Jsou prázdniny. Moje poslední středoškolské. Město je prázdné, tiché a horké. Jenom v noci ožívá klubovou zábavou, ostrými barvami a líbivou hudbou. Moji přátelé jsou každý jinde. Každý v jiném koutu republiky, Evropy či světa. A já jsem taky často pryč. Ve městě se přes léto objevím zřídka. Toulám se, kdykoli můžu. Kdo by co dělal ve městě obklopený stěnami, reklamou a rozpáleným asfaltem. Jsou přece prázdniny.

Občas se potkáme v naší oblíbené kavárně, sedíme až do zavíračky na zahrádce, pijeme pivo a hodně kouříme. A všichni víme, že i přesto, že se po létě stěhujeme, budeme se tu zase potkávat. Méně často, ale budeme. Některé věci zůstávají stejné, i když odejdeme jinam. A tím bude, doufám, i tohle místo. Maličký prostor, kam pokaždé když přijdu, potkám známé milé tváře. Je hezké něco takového mít. Už se to tu ale hodně proměnilo. Mnoho známých milých tváří odešlo studovat pryč, stejně jako půjdu já. Ale většina se přesto stále vrací. Něco je tu drží. Nevím, co to je, možná nostalgie? Pocit domova? Dobře známá místa, malé město, pořád ty stejné ulice a v nich stejní lidé, stejné kavárny se stejnou nabídkou a obsluhou měnící se jen zřídka. 

Myslím, že se budu také vracet. Ale stejně tak i já nevím proč. Vím jenom, že teď utíkám z města, jak nejvíc můžu.

Doma se zastavím, abych do krosny zabalila nové, čisté věci, abych vyndala všechno oblečení, vyprala a usušila ho na balkoně. Mezitím hraju na kytaru. Přesypu nová zrnka kávy do sáčku a k ešáku přibalím novou čistou utěrku. A pak hned běžím na vlak, nechám se odvézt pryč.

Na vlak chodím tou stejnou ulicí, kterou jsem chodila do školky i na základku. Hodně se toho změnilo, oblíbený starý chátrající dům už zbořili. Lemoval ho uzoučký chodník, dva kolemjdoucí se tu nemohli pohodlně vyhnout. Vyrostla tam teď anonymní kostka, s ohavně vymalovanou fasádou. Lidé si asi myslí, že křiklavě barevné domy nepůsobí smutně.

V parku u kostela nedávno vzniklo nové hřiště a obchod s potravinami prodloužil otevíračku o hodinu. Na Pražském předměstí v posledních letech otevřely nové večerky a jiné domy chátrají stále dál.

Za okny se míhají posečená pole

balíky slámy – žně

Před očima mám tátu na chalupě na zápraží

s dýmkou v ruce

smutně kouká na pole – už bude podzim

říká

 

Ráno se nad krajinou válí mlha

zvuk kytary a foukací harmoniky

tě zase znovu víc rozechvěje

Už bude podzim

a já se brzo budu stěhovat

Město se znovu noří do svého obvyklého rytmu. Rytmus mého města je vlastně docela příjemný, nenutí mě běžet, přišlapávat si ve spěchu tkaničky a zakopávat o vlastní nohy. Docela klidně plyne. Občas tak klidně, tak pomalu, až mě dusí a drží mě paralyzovanou mezi pomalým tempem maloměsta a svázaností městských ulic a pracovních struktur, kterým nelze uniknout. 

První zářijový týden jsem nasedla naposled v tomto létě do vlaku Krakonoš, který spojuje Trutnov a Prahu. Tenhle, a ještě jeden vlakový spoj, mám s létem pevně propojený. Tím druhým je trasa do Nového Údolí. Teď jedu domů, nad hlavou krosnu, kterou budu muset, jako každý rok na podzim, uklidit do skříně. Vrátila jsem se, čeká mě několik dlouhých dnů bez jasných obrysů nenápadně protkaných nutným zařizováním a povinnostmi spojenými s návratem do mojí městské každodennosti. Děsí mě. V kalendáři na mě svítí pár upomínek: 

Napsat mail. 

Schůzka. 

Zavolat doktorovi. 

Schůzka. 

Úklid. 

Stěhování. 

Kdybych si to nenapsala, asi bych se k těm věcem nedostala. I takhle musím vynaložit maximální úsilí se k té či oné věci minimálně odhodlat. 

Už zase usínám s těžkým pocitem na hrudi, s myšlenkou na večerní oheň, komunity a blízkosti.

Lidé se vrátili z prázdninových dobrodružství, své domy opouštějí každý den ve stejný čas –, a pak se zase ve stejný čas vracejí. Asfalt postupně chladne, zapadává oranžovým listím a na kousku oblohy, který lze mezi domy zahlédnout, není vidět nic než šedou. Léto definitivně skončilo. Sezona nocí probděných na louce, obědů vařených v ešáku a koupání se v říčkách je už zase pryč. Mojí toulavou touhu budu muset zas na pár měsíců nakrabičkovat, zamrazit a znovu ji přivést k životu, až přijde její doba.

Teď je čas balení tašek, nákupu hrnců, misek a talířů, čas a přetváření poloviny pokoje na mé malé místečko klidu.

Sedím venku na skládací židli u stolečku, koukám na stromy.

Z části zakrývají paneláky ze sousedství.

Sedím tam, dokud ještě není tak obrovská zima.

Kolem krku mám šálu, přes tělo kabát.

Piju čaj přivezený z dovolené.

Začíná pozvolna pršet.

 

Schovávám se.

Uklízím knížku.