Asfalt na stezce je v tomhle místě popraskaný a trochu zvlněný, tak málo, že to procházející postavy téměř nepostřehnou. Jen sem tam podrážka boty škrtne o vypouklý asfalt. Praskliny se vinou k protějšímu obrubníku, kopírují kořeny dávno pokáceného stromu. Zbyl po něm jen mrtvý, suchý pařez, dřevo už se drolí a mísí s okolní hlínou. Obrubník je kolem pařezu vykrojený do půlkruhu, kdysi se kmenu obloučkem vyhnul a pak se vrátil do původní linie, souběžně s řekou. 

Možná to byl platan.

Na protější straně stezky jich roste celá alej. Dlouhá řada bílých kmenů.

Nebo lípa. V létě se z ní sypaly suché voňavé květy.

Nebo javor. Na podzim se barvil do červena.

Nebo olše. Se zelenými listy i na podzim. Celá ulepená.

Nebo to byl nějaký docela nezajímavý strom, který se tam ocitl náhodou, nálet, a obrubník se mu jen tak mimochodem vyhnul. Třeba do něj uhodil blesk nebo ho vyvrátil silný poryv větru.

Anebo prostě jen překážel. Nebezpečně se nakláněl do svahu k řece a hrozilo, že se vyvrátí a spadne. Převrátil by se na náplavku, která je teď ze všech stran ohrazená plotem. Trávu překrývají panelové pláty, aby se náklaďáky nebořily do rozbředlé hlíny u břehu, a obrovské haldy hlíny brání výhledu na protékající řeku. Uprostřed koryta vzniká umělý ostrov, který je zatím spojený kusem země s břehem. Vypadá jako obrovská paže, která si pod sebou schraňuje vodu a nepustí ji dál. Vedle umělého koryta parkuje řada strojů., Ddvě nákladní auta a tři bagry. Ráno se rozpohybují společně s postavami na stezce nad náplavkou.

Žlutá čepice a Hnědé kozačky.

„Mami, poď na bagry. Poď blíž!“ ukazuje kluk ve žluté čepici a tahá mámu za ruku, ať zastaví.

„Hm.“ Máma se zastaví a dívá se na haldy hlíny. Na rozblácený svah pod sebou a stroje za plotem, na kaluže vody. „Tam stejně nemůžem, podívej, všude jsou ploty.“

„Hm,“ zamručí kluk a špičkou boty okopává pařez. „A co tu vůbec stavěj?“

Máma pokrčí rameny. „Nevim. Asi zas něco na koupání.“ Chvíli se ještě dívají na haldy bláta pod sebou, pakvtom kluka upoutá houkající policejní auto na mostě a už jsou pryč.

Pak se k pařezu přiblíží vlhký psí čumák a očuchá ho. 

„A to jsem ti ani neříkala, jaký bylo to kino!“

Dvě postavy dojdou k psovi, obrovské doze, vyšší z nich s krátkými, odbarvenými, blonďatými vlasy připne dogu na vodítko. Zkontroluje si podrážky.

„To smrdí z tý stavby,“ kývne nižší postava směrem k náklaďákům.

„Ježiš a já furt řešim, že jsem něco vyšlápla!“

Smějí se.

Pak ustoupí z vyasfaltované stezky do trávy, aby se vyhnuly běžci v tmavé bundě. Doga se na vodítku napne. Běžec psovi trochu uhne, škrtne podrážkou o lehce zvlněný beton, jen trochu, tělo se lehce zakymácí, je to ale tak mizivý moment, že si to běžec stěží stihne uvědomit. Doga se za běžcem napne, ale vodítko ji tahá nazpátek. Blonďatá se zapře patami o pařez a táhne dogu k sobě, pes zahrabe předními tlapami ve vzduchu, pak se podvolí vodítku a nechá se táhnout pryč.

Bagry a auta pod svahem postupně přestávají pracovat. Postavy na stezce se trousí s menšími rozestupy. Lampa nad prasklinami se rozsvítí, lavičku o kus dál obsadí několik postav s plechovkami v ruce a hlasitě se chechtají. Pod světlem lampy neházejí praskliny skoro žádný stín. Častěji o ně škrtají podrážky chodců a běžců. Černá bunda, hnědé sako, šedý kabát, růžová větrovka. Míhají se pod lampou, chvíli jsou barevní, ve tmě zase šedí. Postavy na lavičce parodují běžce se sluchátky. 

„Hele, jak běží.“ Jedna postava v dlouhé mikině se odpojí od skupinky, máchá přehnaně rukama a popoběhne kus za Růžovou větrovkou. Ta má v uších sluchátka a nevnímá. Nebo možná jo, ale neotočí se. Zrychlí krok, trochu škrtne podrážkou o vypouklý asfalt. Poposkočí. Kluci na lavičce se smějí. Dlouhá mikina se zarazí v pohybu a obrátí se zpátky k hloučku kamarádů a natáhne se po barevné plechovce. Chvíli si ještě utahují z kolemjdoucích. Po nějaké době se stezka vyprázdní, kluci se zvednou a prázdné, pomačkané plechovky hodí za plot k zaparkovaným náklaďákům a bagrům. Je slyšet, jak někde dole zarachotí o panelovou cestu: kovové tum-dum. Pak je ticho – až na občasné zahoukání sirény a brumlání aut na silnici za řekou. Vzduchem se line vůně trávy a zkažený zápach stojaté vody.

To poslední auto, které se zařadilo do fronty, projelo Pražskou třídou, minulo kamenictví a vystavené pomníky, zatočilo ke hřbitovu, pak vyrazilo kolem parkoviště s řadou příčně zaparkovaných aut, zabočilo do Květné, projelo kolem pěstěných předzahrádek, a na rohu Květné a Dolní se zastavilo. Červená tečka na konci fronty. V kufru má smotané lino, kus dřevěného trámu, rozbitý vysavač a starý olej z auta. Motor vrčí stejně jako motory ostatních aut v řadě. Zelený osobák před ním má připojený nákladní vozík, na něm starou válendu s proleženými molitany, stůl s jednou židlí. Bílý transportér. Černé SUV s plným vozíkem překrytým modrou plachtou. Pravou stranu lemují vysoké betonové ploty, zpoza kterých vykukují špičky rozkvetlých korun sestříhaných, souměrných jabloní.

Blinkry celé fronty aut blikají doleva v nepřesných intervalech a před vraty, která co chvíli vpustí auta s plnými kufry a vozíky a vyplivnou je po chvíli ven vyprázdněná, stojí muž v reflexní vestě.

Nastaví dlaň. Stop.

A ven, ven, ven se žene šest aut, prázdné vozíky kodrcají po nerovné vozovce.

Mávne na první auto ve frontě. Teď hezky dovnitř. Další. Další. Další. Další.

Plná auta a plné vozíky projedou vraty, ztěžka, ufuněně.

Na sběrném dvoře je kolem dokola vyrovnáno dvacet osm kontejnerů. Další jsou za nimi, jsou zavřené a plné odpadků, věcí.

Z aut vystupují postavy a vykládají, co přivezly.

Žluté vesty ukazují a instruují, kam s tím.

Stůl?

Velkoobjem.

Lino?

Směsnej.

Starý olej?

Nebezpečnej.

„Kam s tím?“ Muž v zelené bundě má v ruce rozbitý, sytě červený vysavač. Na pravý bok někdo liháčem napsal HASIČ a celý přístroj polepil samolepkami.

Žlutá vesta se při pohledu na vysavač trochu zarazí a pak ukáže k řadě kontejnerů po pravici. „Elektro. Někam to tam položte.“

Kontejner je plný nefunkčních praček, sušiček a mixérů. Na jedné z praček je odložený vaflovač. Je trochu rezavý, po straně jedné z plotýnek vyteklo těsto a na černém plastu zůstala zaschlá béžová kapka. Ještě je trochu cítit přepáleným olejem a vanilkou. Hasičský vysavač přistane na pračce hned vedle vaflovače a muž v zelené bundě je pryč. Málem se srazí s dvěma chlapy v montérkách, kteří společně nesou starý rozkládací gauč. „Velkoobjem,“ zněl verdikt. Táhnou těžký dřevěný rám pohovky ke kontejneru skoro v rohu. Za nimi jde žena v červené bundě a pod každou paží nese molitanový polštář. Vedle ní se šourá kluk v modré čepici a před sebou v náručí nese další polštář se stejným květinovým vzorem. Látka je vybledlá, na jednom místě se pářou nitě a prosvítá zažloutlý molitan. Polštář je tak velký, že do něj kluk během chůze naráží koleny. Plesk. Plesk. Plesk. Levá. Pravá. Levá.

„Pojď. A nebul. Budeš mít novej pokojík.“ Červená bunda hodí oba polštáře do kontejneru, vezme od kluka třetí a vrhne ho až na vršek ke starému, prorezlému a vyšisovanému kočárku. Pak ho poplácá po zádech a oba nastoupí do auta a zmizí.

I červené auto, poslední z fronty, objede sběrný dvůr a vyloží, s čím přijelo. Zařadí se do řady na výjezd.

Auta se vymění.

Přijíždí další vozy plné nepoužívaných věcí. Ty prázdné odjíždí.

Míjí vysoké betonové zdi, bílé čepičky kvetoucích jabloní, pěstěné zahrádky, vyrovnané pomníky a zařadí se do nekonečného proudu aut na hlavní silnici.

Kaluž už skoro vyschla.

Na dně zůstává jen trocha rozmočené hlíny a pod ní vrstva betonu. Slaboučkého, protože na tuhle prohlubeň už ho víc nezbylo. Travnatá plocha téhle části dvora vypadá jako pískovcová skála, ohlazená pneumatikami, ochozená podrážkami. Beton zaplnil dvě největší díry. Když se přes ta dvě betonová oka převalí kolo auta, ani nezasténají, vůz skoro nezakolísá, nenahne se k jedné straně a podvozkem neškrtne o obrubník. Kola po sobě nezanechají stopu, nevtisknou se do měkké rozmočené hlíny, neulpí na nich vlásky trávy. Voda si přesto našla cestu. Do nejmenší prohlubně, do té, na kterou moc betonu ze stavby výtahu nezbylo. Tam se auto trochu nakloní, drcne to, voda trochu šplouchne.

Vedle kaluže se válí červený míč a zapomenutý žlutý kyblík s červenou lopatkou. Kyblík má ulomené ucho, na jedné straně je plast nalomený a v prasklině se drží zrnka písku. Na jeho dně ještě zůstalo trochu vody smíchané s pískem, která v povaleném kyblíčku vytvořila oválnou kalnou loužičku.

„Mami, jdem ven!“ ozve se z otevřeného okna v prvním patře. Kluk hodí ven plyšovou hračku.

„Né!“ Druhá hlavička se vykloní z okna, světlé vlásky visí přes parapet. Sluníčko se odrazí od blýskavých sponek, sklouzne po vláscích, opře se do fasády domu a vyzradí všechny nerovnosti a nánosy nového štuku. „Málems ho hodil do bahna!“ zamračí se Holka. Kluk vykoukne z okna vedle ní a trochu zlomyslně do ní žďuchne. „Ty!“ ožene se Holka.

Okno zůstane dokořán, obě hlavičky zmizí, z útrob domu se ozývá ozvěna kroků a hlasů a už jsou venku na dvoře. Holka popadne modré plyšové zvířátko, trochu zplstnatělé a ohmatané, takže není poznat, jestli je to pes nebo kočka. „Pojď, Modrásku, chudáčku,“ konejší ho a opře ho o zeď domu, hned vedle okna do sklepa, ze kterého jde studený, zatuchlý průvan.

„Dělej!“ popohání ji Kluk a mává nad hlavou letadýlkem z lehkého polystyrenu. „Budeš mi ho nosit!“

Holka pokrčí rameny a čeká, až Kluk letadýlko hodí. Letadýlko se vznese do vzduchu, udělá ladný oblouk, Holka natáhne ruce, ale letadlo ji obkrouží a přistane přímo v rozbahněné kaluži.

„Fuj.“

Další let končí pod šeříkovým keřem. Ten další vedle kavčího křídla. Následující pod ptačí budkou u lavičky. Další u otlučeného stolu vedle popelnic. „Házej to níž!“ stěžuje si Holka. Nakrčí nosík u otevřené popelnice, popadne letadýlko a donese ho Klukovi. Poslední let končí v čerstvě vypraném květinovém povlečení na prádelní šňůře. Oba ztuhnou.

„Hele! Jděte si hrát kus dál!“ houkne na děti sousedka z balkonu a zamžourá na pověšené prádlo.

Asfalt kolem travnatých ploch se plní křídovými malůvkami jiných párů rukou.

„Teď namaluj loď! Ale velkou! Ať se tam vejdu!“ vykřikuje chlapeček s kšiltovkou na tátu.

Loď je hotová, připravena vyplout – a přežene se přes ni koloběžka. Druhá.

Přeletí nad ní letadlo.

Překryje ji mrak.

Kap.

Kap.

Kap.

„Prší! Prší!“

Duté ťukání kříd o asfalt, kmitání malých nožiček, rachot koloběžek, dusání v trávě, cvakání kolíčků na prádlo, klapot pantoflí, zašustění naškrobených cích. Všichni jsou pryč.

Na asfaltu zbyly křídy, jedna žlutá a jedna růžová. Tři kolíčky na prádlo.

V trávě leží zelené letadýlko, čumákem zabořené do trsu pampelišek.

Modrásek sedí opřený o zeď domu a kouká, jak se bahnitá kaluž plní. Dívá se, dokud se vyprahlá hlína nenacucá vodou a na slunci se netřpytí mokré výhonky trávy. Pak u něj zadupají dvě růžové holínky a baculaté ručičky ho popadnou za uši.

„Pusť to, to není tvoje!“ okřikne Holínky máma a Modrásek žuchne zpátky do trávy. „A nedupej do tý louže, podívej, jak je špinavá!“

Holínky dusají pryč.

Když se hladina kaluže uklidní, vletí do ní holub. A druhý. Sedí v ní ponoření a zobáky si čechrají peří, vrtí se a voda kolem nich se čeří. Vyruší je až přijíždějící auto, zadrhne se přední pneumatikou o obrubník, převalí se přes něj, holubi frr pryč a auto vjede do kaluže, rozšplíchne vodu všude kolem a zaparkuje u protějšího vchodu.

Obloha jasná. Modrá jako zplstnatělý plyšák.

V kaluži ubývá voda.

Nejdřív postupně.

Ráchají se v ní holínky nejrůznějších barev. Vrtají se v ní klacíky. Bábovičky si z ní nabírají vodu.

Pak postupně začne od okrajů mizet.

Suchá půda vrže, jemná zrnka se zadrhávají do vzorků podrážek a pneumatik.

Zmizí kyblíček.

Objeví se míč se Spidermanem.

Zmizí loď.

Objeví se auto.

Duha.

Prádlo na šňůře.

A kaluž je zase skoro vyschlá. Jen na dně zůstává trochu rozmočené hlíny a drolící se betonová slupka. Začátek parného léta.