DENÍK MĚSTA - KRYŠTOF LINER

Projekt funguje jako kronika města, kterou píší sami obyvatelé a obyvatelky. Každý měsíc píšou pisatelé/pisatelky o svém životě ve městě. Je na pisateli/pisatelce, jaké si vybere téma, jestli bude psát o jedné lokalitě, nebo přistoupí ke svým zápiskům globálněji. Síla psaní je v rozmanitosti, takže je skvělé objevovat nové cesty a přístupy. K zápiskům vznikne každý měsíc ilustrace jež daný měsíc doplní. Zápisky cílí především na vědomou reflexi místa kolem nás – pisatelé a pisatelky jsou vybízeni k tomu, aby zaznamenávali, co se ve městě mění, co zůstává stejné, svoje vzpomínky nebo svoje přání do budoucna.
V roce 2025 projekt editorsky vede Ondřej Lipár a ilustracemi jej doplňuje Lenka Pužmanová.

Kde se vzala Černá věž?

Černá věž je bez debat jedním z nejprominentnějších prvků našeho města. Pyšně se nad ním tyčí a shlíží na nás všechny s namyšleným pošklebkem. Ví, že si to může dovolit. Přece jen její velkolepost na každého kolem, ve správnou denní hodinu, vrhá mohutný stín. Není se proto čemu divit, že její ego dosáhlo větších výšin, než je ona sama. Je tu však jeden fakt, který jí už celá staletí trápí. To, čeho už se pravděpodobně nikdy nezbaví. To, co je spojeno už i s jejím jménem. Barva. Proč je tato velkolepá stavba právě černá?. Někteří tvrdí, že získala tento odstín během požáru města v roce 1641. Jiní zase, že za to může smog z komínů a průmyslu. Já však tvrdím, že pravou příčinu můžeme nalézt jinde.

Vše to začalo kdysi dávno. Král Přemysl Otakar II. měl od svého nástupu na trůn opravdu zajímavé hobby – rád zakládal města. Dnes už je tento koníček těžké provozovat, v dobách jeho vlády šlo však o oblíbenou kratochvíli. Přemysl byl navíc opravdovým expertem, nikdo v Evropě se mu nevyrovnal. Jedno město tady, druhé támhle… Nebylo místo, kde by nedokázal město založit. Nebo si to alespoň myslel.

Když projížděl krajinou, ze které se stal náš dnešní Jihočeský kraj, nalezl zde plno mokřin. Místní obyvatelstvo sice žilo své navlhlé životy v souladu s rozsáhlou populací vodníků, větší osídlení bylo však kvůli bažinaté půdě skoro nemožné. Byl to tvrdý oříšek i pro zkušeného zakladatele. Král se ale jen tak nevzdával. Nebyl přece amatér. Pokud toto zvládne, stane se legendou oboru. Kdo ví, možná z něj udělají i císaře. S představou císařské koruny na své fešné hlavě se vydal hledat ideální místo pro město.

Cestoval krajem křížem krážem, vhodné místo však né a né najít. Propadajíc beznaději se rozhodl na chvilku si odpočinout. Zatáhl ruční brzdu a zaparkoval koně u soutoku řek Vltavy a Malše. Několika čvachtavými kroky se přiblížil a zahleděl na ladně proudící vodu.

„Jak krásné místo, nejhezčí v okolí. Tady by bylo nádherné město,“ pomyslel si. Bylo by to jeho mistrovské dílo, nebýt toho bahna.

„Uhnul bys kousek napravo? Stíníš mi,“ ozval se náhle zezadu pištivý hlas.

Když se král otočil, uviděl malé stvoření, které se snažilo opalovat. Byl to šotek.

Šotci jsou malí skřítkové různých tvarů a barev. Známi jsou především pro svou neomalenost, lenost a potrhlý smysl pro humor. Není však radno si s nimi zahrávat, ovládají totiž mocnou magii a jsou schopní provádět mnoho různých triků a iluzí. Dnes by každý asi hned vzal nohy na ramena, pokud by narazil na šotka. Dřív jich však bylo všude plno, jako holubů ve městech. Člověk na ně natrefil prakticky všude. Král proto zdaleka nebyl překvapen.

„Já se jmenuji Rokubín, který ty seš?“ zeptalo se stvoření

„Mé jméno je Přemysl Otakar II., král če-

„Co mi tady stíníš Přemysle?“ skočil mu do řeči šotek.
 

Král byl šokován jeho opovážlivostí. Přece jen troufnout si přerušit krále, pardon, skoro císaře, není jen tak. Ve své nezměrné shovívavosti a nevyrovnatelné skromnosti (nikdo přece nebyl tak skromný jako on) se ale rozhodl nechat tuto urážku plavat.

„Jen jsem si tu chtěl odpočinout. Celé dny se snažím najít krásné místo pro nové město a stále nic. Co si jen o mě ostatní vládci pomyslí?“ opověděl král smutně.

„Nemusíš hned brečet, Přemysle, to se dá snadno zařídit, aby sis tu mohl založit to město, když se ti tady tak líbí.

„Já přece nebreč-

„Víš co? Já ti pomůžu,“ přerušil ho znovu šotek. „Pokud my tedy slíbíš, že mi tu nebude žádná věc stínit.

„Platí!“ provolal král nadšeně.

Šotek dostál svému slibu. Proměnil okolní půdu v pevný stavební základ a Přemysl zde založil nádherné město, České Budějovice. Čas běžel dál, město jen rostlo a vzkvétalo. Přemysl sice chtěl slib nechat vytesat na radnici, musel ale nejprve na služební cestu k Moravskému poli, aby vyřídil nějaké královské záležitosti. Na starý slib se časem zapomnělo.

Jak během staletí rostlo bohatství města, rostla společně i pýcha jeho radních. Ve snaze ukázat svou převahu nad ostatními městy začali s konstrukcí mohutné stavby z ryzího zlata. Věž, které se nic nevyrovná. Osmý div světa. Stavba pokračovala po několik let. Společně s věží rostl i její stín. Ten se začal nebezpečně blížit k Rokubínovu oblíbenému opalovacímu místu. Když věž dosáhla limitu, které tehdejší stavebnictví dovolovalo, rozhodli se radní umístit na vrchol střechu posetou drahokamy. A tím bylo Rokubínovo zcela přírodní solárium zničeno.

Šotkův hněv byl obrovský. Chtěl nejprve věž zničit. Pak ale dostal mnohem lepší nápad.

Na slavnostní odhalení věže se sjeli lidé z široka a daleka. Pýcha radních dosáhla vrcholu. Jako hejno načepýřených pávů vstoupili před obecenstvo a postupně pronesli několik slavnostních řečí. Jejich přesné znění se ztratilo v dějinách. Přesně v pravé poledne byla odstraněna plachta a ohromený dav poprvé spatřil nádhernou, zlatou věž. S prvním dotekem slunečních paprsků na její povrch, začala jantarově zářit, jako by ji tvořil kaleidoskop plný duhových odstínů. Výraz publika však náhle nahradil šok, když věž před jejich očima začala postupně tmavnout, až nakonec dosáhla barvy té nejtemnější noci. Tak vznikla naše Černá věž.

Radní i město se stali terčem posměchu, o události mluvilo celé království. Věž, symbol své hanby, chtěli ihned nechat zbourat. Nic ji ale nedokázalo poškodit. A tak tam jen stála v celé své tmavé kráse dál a dál. Po Rokubínovi se slehla zem. Možná na lidi zanevřel. Nebo konečně dosáhl svého vysněného opálení.

Věž tam stojí i dnes. Jde o jeden z hlavních symbolů města, který byste rozhodně měli navštívit. Pokud tak učiníte, možná vás překvapí, že není tak černá, jak jsem ji popisoval. Během let totiž věž začala pomalu světlat. Nikdo neví proč. Možná, že jde opravdu jen o pozůstatek požáru nebo vliv smogu, který se pomalu vytrácí. Já ale věřím, že až jednou v Českých Budějovicích nebude nikdo, kdo je zaslepen pýchou, získá konečně zpět svou původní podobu.

Vodnická msta

Za pěkného dne je cesta okolo Malše, která Českými Budějovicemi protéká, ideální trasou pro procházku. Samotná řeka působí klidným dojmem a pokud se člověk poddá pomyslnému proudu a nechá se jen vést, procházka určitě nabízí možnost se zamýšlet. Tímto způsobem se dostanete až ke slepému rameni tohoto klidného toku. Tam ji uvidíte. Téměř dvě stě let stará lípa srdčitá se zde naklání přes cestu. Skutečná ikona slepého ramene Malše, dříve dokonce nominována na strom roku 2020, a hvězda mnoha fotografii, historických i současných. Otázka je však jasná: Proč se tento nádherný strom tak naklání? Důvodů může být mnoho, od pouhého vrtochu matky přírody až po špatné podloží. Já tvrdím, že se to vše stalo nějak takto:

Už naši předci věděli, že v každé zvláštnosti u vody má své mokré prsty vodník. Dnes se po nich, stejně jako po mnoha dalších bytostech našich mýtů, slehla zem. Pravda, pár z nich přijalo roli v různých pohádkách, život hvězdy se často rychle omrzí. Byla však doba, kdy šlo o velice atraktivní povolání se slibným kariérním růstem. Snaživý vodník to mohl klidně rychle protopit až na hastrmana s vlastním rybníčkem. To, jak se člověk mohl jedním z nich stát, bylo však stinnou stránkou této profese. Nejprve musel být utopencem, poté podat žádost na vodnickou asociaci. Po uplynutí krátké stoleté čekací lhůty obdržel svůj topicí průkaz, byla mu přidělena louže a mohl začít sbírat dušičky. Našlo se však hodně mladých vodníků, kterým skromná louže nestačila. Rozhodli se proto cestovat od vody k vodě a sbírat kromě dušiček i zkušenosti. Jedním z těchto kočovných vodníků byl i hrdina našeho příběhu Čolkyn.

Čolkyn cestoval sem a tam, chvilku byl dokonce na stáži u Wassermana v okolí Dunaje. Ze všech vlhkých míst si ale nejvíc oblíbil slepé rameno řeky Malše. Čolkynovi se líbila klidná voda a místní lidi mu za to, že nikoho netopil, dávali často tabák a něco dobrého k jídlu. No, o jídlo mu moc nešlo, ale tabák ten měl, jako každý správný vodník, v oblibě. Rád si sedával k vodě, blafal různé tvary ze své dlouhé dýmky a pozoroval voraře při splavňování dřeva. Voraři na oplátku obdivovali jeho nádhernou lipovou fajfku, kterou zdobily propracované rytiny ryb a vodního ptactva. Šlo o opravdový unikát, protkaný vodnickou magii. S každým mohutným vyfouknutím kouře začaly obrazce modře zářit a voda v okolí se stala průzračně čirou.

Jeden z vorařů jménem Josef, mu jeho fajfku hrozně záviděl. Josef obecně rád záviděl, bylo to takové hobby. Jakmile někdo něco měl, on to musel mít taky. Když si jeden z jeho kolegů koupil nové boty, on taky musel mít taky nové boty. Když jiný zase chytnul rýmu, Josef ji musel chytnout taky. Jedna věc mu ale ležela v žaludku. Ať hledat v jakémkoliv městě, kterým se plavil, fajfku, jako byla Čolkynova, nedokázal najít. A to byla nespravedlnost, kterou jeho obrovské ego nedokázalo unést.

Když jednou zase projížděl okolo spokojeného vodníka, dostal konečně nápad, jak by mohl dýmku svých snů získat. Vyzval Čolkyna na souboj v blafání obrazců z dýmu. Je nutné dodat, že vodníci jsou velice čestní a pyšní tvorové. To jim zakazuje vycouvat z jakékoliv výzvy. Čolkyn byl pravým vodníkem každou žábrou, souboj tedy ihned přijal.

„Když vyhraju já, dostanu tvoji fajfku, a když vyhraješ ty, dám ti pytlíček s tabákem,“ dodal Josef s namyšleným úšklebkem.

Dal vodníkovi přičichnout a ten znalecky pokýval hlavou.

„Hmmm, německý, ten já mám nejraději.“

Před začátkem závodu vzal ale Josef svůj nůž a v nestřeženém momentu, kdy Čolkyn řešil nejlepší strategii se starým budějovickým kuřákem, provrtal do vodnické dýmky dvě dírky. Opravit ji po jeho jistém vítězství bude hračka.

Nastal čas a zápas začal pár metrů od slepého ramene. Přihlížející dav se nejprve rozehřál a pak se dostal do varu. Čolkyn začal mohutně nasávat, až si Josef říkal, jestli budou dvě vyvrtané díry stačit. Ale stačily. Vodníkův tabák né a né chytnout. Když se mu konečně povedlo tabák zapálit, nedokázal z mála dýmu vyfouknout ani obláček. Josef mezitím udělal ze začátečnických kroužků řetěz a bleskově se prohlásil za vítěze. Dav utichl překvapením. Tedy až na vzteklého faráře, který na vodníka vsadil vše i se svatou knihou. Josef se dmul pýchou.

Náš smutný vodník mu pokorně podal fajfku. V rukou podvodníka však ihned začaly obrazce na dýmce zářit rudě. Když to Čolkyn zpozoroval, vytrhl mu fajfku z rukou a důkladně si ji prohlédl. Našel dvě vyvrtané dírky a hned mu došlo, jak to celé bylo.

„Podvedl jsi mě!“ pronesl zklamaný vodník.

Vorař, kterému došlo, že už nemá co ztratit, se přiznal.

„Měla být moje, nikdo si ji nezaslouží víc než já,“ řekl Josef namyšleným tónem.

Než ale stihnul objasnit, proč přesně je lepším majitelem než všichni přítomní, proměnil ho vodník v malou lípu. Dav byl stále potichu. Tedy až na šťastného faráře, který na vodníka vsadil vše i se svatou knihou.

„Tohle tě možná naučí troše pokory, “ dodal Čolkyn a zmizel i s pytlíčkem německého tabáku a svou fajfkou do vody. Od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.

Lípě se začalo říkat Josefova. Postupem času se však na jméno i příběh samotný zapomnělo. Strom se však stále naklání blíž a blíž vodě. Možná, až se jednou jeho větve dotknou hladiny, opadne vodnické kouzlo a stane se znovu člověkem.