DENÍK MĚSTA
Lina Chadimová
Projekt funguje jako kronika města, kterou píše samo obyvatelstvo. Píšící každý měsíc, skrze své vlastní prožitky přinášejí různorodý pohled na životě ve městě.
Je na autorstvu, jaké si vybere téma, jestli bude psát o jedné lokalitě, nebo přistoupí ke svým zápiskům globálněji. Síla psaní je v rozmanitosti, takže je skvělé objevovat nové cesty a přístupy. K zápiskům vzniká každý měsíc ilustrace jež daný měsíc doplní. Zápisky cílí především na vědomou reflexi místa kolem nás – píšící jsou vybízeni k tomu, aby zaznamenávali, co se ve městě mění, co zůstává stejné, svoje vzpomínky nebo svoje přání do budoucna.
V roce 2026 projekt editorsky vede Hana Ditrichová a ilustracemi jej doplňuje Kristina Modrová.
Co to bylo? Nějaký zvuk? Nebo jen takový zvláštní pocit…
(Přes Lannovku krok za krokem. Tady na lavičce občas sedává a hraje na kytaru. Dlouhé šedivé vlasy a vousy. A ještě ten klobouk. Nebo možná sem už hrát nechodí. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ho tu zahlídla naposledy. Dneska tu každopádně není. Nehraje ti a nezpívá. Ostatní lavičky jsou teď taky prázdné.)
Možná ani zvuk, ani pocit. Spíš se mi jen něco zdálo.
(Kolem spěchají lidi, co se tváří jen jako kulisy. Já vlastně nechvátám a stejně natahuju krok. Očima svižně přehrabuju chodník a koukám se po zatoulaných mincích.)
Ale přece jenom jako bych něco zaslechla.
– na stěny, ozvěny
(Zastavím se.)
To seš ty?
– krátí, vrátí
Co říkáš?
– To já jen tak pro sebe.
Aha. Už nejsi tak mlčenlivé jako v zimě?
– Teď už ne.
Všimla jsem si toho, jak se nastavuješ jaru jako kočka sluníčku.
– Jako kočka?
Když se slunce správně nakloní, prosvítí všelijaké ulice a zákoutí, které předtím plnil chlad a teď je zaplňuje jarem. Pečlivě všechna tahle místa prohřívá. A ty se nastavuješ jaru jako kočka sluníčku.
– Asi každý už čekal na jaro. I já jsem trpělivě čekalo, než se zima unaví.
(Taky nemám ráda zimu. Studí. Kouše do konečků prstů. Ta její kovová pachuť.)
– Ptáci mi teď po večerech vyprávějí veselejší příběhy. Nejvíce toho namluví racci od řeky a havrani ze Sadů. (KRÁtí, KRÁtí…)
A co holubi?
– I holubi hodně povídají, ale jsou mnohem tišší.
Dneska tu naproti nádraží postával ten pán, který sem chodívá holuby krmit. Oni se kolem něj slétávají a sedají mu do náruče nebo na ramena. Mívám podezření, že mu šeptají něco, co nepoví nikomu jinému. Ani tobě.
– Možná.
(Pomalu se zase rozejdu.)
– Kam to vlastně jdeš?
Já nevím, asi už na vlak, jestli nějaký pojede.
– Tak počkej ještě. Při poslouchání těch ptáků mě napadla taková básnička, ještě ti ji chci říct, než odjedeš.
Básnička?
– Ano, básnička. Města přece taky můžou psát básničky.
po nocích domům na stěny
malují kousky ozvěny.
noci se už zase krátí,
ozvěna se vždycky vrátí.
jako stěhovaví ptáci
do MĚsta se jaro vrací.
ulice ve mně
zahřívá jemně.
zima se vrátí,
dny KRÁtí, KRÁtí…
(Hlas města se někam vytratí, jen se ještě pořád ozývá skoro neslyšitelné krátí, krátí. Zkontroluju si, že mi jeden vlak jede za chvíli. A ještě jednou se zadívám na holuby před nádražím. Já se zase vrátím.)
