit na příští rok, co nám zase Noc vědců a vlastně taková malá Dětská univerzita nabídne.  

Na německy, anglicky nebo španělsky mluvící turisty jsme v našem městě zvyklí. Do města s sebou přivážejí kus svých rodných zemí. Ale co se takhle podívat mnohem dál?

Takové Tokio je od Českých Budějovic vzdálené přibližně 9500 km, ale střípky japonské kultury i samotní Japonci a Japonky jsou v našem městě relativně hojně zastoupeni. Trvale zde žije přibližně 30 lidí pocházejících z této daleké země. Z rozhovorů s některými z nich jsem se dozvěděla, že zejména ženám vyhovuje menší svázanost a sešněrovanost společenských vztahů. Mají rádi české pivo, naopak třeba s takovým tradičním chlebíčkem byste u nich neuspěli. S jídlem a kvalitou potravin je to prý celkově ošemetné. Rýži prý moc neumíme a to, že do všeho cpeme cibuli a česnek, taky nedělá zrovna dojem. Přímou kritiku ovšem nečekejte, Japonci si velmi cení zdvořilosti a slušnosti, a tak veškeré připomínky je třeba hledat v kontextu a náznacích. Což je zajímavé a lingvisticky dobrodružné.  

Ten, kdo má rád japonskou kuchyni, má možnost navštívit v Budějovicích několik restaurací nabízejících sushi nebo si může dopřát lahodný šálek typické zelené matchy či jiné čajové speciality v některém z čajových ateliérů ve městě. Japonské sladkosti a pochutiny je možné nalézt v některých večerkách a občas je to skutečně zajímavý chuťový zážitek.

Pokud má někdo zájem o studium japonštiny, v Budějovicích ho nabízejí hned dvě školy. Vybrat je možné si individuální i skupinovou výuku a českého či přímo japonského lektora. Kurzy japonštiny pro děti nabízí Dům dětí a mládeže, kde se věnují i specifickým výtvarným stylům. Kurz navštěvuje moje dcera už dva roky a moc se jí tam líbí.

Pro děti i dospělé milovníky bojových sportů je k dispozici oddíl aikida, který se už dlouhá léta snaží o popularizaci tohoto tradičního japonského umění. To je unikátní svým defenzivním charakterem. Žádný útok, jen obrana. Z toho důvodu si sport před třemi lety vybral můj syn – a je spokojený. Navíc se tady tak jako u západních sportů nehraje na výkon.

Pro obdivovatele krásna se každý rok v Budějcích konají Japonské dny. Návštěvníci si mohou poslechnout zajímavé přednášky o historii, podívat se na japonské filmy (oblíbená je i sekce 18+, která k Japonsku také patří), obléci si tradiční yukatu, skládat origami, zkusit si v rámci kaligrafie pár znaků kanji nebo si připravit sushi přímo s rodilým Japoncem. Občas ve městě hostovalo i divadlo Kjógen, které je nepochybně velkým kulturním zážitkem.

Zájemci o pěstování bonsají mohou navštívit oblíbeného a velmi zkušeného pěstitele v Suchém Vrbném, jehož rozlehlý skleník skrývá nejeden zelený poklad.

A pokud máte rádi japonské anime filmy, můžete si zajít do kina Kotva, které čas od času zařadí na svůj program nějakou perličku. Naposledy se diváci mohli pokochat posledním kouskem od slavného studia Ghibli s názvem Chlapec a volavka od Hayaa Miyazakiho. Vizuální stránku sice popsat neumím, ale soundtrack k filmu je vskutku nádherný.

Pokud jste fascinováni Japonskem a jeho kulturou, nemusíte rozbít prasátko a hned shánět letenky. V Budějovicích je mnoho možností, jak se alespoň pomyslně dotknout této daleké země.

Arigató gozaimas.

Listy, které prosvítily sluneční paprsky, jsou zespodu nápadně světlejší než ty ve stínu. Světle zelená, májová zeleň, chromová zeleň, borovicová zeleň. Z dálky koruna stromu působí jednolitě, jedna barva přechází v druhou. Zblízka se jednotlivé zelené puntíky formují do jasně ohraničených ostrých tvarů. Od kořene se javor rozdělil do pěti semknutých kmenů a pod ním se na mechu a trávě rýsují světlé ostrůvky slunečního světla, které se propletlo listím javorů, lip a kaštanů.

Ťuk-ťuk-ťuk.

Dřevem se nese narážení zobáku.

Pak ticho.

Du-du-du-du-duc.

Odpoví sbíječka od kostela. Několikrát ještě zaduní a odlomí kus omítky.

Třísk. Třásk. Břink.

Tašky padají ze střechy dolů a při nárazu se rozletí na několik kousků.

„Dávej to spíš ke kraji!“ volá jeden z dělníků u stavebního výtahu na střeše.

Mezi hroby stojí kvádry nových tašek.

Ťuk-ťuk-ťuk. Rozezní se dřevo. Tři mladé kavky poskakují na pahýlu větve.

Po chodníčku pochoduje patnáct párů dětských nožiček, pěkně v řadě po dvou. Před nimi a za nimi dva páry dospělých.

„Ták děti, kdopak mi poví, co je tohle za strom?“ paní učitelka se zastaví a na patě se otočí k dětem. Řada dětí zareaguje trochu zpožděně a zadní dvojice vrazí do té před sebou. Zelené holínky ťuknou do Duhové sukýnky. Duhová sukýnka nakrčí nosík a vyplázne na Zelené holínky jazyk. „Agnes!“ okřikne ji šeptem druhá paní učitelka. Ostatní děti už se zatím překřikují. Já – já – já to vím! Já to vím! Bříza! Kaštan! Borovice!

„Ale pěkně po jednom a hlásíme se.“ Několik dlaní se zatřepetá ve vzduchu, natahují se co nejvýš.

„Smrk!“

„Ale kdeže!“

„Bříza!“

„No ale!“

„Javor!“

„No správně, Peťo! A schválně, kdo jako první pozná, až půjdeme kolem břízy.“

Podrážky bot začnou šoupat po asfaltu a celá řada se dá do pohybu. Šoup, šoup, šoup.

Pak se mezi keři blýskne výplet jízdního kola. Jen krátké zablýsknutí a žlutozelená skvrna. Sedí, ruce má podél těla a v puse cigaretu. Než opustí stín stromů, pravá ruka cigaretu uchopí a palec ji cvrnkne do mechu pod javorem. Ruce se chytí řídítek a žlutozelená šmouha zmizí mezi domy. Cigareta ještě hoří a na bílém papírku se tvoří šedá krajka popele.

„Šup, Maxi, k noze!“

Černobílý chundelatý pes přebíhá od umaštěného papírku v rododendronech, čumákem jezdí při zemi, sem a tam, sem a tam. Zastaví se u betonového odpadkového koše, očmuchá ho ze všech stran. Přeběhne ke stromu a čmuchá dál. Nakonec zvedne nohu a vyčůrá se. Na ostré hvízdnutí páníčka, který na něj čeká o kus dál, pes zvedne hlavu a rozběhne se pryč, známky na obojku mu zacinkají. Na kmeni zůstane tmavší flek tam, kde se vyčůral.

Krajka popela na cigaretě se zvětšila, už dosahuje skoro k oranžové části s filtrem. Po krajích se mírně odlupuje, malé šupinky popela se rozpíjejí v mokré hlíně.

Šoup. Šoup. Šoup.

Řada dětí se šine parkem zpátky. Ve dvojici se drží za ručičky, paní učitelky jdou pomalu za nimi.

„Mně bylo už tolik. Víš? Kolik tobě?“ dohaduje se první dvojice.

„My jsme byli na prázdniny v Itálii,“ vyhrkne Žlutá bundička.

„Mně mamka dovolila na dovolený barevný copánky!“ chlubí se Červená čepička.

„To my našeho Ferdu nesmíme vůbec pouštět z vodítka. Aby se nezaběh. A naše Beuška zase honí v lese zajíce,“ vykládá Zelená bundička Duhové sukýnce.

„A veverky taky?“ zajímá se Duhová sukýnka.

„Hele, zvedni víko!“ vyhrkne Modrá mikinka a otočí se k Bagříkové čepičce. Jednu pěst překryje dlaní. Bagříková čepička nadzvedne dlaň. „Strč tam prst!“ zachichotá se Modrá mikinka a Bagříková čepička do semknuté pěsti strčí ukazováček. „Zaklapni víko!“ Bagříková čepička znovu pěstičku překryje dlaní. „Umyls mi záchod!“ vyhrkne Modrá mikinka a oba se chechtají jak pominutí. Očima zaletí ke dvěma postavám za sebou, ty si jich ale nevšimly.

„To je ale normální, to prostě některý rodiče tak zkoušej,“ vypráví paní učitelka mladší kolegyni. „Děti, doprava!“ houkne ještě na štrůdl před sebou a ten se jako housenka stočí po chodníčku ke kraji parku.

Šoup. Šoup. Šoup.

Na okraj odpadkového koše přistane kavka a zobákem začne tahat za plastový kelímek z mekáče. Vyhodí ho na chodník. Vytáhne i mastnou kartonovou krabičku s hranolky. Na chodníček rozhází ubrousky. Po chvíli se k ní přidá další pták.

„No to jsem ti ani neříkala, ale my už spíme skoro celou noc.“

Mezi keři projede kočárek. Kavky se vznesou a při zemi přeletí o kus dál a pochodují v trávě. Maminka má v jednom uchu sluchátko a mluví do malého mikrofonu. Miminko uvnitř kočárku se ani nehne, očička má zavřená. Víčka mu občas zakmitají, pusinka se sem tam našpulí. Lehký poryv větru zacinká hračkami na boudičce a ze stromů se šustivě snese několik lístečků.

Prásk. Prásk.

Ze střechy kostela shazují další tašky. Půlka střechy je zakrytá tmavě modrou fólií. Na kraji se odchlipuje a mezi trámy prosvítá světle modrá obloha.

Prásk. Prásk.

Miminko v kočárku se zavrtí.

„Šš. Ššš. Ale ne, to nebylo na tebe. Jasně, zatím pa. Ve středu.“

Ťuk-ťuk-ťuk. Dřevo se rozechvěje.

Popel z cigaretového oharku odpadne do mokré hlíny. Z dálky bije poledne a po cestičce odcupitá malý psík, začmuchá u počůraného stromu a čeká, až k němu na vozíčku dojede jeho pán.

Ještě rychle začmuchá, zvedne nožičku. A odcupitá pryč.

„Ty lidi jsou ale prasata,“ poznamená odpoledne paní v zelených šatech svojí společnici při pohledu na roztahané ubrousky a rozházené hranolky na chodníku.

Z koruny stromu se ozve jen hlasité kja-kja.

Ráno je v oparu, rozespalé, ještě trochu mžourá. V kamenných korytech zapuštěných v chodníku po obou stranách třídy, kterými čerpadlo prohání vodu, poskakují dva vypasení holubi, čepýří se a vrkají. Pod kamennými lavičkami se kolíbají další čtyři, zvědavě natahují krčky pokaždé, když se od nádraží přihrne dav lidí. Někteří s kufříky, jiní s kabelkami, děti s aktovkami a batohy.

Dva kluci se z řady odpojí a s aktovkami na zádech přeskakují přes mělká koryta a hází po holubech kus loupáku z igelitového pytlíku. Jeden má rozvázané tkaničky a boty se mu kolem kotníků viklají, popruhy aktovky mu sjíždí k loktům. Druhý má na pravém koleni záplatu s Pokémonem.

„Když ho trefíš, dám ti napít!“ křikne ten s Pokémonem na koleni a zatřepe plechovkou koly nad hlavou.

Druhý kluk se rozmáchne, drobek loupáku ale k holubovi ani nedoplachtí. Pták se s popuzeným kurů vznese a odlétne o kus dál.

„Hm, kašlem na to, poď,“ pokrčí rameny ten s rozvázanými tkaničkami, boty dělají klokty klokty kolem kotníků, nacpe si zbytek loupáku do pusy a igeliťák strčí za mřížoví, které chrání kmínek jednoho z nízkých stromků kolem laviček. Oba se rozběhnou pryč, aktovky jim na zádech poskakují. Holub se vrátí pro velký kus loupáku na chodníku, slétne se tam ještě další a chvíli se o něj přetahují, než je vyruší další proud lidí, kteří od nádraží vyrazili směrem do města.

V obchodech se postupně rozsvěcují světla, je slyšet mumraj prodavačů a prodavaček. Proud lidí řídne, okna se otevírají, dveře kaváren zůstávají dokořán. Pak tři stolky cvak cvak cvak, kovové nožičky ťuknou o beton a stojí na svém místě. Každý má kolem sebe čtyři židle. Ze dveří se line vůně kávy, je slyšet chroustání mlýnku a drcení kávových zrn. Slunce se prokouše mraky a olízne fasády na jedné straně třídy. Stolky vrhají tmavý stín na chodník.

U prostředního sedí dva chlapi. Oba šediví. Jeden s vousy a druhý bez vousů. Na stolku před nimi stojí dvě plechovky piva. Ten bez vousů si zapálí cigaretu a rozvalí se na dřevěné židli. „To je ráno,“ vydechne. „Hmm,“ zabručí Vousáč.

Od vedlejšího stolku k nim vzhlédne tmavovlasá hlava vyčuhující z objemného šátku. Rukou stíní displej notebooku, snaží se přístroj natočit a různě sklopit displej, aby se jí do očí neodráželo ostré dopolední sluníčko. „Achjo.“

„Jé, nazdar!“ K Tmavovlasé si přisedne druhé tělo ve svetru a sukni s kelímkem kávy v ruce. „Můžu?“

„Čau, ale jo, stejně na tom nic nevidim.“ Tmavovlasá přiklapne notebook a schová ho do brašny. „Vidělas ten rozvrh? Čtyři hodiny pauza,“ vzdychne.

Bezvousý od vedlejšího stolu se zvedne, donese další plechovky a pak obkrouží stolky k odpadkovému koši. Nakloní se nad něj, hlasitě zakašle a vyplivne do koše žlutozelenou hlenovitou kaši.

Tři ženy od posledního stolu se otočí a jedna z nich nakrčí nos. „Fuj.“ Kolem jejich stolku poskakuje holčička s culíky a bafá na miminko v kočárku. „Kuk!“ vyhrkne a miminko se usměje a trochu zaslintá. Maminka se k němu skloní do kočárku a vezme ho do klína. Mimino chvíli klátí velikou hlavou sem a tam, slintá na bradičku, když na něj holčička s culíčky udělá kuk a baf. Schová se pod stůl. „Kuk!“ vykřikne a břinkne hlavou zespodu o dřevěnou desku. Všechny tři ženy se k ní skloní. „Ale maličká.“ Holčička řve jako na lesy, zaboří tvář mamince do halenky. Stolek se ještě trochu třese, trochu vystydlého kafe se nárazem vybryndlo na dřevěnou desku stolku a tekutina se teď do dřeva vpíjí. Zůstane tam kolečko. Děvčátko se odtáhne od maminky a rozhlíží se. Na bavlněné látce v místech, kde měla tvář, zůstává vlhký tmavý flek od slz a slin. Holčička ještě pofňukává, nechá si ubrouskem otřít nudli.

„No a pak na něj vzala sekáček!“ zakončí svou historku Bezvousý u vedlejšího stolu a rozchechtá se.

Pak ulicí projede ohromné modré popelářské auto. Zastaví u betonového koše u kavárny. Popelář ho nevzrušeně vysype, vzduchem zavane zkažený vzduch rozkládajících se odpadků. Buch. Buch. Auto s rachotem zahne za roh a zmizí v menších uličkách.

„Hele! Popeváži!“ ukazuje culíkaté děvčátko a už nefňuká.

Slunce je vysoko na obloze, je skoro poledne a hosté od stolků se pomalu zvedají.

Za odpoledne se několikrát vymění. Davy lidí budou proudit tam a zpátky. Z města a do města a zase pryč. Vypasený holub z rána se večer vrátí a bude pod stolky vyzobávat zbytky dortíků. Myslí ještě na loupák od snídaně. Zavrká, snese se ke korytu s vodou a napije se. Pak si spokojeně ustele pod římsou starého domu naproti.