DENÍK MĚSTA 

V noci je ta výloha nejhezčí.

Přes den působí unaveně. Je na ní vidět každá šmouha, otisky prstů, zbytky lepidla po starých nápisech. Ale večer světlo ve výloze změkne a člověk skoro uvěří, že to místo ještě není unavené. Jde kolem a zatím neví, jestli se tam budou prodávat makronky, korálky nebo chlebové polívky, ale lampy už svítí do chodníků a někdo uvnitř skládá regály.

Pak tam třeba měsíc dva chodí lidi.

Než pak jedno ráno přijede dodávka.

Dva chlapi odšroubují ceduli, odnosí židle, smotají kabely, zatímco ve vitríně zůstane pár bledších obdélníků po věcech, které tam dlouho stály. Mám ty obdélníky ráda. Místa po obrazech na zdi. Místa po stolech. Místa po lidech. 

Když jsem byla malá, bývala tam cukrárna. Mamka objednávala dorty několik dní dopředu a já si pokaždé myslela, že dospělost znamená moct si oloupat z dortu všechen marcipán a sníst ho, aniž by mě rozbolelo břicho. V lednici pod sklem tam ležely větrníky, lesklé roztávajícím cukrem a jejich špičky se pomalu sesouvaly do stran. Paní prodavačka byla taky celá pocukrovaná jemným bílým prachem a ruce jí voněly po jaru a vanilce.

Jednou mi při vracení drobných řekla:
„Vy jste zase vyrostla.“

Říkala to skoro vyčítavě.

Pak jsem opravdu vyrostla a obchod zmizel.

Myslím, že některé podniky nepřežijí chvíli, kdy děti z okolí přestanou chtít narozeninové dorty. Čtvrť zestárne nepozorovaně. Nejdřív zmizí čokoládičky u pokladen v nakřivo slepených stojáncích. Potom zavře obchod s dětskými bačkorami, kde se v zimě mlžila výloha a prodavačka klečela na zemi, aby dětem zmáčkla palec u špičky. Nakonec zmizí i papírnictví, kde papírník prodával tužky po kusech z hrnku, ke každému nákupu přidal vtip a na odchodnou vždycky dodal, ať pozdravuju doma.

Někdy se ulice ozývá jenom tím, co v ní zůstává zavřené.

Zvuky kroků, které už nejsou vidět. Křupnutí dveří někde za rohem.

Možná právě proto mám naši ulici ráda. Nic tu není úplně hotové. Všechno se trochu rozpadá, předělává nebo mizí. Někdo natírá dveře, někdo odnáší starý regál, někdo vrtá novou ceduli do stejné zdi, do které už vrtalo deset lidí před ním.

Někdy je prázdná.

To mám vlastně nejradši.

Prázdné obchody mají zvláštní druh ticha. Člověk přes sklo vidí jen bílé stěny, prach v rozích a odraz stromů z ulice. Vypadá to, jako by místnosti na chvíli přestaly předstírat, 

že k něčemu slouží.

Jednou večer v té vitríně někdo zapomněl malé plastové písmeno S.

Leželo na podlaze několik dní.

Nikdo ho neuklidil. Nikomu nechybělo.

 Snad 

    Se 

       Samo

              Sesunulo

                  Shora

                        dolů, než taky přestalo existovat.

Na náměstí přicházím ve chvíli, kdy slunce začíná sklízet den. Stíny se vytahují po dlažbě jako mokré prádlo na šňůře. Jeden připomíná psa, druhý popelnici. Ten můj se zastaví u lavičky pod kašnou a čeká na mě. Sedá si dřív než já.

Chodím sem skoro každý den. Sama sobě tvrdím, že jen občas, ale člověk si o svých zvycích rád lže, když znějí příliš osaměle. Někteří lidé chodí do kostela, jiní běhat. Já pozoruju holuby.

Jsou tlustí a uražení. Jako úředníci, kterým někdo přišel pět minut před zavíračkou. Pomalým krokem obcházejí dlažbu, občas něco ležérně sezobnou, jindy se zas naparují a předstírají, že mají strašně důležitou práci. Jeden z nich kulhá. Ne moc. Jen tolik, že si toho sotva všimnete. Druhý se sklání nad nedopalkem cigarety a klove do něj, jako by v něm zůstalo něco, na co člověk zapomněl.

Přemýšlím, jestli se mezi sebou poznávají. Jestli mají oblíbené nepřátele. Jestli si pamatují staré křivdy. Kdo komu sebral poslední drobek, čí noha je zkoušela nakopnout... Nebo jestli jsou si navzájem všichni stejní, šediví a hladoví.

Kulhavý holub teď zamručí, odstrčí Druhého a přivlastní si nedopalek. Kdybych byla holub, mručím úplně stejně.

Z Černé věže odbíjí tři čtvrtě na devět. Hlavy kolem mě se zvednou téměř současně, jako pole slunečnic. Je zvláštní, kolik důvěry vkládáme do zvuků. Jako bychom pokaždé čekali, že další úder něco změní. Jenže. Ale. Nezmění. Samson dál drží lva. My držíme kelímky. Telefony. Slova, co jsme nedořekli.

Jen stíny jsou zas o kus delší.

Vypiju poslední lok kávy a svůj kelímek hodím do koše. Minu. 

Na okamžik předstírám, že se nic nestalo. Jenže právě tohle předstírání člověka vždycky prozradí. Povzdechnu si, dojdu pro kelímek a tentokrát ho opatrně vhodím dovnitř.

Ležérnost je talent, který se rozdával ve škole zrovna v den, kdy jsem byla nemocná.

Když se vrátím na lavičku, sedí vedle mě muž ve vínové šusťákovce. Kalhoty má rozedřené na kolenou, boty obalené prachem. Sedí a dívá se před sebe, jako kdyby čekal na vlak, který přes náměstí nikdy nejezdil.

„Kolik je hodin?“ zeptá se.

Podívám se na telefon.

„Tři čtvrtě na devět.“

„Tři čtvrtě na dvě? Jéžši!“ vyhrkne a plácne se do stehna.

Neopravím ho.

Chvíli pak hypnotizovaně zírá před sebe, jako by se očima taky pokoušel sebrat některý z nedopalků. Pak zamrká a vytáhne z kapsy sáček bonbonů. Jeden z nich pomalu rozbalí a strčí si ho do pusy. Na někoho, kdo má tak zamazané oblečení, má až podivně čisté ruce. Jako by zbytek těla patřil někomu jinému. 

Možná si je umyl v kašně. Možná to udělal právě v ten moment, kdy jsem se shýbala pro svůj kelímek.

I já se zahledím nepřítomně před sebe, jako bych si chtěla silou vůle zavázat tkaničku, kterou za sebou vláčím už přes půl dne.

„Nechceš?“

„Cože?“ odpovím, aniž bych zvedla hlavu, s pozorností upřenou stále na svou levou nohu.

„Nó, je v něm náplň,“ řekne a přisune sáček na moji část lavičky.

V dětství nás učili, že od cizích se bonbony neberou. Za bonbonem přijede auto. Za autem les. A za lesem už jen tři tečky.

Podívám se na něj znovu. Nevypadá jako někdo, kdo by vlastnil auto. Popravdě ani jako někdo, kdo vlastní kolo.

„Hmm. Tak jo.“

„Chutná po citrónu,“ usměje se a hodí jeden směrem k Druhému holubovi. Ten to ale vyhodnotí jako útok a odletí. Což poskytne příležitost Kulhavému, aby popoběhnul a zaútočil na jeho obal. Pravděpodobně to zranění celou dobu předstíral.

„Simulant,“ řeknu tiše.

„Prosím?“

„Ten holub.“

Nějakou dobu sedíme beze slov, překusujeme bonbóny a je nám vlastně celkem hezky, na lidi, co nemají auta ani kola, neumí předstírat ležérnost a nerozumí konceptu času.

Vítr k nám přináší vůni pečených kaštanů, i když je teprve červen. Chvíli přemýšlím, odkud se ta vůně bere. Pak zjistím, že je to jen někdo s elektronickou cigaretou.

„Škoda,“ řeknu.

„Čeho?“

„Že to nejsou kaštany.“

Přikývne.

A pak je zase ticho.

Přijde mi, že jsme právě vedli docela povedený rozhovor.

Po chvíli se před lavičkou zastaví muž se starým kočárkem. Nejdřív si všimnu psa, co sedí uvnitř. Teprve potom kočárku. Pes je malý, prošedivělý a vypadá, že už toho zažil víc než většina lidí na tomhle náměstí. Sedí zabalený v modré dece a tváří se trochu zaraženě, jako všichni tvorové, kteří jsou odkázaní na cizí pomoc.

„Je tu volno?“ zeptá se muž.

Než stačím odpovědět, ozve se můj soused.

„To my nevíme.“

Muž s kočárkem se zarazí.

„Jak jako nevíte?“

„My jsme tady taky jenom na návštěvě.“

Na okamžik nikdo nic neřekne.

„Tak to jó,“ odpoví a posadí se vedle nás.

Teď už jsme na lavičce tři. Čtyři, když počítám i psa. Tři lidé a jeden pes, kteří by se nejspíš nikdy nepotkali, kdyby nebylo jedné volné lavičky a večera, který nikam nespěchá.

Muž ve vínové šusťákovce znovu otevře sáček.

„Chceš?“

„Co je to?“

„Citronový.“

„Tak to beru.“

Rozbalí bonbon a hodí si ho do pusy.

„Hm,“ zamumlá. „Fakt že citron.“

Usměje se a vyplázne jazyk, aby nám ho ukázal. Má ho teď úplně žlutý.

Z věže pak odbije devátá. Zvuk se rozlije náměstím a na okamžik se všechno zpomalí. Holubi se vznesou. Dítě z protější lavičky přestane plakat. Prodavačka na rohu ulice zavře pokladnu. 

Někdo přebíhá přechod na poslední chvíli. Někde se na ulici schází hudebníci k večernímu koncertu. Někde se první okna domů rozsvěcují do šera. 

Svět je plný věcí, které se dějí právě teď. A přesto mám pocit, že se nejdůležitější událost dne odehrává tady. Na lavičce. Mezi třemi citronovými bonbony.

„Kolik je vlastně hodin?“ zeptá se znovu muž ve vínové bundě.

Podívám se na telefon.

„Devět.“

„To jako devět ráno?“

Muž s kočárkem se nadechne, jako by chtěl něco dodat, ale taky si to rozmyslí.

„Tak to je dobrý,“ dodá spokojeně.

„To aspoň máme celej den před sebou.“