DENÍK MĚSTA 

Budějovice? A které, České nebo Moravské? V dalším kontextu se to jistě vysvětlí, podobné to je v případě obou Krumlovů. Nicméně České Budějovice lze snadno rozlišit díky místní verzi názvu. Původní sedmislabičný název lze totiž zkrátit více něž o polovinu – pouze na tři slabiky. Bu-děj-ce. Tady už potom není pochyb, o kterých Budějovicích je řeč. 

Místní obyvatelé, nazývající se hrdě Budějčáci, mají očividně nějaké puzení název svého města zkracovat. Tyto postřižiny se v historii konaly vícekrát, původní osada se totiž v hlubokém středověku jmenovala Budivojovice. Občas přemýšlím, kde se to v dnešní zrychlující se době zastaví. Možná, že vnuci dnešní digitální mládeže už budou žít v Bujcích?

Jisté je jedno: ačkoliv by se to neznalému mohlo jevit jako projev neúcty, opak je pravdou – místní domorodci nedají na své rodné město dopustit a považují je v podstatě za středobod Vesmíru. 

Když se někdo do „města pod Černou věží“ (všimněte si, jsme zpátky na sedmi slabikách) přistěhuje odjinud, může často tápat. Je potřeba naučit se místní jazyk a pochopit zdejší myšlení, abyste překonali kulturní šok. Je to v podstatě podobné, jako když se přestěhujete do jiné země. Nedorozumění z neznalosti poměrů jsou obvykle nakonec humorná, ačkoli mohou začínat jistou dávkou trapnosti. Cizinec (přestože tuzemec), obvykle marně hledá, kam jede z nádraží lanovka, nechápe, že Dlouhá louka je vlastně rozsáhlá vyasfaltovaná plocha, tápe v časoprostoru, netuše, jak je fyzikálně možné „přijít dýl“ a sahá po překladači, když zaslechne například větu „Všichni tří kucí Novákojc si koupili pikador.“

Podobně by člověk odjinud mohl znejistět, kdyby zaslechl například takovýto dialog:

„Strejda musel (někdy dokonce i mušel) ject odpůldne na Perštát a měl to dost dobrodružný, div se nekrocnul.“

„Proč?  Co se stalo? Zase jel k Nováků na tý jeho hapině?“

„Ale ne, jel k mámy kamarádce posíknout zahradu, páč se jim pokazila sekačka a teďkon jak to porostlo, tak už to nemohlo počkat. A ten její kronkal, dost krchal, a tak to strejda slíbil. Jenže jak jel z Voselna po tý ouzký cestě, píchnul kolo asi vo nějakej vostrej kamejček a zvostal tam asi dvě hoďky, protože schrastnul jedním kolem do příkopu a nejdřív mu dost trvalo, než se z toho zberchal, a pak než to vyměnil. Takže tam přijel dost dlouho.“

„Ty kráso, tak to měl štígro…“

Máte-li nyní pocit, že potřebujete objasnit výše uvedené výrazy a jevy, je můj Jazykový průvodce Budějcemi právě pro vás. V následujících článcích se podrobněji zaměříme na nejvýraznější „budějcký“ specifika (rozuměj roztomilou svébytnost anebo gramatické nešvary, podle vlastního cítění). Příště už porozumíte větě „Musím jet posíknout k Šebestojc“ a nezaskočí vás táty boty ani kopice zelňáků. A také vám prozradím, kde se na mapě ukrývá Voselno a Perštát.

Ne, nebojte, když vystoupíte na čerstvě zrenovovaném českobudějovickém nádraží, samozřejmě nepotřebujete překladač, to zase ne, domluvíte se tu celkem normálně. Pro jistotu vám tedy ale rovnou vysvětlím, že na nádraží nejezdí žádná lanovka (jak asi, českobudějovická pánev je plochá jako... no, jako pánev). Je to bulvár vedoucí z nádraží do centra, který nese název Lannova třída podle průmyslníka Vojtěcha Lanny. Prostě Lannovka.

Ale když tou Lannovkou projdete, ocitnete se ve městě. Strávíte tu pár dní (anebo třeba i zbytek života), přijdete do styku s místními domorodci a zjistíte, že je potřeba doplnit si pár výrazů, které už překlad vyžadují, a osvojit si některé místní fráze a tvarosloví.

Jste třeba pozvaní k Nováků. Nováků vás pozvali, tak je jdete navštívit. Nováků. To je totiž místní verze rodinných jmen. Kdo by se s tím pořád nějak složitě skloňoval, viďte, prostě Nováků a hotovo, nebo třeba Šebestů. Ještě můžete narazit na tvar Novákojc, Šebestojc. Novákojc bydlí tudle, tajidlenc (tady), ale k Šebestů (Šebestojc) pojedete do Vopatojc. Na mapě se jmenují Opatovice. (Pokud jste ještě od úvodu k tomuto jazykovému průvodci nenašli na mapě Perštát ani Voselno, vězte prosím, že Perštát se ve skutečnosti jmenuje Rudolfov a Voselno je zase malá vesnice s oficiálním názvem Úsilné.) Hlídejte si čas, abyste na první návštěvu nepřišli dlouho nebo dýl! Ne že pojedete déle než obvykle, to dá rozum, je to první návštěva, prostě se naučte, že „dýl“ se překládá jako „později“. 

(Než jsem tohle pochopila, zažila jsem několik vtipných nedorozumění. Třeba když se na mě obrátila sestřenice mé kamarádky: „Jé, ty tady máš housle? A zahraješ nám potom, nějak dýl?“ Vyděsila jsem se, že chce dvacetiminutový koncert, ale ona jenom chtěla vědět, zda později něco zahraju. Nebo jsem jako dítě přišla pozdě na gymnastiku a byla informována, že jsem přišla dlouho… věřte mi nebo ne, ale musela jsem pak požádat o překlad – měla jsem dojem, že jsem šla úplně stejně dlouho jako vždycky, až na to, že jsem prostě přišla pozdě.) 

Zdá se vám, že jsem na ty místní výrazy nějaká hajsavá? Á, pardon… „bejt hajsavej“ znamená být přecitlivělý nebo háklivý. Hajsavka. Krásné slovo, což? Bylo jedno z prvních, které jsem přijala do svého slovníku, je takové zvukomalebné a výstižné! Ono je těch budějckejch slov docela dost a někdy není snadné si jejich pravý význam jen tak domyslet. Používají je ouzce pouze praví místní domorodci, kteří se nedokáží vzdálit z dohledu Kletě, a vůbec je nenapadne, že ostatní obyvatelé našeho malého státu netuší, co tato slova znamenají. 

 Vraťme se pro ilustraci k vaší návštěvě u Novákojc. Nakonec jste tam nejeli, protože kronkali (stonali), ale nakonec se zase zberchali. Hlavně jejich malí kucí chtěli při nemoci pořád jen šodat (hladit, mazlit) od maminky. Babička jim aspoň napekla kopici (hromadu, kupu) zelňáků (placičky z kyselého zelí, mouky, sádla a kmínu, mňam), aby jim přilepčila. Mohla také nasmažit cmundu (bramborák), než směli jít zase ven a koupit si třeba u Prioru pikador (místní výraz pro párek v rohlíku, kterému nikde jinde v republice opravdu nikdo nerozumí). 

Za zmínku pak stojí také koprvátko (poklička), klubalka (kolíček na prádlo), sartuna (rybářský vlasec) a šorna (hrablo na sníh). Bylo by jistě možné vypsat mnohem více výrazů, těm už lze ale porozumět z kontextu. V každém případě, teďkonc už jste vybaveni základním slovníkem budějčtiny, můžete to vzít nejkratší nábližkou rovnou do centra a… teď vás chci kroncnout (vyhecovat) – běžte si hovorem s místními ověřit, že budějčtina je jazyk živý a rodilými Budějčáky stále používaný!

Záleží na úhlu pohledu. Někdo by řekl, že Budějčáci neumějí mluvit česky, někdo to vnímá jako roztomilou místní zvláštnost. Třetí pohled pak může poskytnout cizinec, který se česky učí – ten by možná místní přístup k přivlastňování osobám uvítal.

A možná, jako čtvrtý úhel pohledu, to můžeme vnímat tak, že se zde jazykově přibližujeme světovějším jazykům nebo větším národům v okolí.

V Českých Budějovicích, pojďme je nazývat zdejším jménem Budějce (nakonec, je to kratší…o tom zkracování už jsme mluvili), máte několik možností, jak vyjádřit vlastnictví. 

Ti, kteří se ještě přidržují českého modelu podle vzorů „otcův, matčin“, se totiž nezatěžují rodem a číslem přivlastňované věci a přizpůsobují se germánskému způsobu – jeden tvar pro všechny, jakýpak s tím štráchy. Není tedy jen tátovo auto, ale taky tátovo postel nebo tátovo čaj, dokonce i tátovo boty! Analogicky pak mámino kotě, mámino kabelka i mámino obraz, a bez překvapení – mámino šaty.  Je to vlastně obdoba německého (to máme blízko) nebo anglického (jsme přece světoví) modelu (tam se prostě ke jménu nebo osobě přidá „’s“ a je to, že jo). Pokud vám tento způsob připadá sice jednoduchý, ale na výslovnost někdy krkolomný, vězte, že spoustě Budějčáků taky. Je to… moc zdlouhavé.

Tolik slabik, než to člověk vyjádří, nešlo by se poohlédnout ještě někde jinde? Jiný vzor, z jiného jazyka? Jako, abychom zůstali aspoň v naší široké slovanské rodině? Slováci se nepočítají, ti to mají stejně… tak třeba Polsko? No jasně! Tedy, pořád mi nejde na rozum, proč Polsko, to je „od nás z jihu“ poměrně daleko, ale přišli tam na efektní a krátký způsob, tak asi proto. Nebo tento superzkratkovitý styl překonal fyzickou bariéru Lišovského prahu a pronikl i sem (rozuměj „k nám na jih“) z obecné češtiny.  Máme tedy dle polského modelu táty auto, táty boty, mámy růže… a když to zní tak nějak blbě, prostě to otočíme a je to! Hurá!! Takže bunda táty, kabát mámy, přehazujte si libovolně, jak to prostě zní líp. Markétky kniha, učebnice Niny, míč Káji, babičky pes… nebojte, je to snadné. Cizinci jsou určitě nadšení, když nemusí řešit rod, číslo a pád, vždyť kdo to má všechno sledovat!

Vezměme si pro ilustraci třeba skloňování výrazu „Péťův pes“: bez Péťova psa, Péťovu psu, Péťovým psem… a teď ještě ke všemu v množném čísle: ti Péťovi psi, ale vidíme Péťovy psy… chytá vás křeč? Cizinec (odkudkoli) je vděčný, může-li si v tomto líbezném městě vybrat tvar „Péťovo“ nebo „Péti“ pro všechny výše uvedené případy a nic neřešit!

Nedá mi to ovšem nezmínit šok ubohých místních dětí ve škole, když se v hodinách mateřského jazyka dozvídají, kolik je nutné používat přivlastňovacích tvarů ve spisovné češtině. Věřte, že je násilné přeučování nijak nepředělá. Se skřípajícími zuby se pokusí do písemky vyplnit správné tvary, ale o přestávce už si zase vesele kopají s Kájovo míčem.