Nejsem cestovatel. Alespoň ne ten pravém smyslu slova. Ten, který se nejednou podíval na druhou stranu planety. První necelé dvě dekády svého života jsem strávil ve svém rodném městě. Pravda ale je, že jsem svá vyšší studia rozprostřel mezi několik zemí, ještě více měst a nejvíce domů, bytů a pokojů, které jsem každý po různou dobu nazýval svým domovem. A vždy jsem se na konci loučil se svými stěnami a nepoznával jsem v nich ty neznámé prostory z prvních návštěv.

Už pro tolikerou zkušenost musím věřit, že duši místa tvoří sám přítomný člověk. A nemohu se rozhodnout, je-li to přímým působením nebo jen subjektivním pohledem. Snad právě proto zaujímá rodné město vždy výjimečné místo v srdci. A vůbec nezáleží na tom, které to zrovna je – v tom si jsou všechna na světě rovna.

Kdysi jsem například pár let bydlel v jednom starém domě ve Švýcarsku. Stál osamocený nedaleko centra města v přerušené řadě novější zástavby. Obklopen malou zahrádkou, do které se vcházelo železnou zdobenou brankou, jakoby odolával době a jejím proměnám. Do útulného podkrovního bytu s několika malými místnostmi vedly dřevěné schody, které každým vrznutím pod našimi kroky připomínaly, že pamatují mnohé generace, které po nich stoupaly posledních sto deset let – tak byl ten dům starý.

Tenkrát nás tam bydlelo několik studentů. Každý ve svém malém pokoji, do kterého se vždy vcházelo z úzké centrální chodby. Nízké stropy a zkosené stěny nám svou útulností, společně s nesnesitelnými letními vedry, neustále připomínaly, že žijeme pod samotnou střechou domu.

Asi po dvou letech nás kontaktoval jistý francouzský diplomat. Ve svém dopise vyjádřil přání, že by rád navštívil svůj rodný dům ve Švýcarsku. Po několika týdnech skutečně přijel a my jsme jej uvedli k nám, do našeho podkrovního bytu. Seděl v kuchyni, obklopen námi – zahraničními studenty, ukazoval nám své staré černobílé fotografie z doby, kdy tu vyrůstal, a já, ať jsem se snažil sebevíc, jsem si jej nedovedl představit jako malého chlapce, natož jak mezi těmito zdmi před několika dekádami žil i s celou svojí rodinou. Ten kluk na fotografiích jako by nebyl on. A toto místo k žití jsme oba nazírali naprosto odlišnýma očima. Ač nebyl nijak přehnaně dojatý, viděl v každém pokoji nějakou vzpomínku, rozestavěné kusy nábytku nebo výzdobu, které tam už roky nebyly. Snad jen ten výhled do svahu hřebenu hor se mnoho nezměnil. A vždy když vyprávěl, jak kde co bylo, zadíval se na určité místo, přimhouřil oči a začal s popisem. Poslouchal jsem jej fascinován tou dvojí realitou, ale v mých očích to byl stále jen útulný byteček vhodný pro studenty a ne pro dětství budoucího diplomata ve službách Francie.

Podobně a zároveň zcela opačně tomu je, když já zavítám do jedné malé, dodnes kočičími hlavami dlážděné ulice v jednom sudetském městě. Asi v půlce svahu po levé straně stojí vícegenerační vila, kde jsem naopak vyrůstal já sám. Krom toho, že samotnou ulici, širokou sotva na jedno auto, jsem se kdysi bál přejít, nahlédnu občas přimhouřenýma očima přes plot té vily na betonový plácek nad garáží, kde jsem se učil jezdit na kole, na jabloň, na které jsem si zjistil, že vylézt na strom je nesrovnatelně snazší, než z něho opět slézt, na jezírko, do kterého jsem jednoho podzimního podvečera spadl a nikoho se nedovolal, a tak poprvé pochopil, že si někdy musím pomoct sám; a místo nostalgie z návratu na místo dětství, naopak nic z toho nepoznávám. Oči ano. Ale mé srdce je už nepoznává. Ta vila i s celou zahradou patří už jiným lidem.

Dnes už několik let žiji v Českých Budějovicích. V kraji s nejhezčím malířem oblohy na světě. V kraji, kde jsem se vždy cítil vítaný a poslední roky jsem tu i doma. V kraji, kde se mi otevřely dveře do jiných a přesto známých světů. Mezi jinými hlavně ty k zadnímu vchodu do divadla. Nakonec nesejde na tom, kterými dveřmi do divadla vstoupíte a ze které strany sledujete jeviště. Pokaždé se vám může otevřít svět, který běžně nežijete – nebo žijete, ale tajně. Na straně každého jednotlivého člověka stačí jen velmi málo – chtít se nechat unést.

Pokud se chcete nechat unést, ta upřímná ochota je prvních devadesát procent úspěchu. I já se rád nechávám unášet – a nejen jevištěm v divadle, ale i místy venku, ve svém novém městě. Se svým nadšením pro únosy tak zažívám miniaturní site-specific momenty, kdy mi stačí při procházce městem jen trochu přimhouřit oči. Mlýnská stoka tak náhle obkresluje šňůru městských hradeb, které chrání v tu chvíli nevelké historické městečko o dvou náměstích a několika ulicích. Z budovy na Senovážném náměstí zmizí přepážky, dopisy a balíky a studené místnosti se opět zaplní železnými nemocničními lůžky s pacienty „nové“ rakouské nemocnice. Sestry a doktoři přísně oděni v bílých stejnokrojích mají z oken výhled na jedné straně na neměnnou dominantu Černé věže, na straně druhé směrem od města stojí hospodářský dvůr, tenkrát osamocené stavení za městem, jehož klasicistní fasáda dnes přerušuje řadu domů u hlavní silnice téměř v samotném centru. Budova se po staletí nehla. Pohnul s ní až kontext doby.

Někdy se bez procházení jen takto dívám z oken divadla. Jak se o hladinu Malše mezi Železným a Zlatým mostem opírá slunce nebo jak na ni déšť rýsuje kruhy a na celé panorama Budějovic spouští tylovou oponu. Přivřu oči, nechám zmizet celý justiční palác v jeho robustnosti a vidím kamenné hradby, které jsou v místech dnešních mostů přerušeny dvěma věžními branami. Za nimi se na druhé straně řeky rozkládá hřbitov. Na první pohled nepřehledná změť kamenných náhrobků, trčících do různých stran, naskládaných těsně na sebe. Když zvednu zrak ještě více, vidím jak se za hřbitovem proti obloze rýsují dvě novogotické věže.

Připadá mi symbolické, že se synagoga tyčí hned nad židovským hřbitovem. I když v čase se spolu nikdy nepotkali. I když se ani židovský hřbitov, ani synagoga nepotkali se mnou. Jednotlivé kapitoly města se na sebe vrství jako hroby na židovském hřbitově a jsou to mé přimhouřené oči a otevřené srdce, abych směl vidět všechna ta ztracená panoramata Budějovic.

Proto když jdu třeba po Zlatém mostu, na kterém se tu a tam objeví dílo některého současného umělce, s přimhouřenýma očima procházím pod vysunutým mřížovím hradební věže, která ze své výšky sleduje město i široké okolí kolem něho. Někdy i chvilku čekám, než pro mne spustí padací lávku přes řeku. Věřím, že nejsem jediný, kdo na obyčejném chodníku prochází branou historie přes most, který spojuje staletí.

Tak hledím do dálky – historické i zeměpisné – a tak málo si všímám a vím o vlastním domově. Myslel jsem si, že znám divadelní budovu dobře, ale nedávno jsem si uvědomil, že podobně jako nikdo nezná své město celé, ani já netuším, co všechno skrývá onen labyrint chodeb a skrytých místností.

Dříve pivovar, dnes Jihočeské divadlo.

Každý zná cestu na hlavní náměstí ve městě. Každý zná cestu od vchodu do hlediště hlavního sálu. Obě místa na sebe strhávají pozornost. V řadách sedadel se stejně jako kolem Samsonovy kašny scházejí lidé různých vrstev, různých věků, názorů i zkušeností. V ulicích města se snadno vzájemně přehlédnou, ale tady v jeden výjimečný moment sdílejí stejnou zkušenost. Náměstí ve městě i hlediště v divadle tak tepou jako srdce vprostřed hrudi.

Ale jako každé velké náměstí má i divadelní sál svého mladšího a menšího bratra. Ti, co nejsou místní, často nemají ani tušení o jeho existenci a spokojí se s návštěvou hlavního shromaždiště. Ale stačí jít jen o pár bloků dál – v divadle jen o pár schodů výš – a najdete malé náměstí – či malý sál. O co je menší, o to progresivnější a modernější bývá. Zatímco kukátková scéna hlavního jeviště sbírá plody minulosti a přibližuje nás tak v porozumění předchozím generacím – tak jako hlavní náměstí objímá architektura už v pravdě historická, moderní black-box na půdě divadla stírá stará pravidla a klíčem avantgardy dává nahlédnout do enfilády směřující k různým možnostem budoucnosti. Divadlo a jeho podoba tak odráží i duševní stav města přesahující hranice času a jako starořímský bůh Janus se na ose historie člověka ve stejnou chvíli kouká dozadu i dopředu.

Není to ale jediná podobnost. Mikrokosmos města se odráží i v komnatách Dionýsových. I divadlo má jeden bar pro žíznivce ve večerních róbách a společenských oblecích, který zhasne světla s poslední stránkou scénáře, a druhý, kde často ještě voní polosmyté šminky herců, vlasy osvobozené ze jha paruk trčí do různých stran a kde diváci odkládají vysoké podpatky, věší saka po židlích a vyhrnují si rukávy. Po cestě domů se pak společně každý sám kocháme světlajícím pruhem nad obzorem a Černou věží, která se proti vycházejícímu slunci zdá ještě černější.

Jednou jsem seděl v divadelním klubu právě v čase, kdy už je člověku jedno, kolik je hodin, protože poslední rozumná večerka minula už před několika sklenicemi. Kolem se mísily hovory okolních stolů, které mne svou hladinou hluku přikryly v mé samotě, a tak mi myšlenky utekly ke spletitosti chodeb budovy, ve které jsem zrovna seděl a ve které jsem už pár let skoro doma.

Nejvíc mne vždy fascinovala chodba vedle jeviště, která se v jednu chvíli zcela nepochopitelně zvlní do oblouku, aby se nakonec vrátila do původní linie. Nesmysl. Skoro to působí, jako by architektovy při rýsování přímek přesahoval jeden prst přes pravítko a on si toho nevšiml. V prostoru, kterému se chodba vyhýbá, není nic důležitého – jen místo, kam se při představení odkládají rekvizity a kterému se mezi lidmi říká „věž“. Později jsem zjistil, že to označení není jen náhoda a že v samém středu divadla dodnes stojí zdi dvoupatrové hradební věže, které se říkalo Bílá. A právě u ní jsem se rozhodl začít, když jsem chtěl prozkoumat neprozkoumaná zákoutí této členité a pro tolikerou přestavbu v kráse nesourodé budovy.

V té malé místnosti – ve věži – jsou dva průchody a jedny zamčené dveře. Průchody spojují šatny herců s jevištěm, ale železné dveře, které jsou často i skryty za různými odloženými věcmi, nikdy dříve mou pozornost nevzbudily. Až teď. Šel jsem je tedy hned zkusit, ale podle očekávání byly zamčené. Přesvědčil jsem vrátnou, jak se dnes říká klíčnicím, aby se stala mým komplicem v uklidnění mé zvědavosti a půjčil jsem si od ní klíč, který vypadal, že ležel roky nepovšimnut stejně jako dveře, ke kterým patřil. Počkal jsem si jeden večer, až skončí představení, a když se uklidnil mumraj kolem, návštěvníci odešli domů, herci pravděpodobně do klubu, já vešel do věže s klíčem v ruce. Vsunul jsem jej na jeho místo a po chvilce hrubší síly a lomcování cvakl zámek a dveře odskočily od futer. Světlo stačilo sotva na pár kroků, ale hleděl jsem na hrubé neomítnuté zdi podél schodiště, které se stáčelo kamsi do tmy. vypínač nikde po ruce nebyl. Dobrodružství začínalo. Přimhouřil jsem oči a vstoupil.