Nejsem cestovatel. Alespoň ne ten pravém smyslu slova. Ten, který se nejednou podíval na druhou stranu planety. První necelé dvě dekády svého života jsem strávil ve svém rodném městě. Pravda ale je, že jsem svá vyšší studia rozprostřel mezi několik zemí, ještě více měst a nejvíce domů, bytů a pokojů, které jsem každý po různou dobu nazýval svým domovem. A vždy jsem se na konci loučil se svými stěnami a nepoznával jsem v nich ty neznámé prostory z prvních návštěv.

Už pro tolikerou zkušenost musím věřit, že duši místa tvoří sám přítomný člověk. A nemohu se rozhodnout, je-li to přímým působením nebo jen subjektivním pohledem. Snad právě proto zaujímá rodné město vždy výjimečné místo v srdci. A vůbec nezáleží na tom, které to zrovna je – v tom si jsou všechna na světě rovna.

Kdysi jsem například pár let bydlel v jednom starém domě ve Švýcarsku. Stál osamocený nedaleko centra města v přerušené řadě novější zástavby. Obklopen malou zahrádkou, do které se vcházelo železnou zdobenou brankou, jakoby odolával době a jejím proměnám. Do útulného podkrovního bytu s několika malými místnostmi vedly dřevěné schody, které každým vrznutím pod našimi kroky připomínaly, že pamatují mnohé generace, které po nich stoupaly posledních sto deset let – tak byl ten dům starý.

Tenkrát nás tam bydlelo několik studentů. Každý ve svém malém pokoji, do kterého se vždy vcházelo z úzké centrální chodby. Nízké stropy a zkosené stěny nám svou útulností, společně s nesnesitelnými letními vedry, neustále připomínaly, že žijeme pod samotnou střechou domu.

Asi po dvou letech nás kontaktoval jistý francouzský diplomat. Ve svém dopise vyjádřil přání, že by rád navštívil svůj rodný dům ve Švýcarsku. Po několika týdnech skutečně přijel a my jsme jej uvedli k nám, do našeho podkrovního bytu. Seděl v kuchyni, obklopen námi – zahraničními studenty, ukazoval nám své staré černobílé fotografie z doby, kdy tu vyrůstal, a já, ať jsem se snažil sebevíc, jsem si jej nedovedl představit jako malého chlapce, natož jak mezi těmito zdmi před několika dekádami žil i s celou svojí rodinou. Ten kluk na fotografiích jako by nebyl on. A toto místo k žití jsme oba nazírali naprosto odlišnýma očima. Ač nebyl nijak přehnaně dojatý, viděl v každém pokoji nějakou vzpomínku, rozestavěné kusy nábytku nebo výzdobu, které tam už roky nebyly. Snad jen ten výhled do svahu hřebenu hor se mnoho nezměnil. A vždy když vyprávěl, jak kde co bylo, zadíval se na určité místo, přimhouřil oči a začal s popisem. Poslouchal jsem jej fascinován tou dvojí realitou, ale v mých očích to byl stále jen útulný byteček vhodný pro studenty a ne pro dětství budoucího diplomata ve službách Francie.

Podobně a zároveň zcela opačně tomu je, když já zavítám do jedné malé, dodnes kočičími hlavami dlážděné ulice v jednom sudetském městě. Asi v půlce svahu po levé straně stojí vícegenerační vila, kde jsem naopak vyrůstal já sám. Krom toho, že samotnou ulici, širokou sotva na jedno auto, jsem se kdysi bál přejít, nahlédnu občas přimhouřenýma očima přes plot té vily na betonový plácek nad garáží, kde jsem se učil jezdit na kole, na jabloň, na které jsem si zjistil, že vylézt na strom je nesrovnatelně snazší, než z něho opět slézt, na jezírko, do kterého jsem jednoho podzimního podvečera spadl a nikoho se nedovolal, a tak poprvé pochopil, že si někdy musím pomoct sám; a místo nostalgie z návratu na místo dětství, naopak nic z toho nepoznávám. Oči ano. Ale mé srdce je už nepoznává. Ta vila i s celou zahradou patří už jiným lidem.

Dnes už několik let žiji v Českých Budějovicích. V kraji s nejhezčím malířem oblohy na světě. V kraji, kde jsem se vždy cítil vítaný a poslední roky jsem tu i doma. V kraji, kde se mi otevřely dveře do jiných a přesto známých světů. Mezi jinými hlavně ty k zadnímu vchodu do divadla. Nakonec nesejde na tom, kterými dveřmi do divadla vstoupíte a ze které strany sledujete jeviště. Pokaždé se vám může otevřít svět, který běžně nežijete – nebo žijete, ale tajně. Na straně každého jednotlivého člověka stačí jen velmi málo – chtít se nechat unést.

Pokud se chcete nechat unést, ta upřímná ochota je prvních devadesát procent úspěchu. I já se rád nechávám unášet – a nejen jevištěm v divadle, ale i místy venku, ve svém novém městě. Se svým nadšením pro únosy tak zažívám miniaturní site-specific momenty, kdy mi stačí při procházce městem jen trochu přimhouřit oči. Mlýnská stoka tak náhle obkresluje šňůru městských hradeb, které chrání v tu chvíli nevelké historické městečko o dvou náměstích a několika ulicích. Z budovy na Senovážném náměstí zmizí přepážky, dopisy a balíky a studené místnosti se opět zaplní železnými nemocničními lůžky s pacienty „nové“ rakouské nemocnice. Sestry a doktoři přísně oděni v bílých stejnokrojích mají z oken výhled na jedné straně na neměnnou dominantu Černé věže, na straně druhé směrem od města stojí hospodářský dvůr, tenkrát osamocené stavení za městem, jehož klasicistní fasáda dnes přerušuje řadu domů u hlavní silnice téměř v samotném centru. Budova se po staletí nehla. Pohnul s ní až kontext doby.

Někdy se bez procházení jen takto dívám z oken divadla. Jak se o hladinu Malše mezi Železným a Zlatým mostem opírá slunce nebo jak na ni déšť rýsuje kruhy a na celé panorama Budějovic spouští tylovou oponu. Přivřu oči, nechám zmizet celý justiční palác v jeho robustnosti a vidím kamenné hradby, které jsou v místech dnešních mostů přerušeny dvěma věžními branami. Za nimi se na druhé straně řeky rozkládá hřbitov. Na první pohled nepřehledná změť kamenných náhrobků, trčících do různých stran, naskládaných těsně na sebe. Když zvednu zrak ještě více, vidím jak se za hřbitovem proti obloze rýsují dvě novogotické věže.

Připadá mi symbolické, že se synagoga tyčí hned nad židovským hřbitovem. I když v čase se spolu nikdy nepotkali. I když se ani židovský hřbitov, ani synagoga nepotkali se mnou. Jednotlivé kapitoly města se na sebe vrství jako hroby na židovském hřbitově a jsou to mé přimhouřené oči a otevřené srdce, abych směl vidět všechna ta ztracená panoramata Budějovic.

Proto když jdu třeba po Zlatém mostu, na kterém se tu a tam objeví dílo některého současného umělce, s přimhouřenýma očima procházím pod vysunutým mřížovím hradební věže, která ze své výšky sleduje město i široké okolí kolem něho. Někdy i chvilku čekám, než pro mne spustí padací lávku přes řeku. Věřím, že nejsem jediný, kdo na obyčejném chodníku prochází branou historie přes most, který spojuje staletí.

Tak hledím do dálky – historické i zeměpisné – a tak málo si všímám a vím o vlastním domově. Myslel jsem si, že znám divadelní budovu dobře, ale nedávno jsem si uvědomil, že podobně jako nikdo nezná své město celé, ani já netuším, co všechno skrývá onen labyrint chodeb a skrytých místností.

Dříve pivovar, dnes Jihočeské divadlo.

Každý zná cestu na hlavní náměstí ve městě. Každý zná cestu od vchodu do hlediště hlavního sálu. Obě místa na sebe strhávají pozornost. V řadách sedadel se stejně jako kolem Samsonovy kašny scházejí lidé různých vrstev, různých věků, názorů i zkušeností. V ulicích města se snadno vzájemně přehlédnou, ale tady v jeden výjimečný moment sdílejí stejnou zkušenost. Náměstí ve městě i hlediště v divadle tak tepou jako srdce vprostřed hrudi.

Ale jako každé velké náměstí má i divadelní sál svého mladšího a menšího bratra. Ti, co nejsou místní, často nemají ani tušení o jeho existenci a spokojí se s návštěvou hlavního shromaždiště. Ale stačí jít jen o pár bloků dál – v divadle jen o pár schodů výš – a najdete malé náměstí – či malý sál. O co je menší, o to progresivnější a modernější bývá. Zatímco kukátková scéna hlavního jeviště sbírá plody minulosti a přibližuje nás tak v porozumění předchozím generacím – tak jako hlavní náměstí objímá architektura už v pravdě historická, moderní black-box na půdě divadla stírá stará pravidla a klíčem avantgardy dává nahlédnout do enfilády směřující k různým možnostem budoucnosti. Divadlo a jeho podoba tak odráží i duševní stav města přesahující hranice času a jako starořímský bůh Janus se na ose historie člověka ve stejnou chvíli kouká dozadu i dopředu.

Není to ale jediná podobnost. Mikrokosmos města se odráží i v komnatách Dionýsových. I divadlo má jeden bar pro žíznivce ve večerních róbách a společenských oblecích, který zhasne světla s poslední stránkou scénáře, a druhý, kde často ještě voní polosmyté šminky herců, vlasy osvobozené ze jha paruk trčí do různých stran a kde diváci odkládají vysoké podpatky, věší saka po židlích a vyhrnují si rukávy. Po cestě domů se pak společně každý sám kocháme světlajícím pruhem nad obzorem a Černou věží, která se proti vycházejícímu slunci zdá ještě černější.

Jednou jsem seděl v divadelním klubu právě v čase, kdy už je člověku jedno, kolik je hodin, protože poslední rozumná večerka minula už před několika sklenicemi. Kolem se mísily hovory okolních stolů, které mne svou hladinou hluku přikryly v mé samotě, a tak mi myšlenky utekly ke spletitosti chodeb budovy, ve které jsem zrovna seděl a ve které jsem už pár let skoro doma.

Nejvíc mne vždy fascinovala chodba vedle jeviště, která se v jednu chvíli zcela nepochopitelně zvlní do oblouku, aby se nakonec vrátila do původní linie. Nesmysl. Skoro to působí, jako by architektovy při rýsování přímek přesahoval jeden prst přes pravítko a on si toho nevšiml. V prostoru, kterému se chodba vyhýbá, není nic důležitého – jen místo, kam se při představení odkládají rekvizity a kterému se mezi lidmi říká „věž“. Později jsem zjistil, že to označení není jen náhoda a že v samém středu divadla dodnes stojí zdi dvoupatrové hradební věže, které se říkalo Bílá. A právě u ní jsem se rozhodl začít, když jsem chtěl prozkoumat neprozkoumaná zákoutí této členité a pro tolikerou přestavbu v kráse nesourodé budovy.

V té malé místnosti – ve věži – jsou dva průchody a jedny zamčené dveře. Průchody spojují šatny herců s jevištěm, ale železné dveře, které jsou často i skryty za různými odloženými věcmi, nikdy dříve mou pozornost nevzbudily. Až teď. Šel jsem je tedy hned zkusit, ale podle očekávání byly zamčené. Přesvědčil jsem vrátnou, jak se dnes říká klíčnicím, aby se stala mým komplicem v uklidnění mé zvědavosti a půjčil jsem si od ní klíč, který vypadal, že ležel roky nepovšimnut stejně jako dveře, ke kterým patřil. Počkal jsem si jeden večer, až skončí představení, a když se uklidnil mumraj kolem, návštěvníci odešli domů, herci pravděpodobně do klubu, já vešel do věže s klíčem v ruce. Vsunul jsem jej na jeho místo a po chvilce hrubší síly a lomcování cvakl zámek a dveře odskočily od futer. Světlo stačilo sotva na pár kroků, ale hleděl jsem na hrubé neomítnuté zdi podél schodiště, které se stáčelo kamsi do tmy. vypínač nikde po ruce nebyl. Dobrodružství začínalo. Přimhouřil jsem oči a vstoupil.

Za dveřmi byla tma. A nikde kolem dveří jsem nenašel nic, co by hmatem připomínalo vypínač. Nakročil jsem opatrně za práh, abych pod nohou ucítil konec prvního schodu. Opřel jsem ruku o hrubou a vlhkou zeď a s přimhouřenýma očima jsem vstoupil do tmy. Schody se stáčely dolů a když jsem záhy opustil kvádr světla, začal jsem se i rozkoukávat. Postupoval jsem spirálou dolů, v nose a ústech jsem převaloval typický pach a chuť plísně, jaký znám ze starých sklepů. Ať už šlo o opuštěné několikapatrové sklepní komplexy pod průmyslovými komplexy, o vinný sklípek na Slovácku nebo rodinný dům na Vysočině – stále ta samá vůně. Schody tedy vedou do sklepení, myslel jsem si. Do zapomenutých prostor, kde už roky jistě nikdo nebyl. Do nižších vrstev Budějovic. Délka točitého schodiště ale podle mých odhadů úplně neodpovídala cestě do podzemí. Dveře z věže vedle jeviště byly v prvním patře a pokud jsem byl přesvědčen, že se přede mnou rozloží podzemní sklepní prostor, čekal jsem jej o několik schodů níže, než ony dřevěné dveře, na které jsem narazil. Obyčejné dřevo, vlhké stejně jako stěny, se starým kováním, které by dnes sotva uspokojilo jakéhokoliv zadavatele. Další důkaz, že se tímto prostorem dlouho nikdo nezabýval. Stejně jako klíč zanechaný v zámku.

Otočit jím vyžadovalo nepohodlně mnoho síly, ale nebojoval jsem s ním dlouho. Cvakla západka a ozval se mlaskavý zvuk, když se dveře odlepovaly od futer. Vstoupil jsem na kamennou dlažbu. Stál jsem v tmavé neosvětlené ulici se zvlněným a nepravidelným dlážděním. Ulice procházela mezi kamennou zdí bez oken, přerušenou třípatrovou věží, ze které jsem právě vyšel a řadou tmavých, nesourodých domků. Všechna okna byla tmavá, ulice prázdná, obloha nade mnou tmavá, zatažená. Vzduch byl mnohem čerstvější, než který jsem dýchal v tmavé vlhké chodbě. Mísil se ve mně pocit ztraceného dítěte s pocitem domova. Byl jsem na místě, kde jsem nikdy nestál, a přesto jsem se necítil ztracený. Bez delšího váhání jsem vyšel ulicí vlevo, skoro jako bych věděl, kam jdu. A nohy mě opravdu nesly, kam jsem potřeboval.

Když jsem na další křižovatce u městských hradeb zahnul doprava, začal jsem poznávat některé domy. V jejich podloubí navazující jedno na druhé se krčily stíny ještě tmavší než byla tato noc, do které jsem před chvílí ani nevím jak vstoupil. Úsměv, který mi toto setkání se známým místem vykouzlilo na tváři, přerušil náhlý výkřik z postranní ulice.

„Stůj! Kdo tam?!“ Šok účinkoval dokonale. Ztuhl jsem na místě a jen sledoval, jak se ke mně rychlým krokem blíží dva, možná tři muži s mdlým světlem, které se houpalo do stran v rytmu neuspořádaného spěchu nositele.

„Povídám, kdo tam?!“ zavolal znovu a výhružněji muž vpředu. Co mi tu pomůže mé jméno. Vzpomněl jsem si na několik obdobných scén, o kterých jsem četl nebo je viděl ve filmech a zavolal co nejsebevědoměji mi stažené hrdlo dovolilo: „Přítel.“

Mezitím oba muži doběhli až ke mně a mluvčí pozvedl svou ze tří stran zaslepenou lucernu těsně před můj obličej. Zamhouřil jsem oči, tentokrát ale z úplně jiného důvodu. V tak tmavé noci i malý plamének lucerny vydával z několika centimetrů oslňující záři, a to přes zdánlivě škrábanci a špínou skoro neprůhledné sklo.

„A co tu děláš v tuhle hodinu?“ vyštěkl na mne znovu, ale už o něco klidněji. Přesvědčil se asi, že mu ode mně žádné nebezpečí nehrozí. „Já se jdu jen projít na náměstí. Ke kašně,“ řekl jsem. „Bez světla? Jako nějaký zloděj?“

Obvykle světlo nepotřebuji. Mám zkušenost, že ve tmě se oči vždy rozkoukají mnohem lépe, než když si pomáháme vlastním světlem, které omezuje naše vidění jen na úzký kužel. Došlo mi ale, že zde zřejmě panují stará pravidla, která vysvětlovala i zoufalou neúčinnost jejich lucerny. V noci člověk nenosí světlo pro své oči, ale pro oči ostatních, na znamení dobrých úmyslů, že se nemá proč a nechce skrývat. Tento zvyk jsme postupně opustili s pouličním osvětlením, které nám ve městech sebralo skutečnou noc i soumrak s rozedněním.

„Já jsem ji zapomněl. A přiznám se vám, že mi to došlo hned, ale nechtělo se mi vracet, když jdu jen na náměstí,“ zkusil jsem laskavě. Zdá se, že jsem smířil strážcovu podezřívavost. „Na rynek, říkáš, hm? Dobrá. Tumáš.“ Vytáhl z brašny jinou, menší, snad ještě více zašlou lucernu a podával mi ji. Když jsem ji chytil, otevřel dvířka a připálil mi v ní svíci.

„Ale zítra vrátit! Na rychtovnu za klášterním hřbitovem! Není to žádná almužna pro děravý hlavy!“ Přikývl jsem na srozuměnou, poděkoval jsem a rozešli jsme se každý svou cestou. Já směrem k rozlehlému náměstí.

Sotva se jejich kroky ztratily za rohem hradební uličky, osaměl jsem opět – jen já, tmavomodré město a míhající se plamínek v malé lucerně, která mi tu jediná zůstala jako důkaz předešlé scény. Ani s ní jsem se neodvážil do temna podloubí, a tak jsem na široké náměstí došel středem divadelní ulice.

Čtyři řady domů stály v tichém nástupu kolem rozlehlého prostranství, nad kterým ve stejném tichu stála tmavá věž. Jako by se opírala o důstojný štít chrámu svatého Mikuláše a oddechovali spolu ve spánku milenců. Jejich objetí se odráželo na druhé straně náměstí v zradle, které na svém štítě nese radnice. Nikde ani světla, ani chodce, ni zvuku, žádný pohyb.

Najednou se mi na chvíli zazdálo, že jsem zaslechl ženský hlas. Zaposlouchal jsem se do ticha a skutečně po chvilce jsem opět zachytil pár slov, kterým jsem ale nebyl s to porozumět. Ten hlas, jediný důkaz lidské přítomnosti zde, šel, zdálo se mi, od středu náměstí. Vydal jsem se zvědavě tím směrem. Až po několika krocích jsem začal rozpoznávat stavbu uprostřed rynku. Postupně se rýsovala proti obloze – velká kamenná nádrž, později vprostřed později pilíř zdobený sochami, které podpíraly kamennou skořepinu ve tvaru mušle nad níž stál… ach ano – Samson, který drží docela malého lva za tlamu.

Došel jsem až ke kašně. Dnes už typický řetěz tu nebyl. Byla prázdná. Jen kamenná nádoba a ani jindy neúnavní chrliči nerušili noční klid zurčící vodou. Teprve teď jsem ji spatřil. Na druhé straně seděla na balustrádě kašny žena a tiše si broukala nějakou melodii. Poznával jsem ji. Byl to jeden z lidových nápěvků, který dnes známe z radniční zvonkohry.

Obešel jsem kašnu a sedl si na balustrádu nedaleko ženy, lucernu položil vedle sebe a zaposlouchal se. Slabé broukání přešlo v tichý zpěv. Prázdná kašna se plnila lidovou písní a já cítil tu podivnou soudržnost mezi lidmi, jež není opodstatněná ničím než společnou písní. Když po několikáté sloce píseň skončila, zůstali jsme chvíli tiše sedět. Ne v tichu trapném, ale v tichu sdíleném. Ve tmě, uprostřed nočních modrošedých Budějovic, v čase bezčasí.

„Svět se mění,“ řekla. „Ale k lepšímu,“ usmála se po chvíli. „Postavili tu novou kašnu, není krásná? Zítra ji budou slavnostně poprvé spouštět. Bude to požehnání pro město. Jako křest,“ těšila se. Nastala krátká pomlčka a pak v zamyšlení pokračovala: „Voda tu byla vždy, ale teď vstupuje do města. Stejně jako báseň o matce pod křížem teď vstupuje do kostelů. Je vláha, jež přináší úrodu, na níž vyklíčí myšlenka či úsměv…“

V tu chvíli se zvedl vítr a zhasnul malý plamének v půjčené lucerničce. Mraky se rozestoupily jako opona a odhalily dechberoucí divadlo noční oblohy. Šedomodrá noc přes sebe přehodila stříbrný plášť studeného nočního světla, které už nebylo rušeno teplým plaménkem lidí. Ta hra nečetných světel nutí člověka pozvednout hlavu od země vzhůru a žasnout, že nekonečno není jen ve mně, ale i nade mnou.

I má společnice pozvedla zrak ke stříbrnému světlu hvězd. Nové světlo odhalilo její prosté letní šaty s vzorem zralých klasů obilí. Usmívala se, a přesto jí po tváři tekla slza. V té slze viděl jsem plameny, které zhltly půlku města, viděl jsem devět popravených mužů a desátého, který se dobrovolně přidal ke kamarádům, ač se mohl zachránit; viděl jsem domy rozryté bombovými nálety; viděl jsem padající letadla i zimní vlak, který místo dýmu trousil mrtvé. To vše jsem viděl v jedné slze, která jako první voda skanula do nové kašny. První kapka byla slaná.

Varhany z nedalekého kláštera zahrály slabý nápěv, načež ustoupily a skoro neslyšitelně doprovázely zpěv Mariin, která převzala hlavní chorálovou melodiii na starý latinsko-italský text:

Ama Dio et non falire.

Fa pur bene et lasi dire.

Lasia dire che dir vole.

Ama Dio dal fors chore.