DENÍK MĚSTA
IVA PAROLKOVÁ
Projekt funguje jako kronika města, kterou píše samo obyvatelstvo. Píšící každý měsíc, skrze své vlastní prožitky přinášejí různorodý pohled na životě ve městě.
Je na autorstvu, jaké si vybere téma, jestli bude psát o jedné lokalitě, nebo přistoupí ke svým zápiskům globálněji. Síla psaní je v rozmanitosti, takže je skvělé objevovat nové cesty a přístupy. K zápiskům vzniká každý měsíc ilustrace jež daný měsíc doplní. Zápisky cílí především na vědomou reflexi místa kolem nás – píšící jsou vybízeni k tomu, aby zaznamenávali, co se ve městě mění, co zůstává stejné, svoje vzpomínky nebo svoje přání do budoucna.
V roce 2026 projekt editorsky vede Hana Ditrichová a ilustracemi jej doplňuje Kristina Modrová.
Budějovice? A které, České nebo Moravské? V dalším kontextu se to jistě vysvětlí, podobné to je v případě obou Krumlovů. Nicméně České Budějovice lze snadno rozlišit díky místní verzi názvu. Původní sedmislabičný název lze totiž zkrátit více něž o polovinu – pouze na tři slabiky. Bu-děj-ce. Tady už potom není pochyb, o kterých Budějovicích je řeč.
Místní obyvatelé, nazývající se hrdě Budějčáci, mají očividně nějaké puzení název svého města zkracovat. Tyto postřižiny se v historii konaly vícekrát, původní osada se totiž v hlubokém středověku jmenovala Budivojovice. Občas přemýšlím, kde se to v dnešní zrychlující se době zastaví. Možná, že vnuci dnešní digitální mládeže už budou žít v Bujcích?
Jisté je jedno: ačkoliv by se to neznalému mohlo jevit jako projev neúcty, opak je pravdou – místní domorodci nedají na své rodné město dopustit a považují je v podstatě za středobod Vesmíru.
Když se někdo do „města pod Černou věží“ (všimněte si, jsme zpátky na sedmi slabikách) přistěhuje odjinud, může často tápat. Je potřeba naučit se místní jazyk a pochopit zdejší myšlení, abyste překonali kulturní šok. Je to v podstatě podobné, jako když se přestěhujete do jiné země. Nedorozumění z neznalosti poměrů jsou obvykle nakonec humorná, ačkoli mohou začínat jistou dávkou trapnosti. Cizinec (přestože tuzemec), obvykle marně hledá, kam jede z nádraží lanovka, nechápe, že Dlouhá louka je vlastně rozsáhlá vyasfaltovaná plocha, tápe v časoprostoru, netuše, jak je fyzikálně možné „přijít dýl“ a sahá po překladači, když zaslechne například větu „Všichni tří kucí Novákojc si koupili pikador.“
Podobně by člověk odjinud mohl znejistět, kdyby zaslechl například takovýto dialog:
„Strejda musel (někdy dokonce i mušel) ject odpůldne na Perštát a měl to dost dobrodružný, div se nekrocnul.“
„Proč? Co se stalo? Zase jel k Nováků na tý jeho hapině?“
„Ale ne, jel k mámy kamarádce posíknout zahradu, páč se jim pokazila sekačka a teďkon jak to porostlo, tak už to nemohlo počkat. A ten její kronkal, dost krchal, a tak to strejda slíbil. Jenže jak jel z Voselna po tý ouzký cestě, píchnul kolo asi vo nějakej vostrej kamejček a zvostal tam asi dvě hoďky, protože schrastnul jedním kolem do příkopu a nejdřív mu dost trvalo, než se z toho zberchal, a pak než to vyměnil. Takže tam přijel dost dlouho.“
„Ty kráso, tak to měl štígro…“
Máte-li nyní pocit, že potřebujete objasnit výše uvedené výrazy a jevy, je můj Jazykový průvodce Budějcemi právě pro vás. V následujících článcích se podrobněji zaměříme na nejvýraznější „budějcký“ specifika (rozuměj roztomilou svébytnost anebo gramatické nešvary, podle vlastního cítění). Příště už porozumíte větě „Musím jet posíknout k Šebestojc“ a nezaskočí vás táty boty ani kopice zelňáků. A také vám prozradím, kde se na mapě ukrývá Voselno a Perštát.
