DENÍK MĚSTA 

V Budějcích kdysi jezdily tramvaje. Naše země ještě byla království a vládl jí císař. Možná proto se tehdy děla kouzla častěji než dnes. Říkáte si – copak tramvaje mají něco společného s magií? Tak poslouchejte.

Postavit koleje nebyl pro Budějcké problém. Jenomže nikdo zrovna neměl kapacitu vyrobit elektrické vozy. Den zprovoznění dráhy se blížil a páni z radnice byli stále zoufalejší. Tou dobou přicestoval do města cizinec v černém fraku s uhrančivým pohledem a ubytoval se v hotelu Grand naproti nádraží. Druhého dne se ohlásil na radnici a představil se jako inženýr Ringhoffer. Prý se vyzná ve stavbě vozů elektrické dráhy a má zkušenosti z Němec, a dokonce z Ameriky. A pokud konšelé chtějí, tak on že jim ty tramvaje sežene.

Radní si mysleli, že si z nich cizinec tropí žerty. „Možná vás bude zajímat, co uvidíte z okna,“ řekl jim záhadný inženýr. Pánové vystrčili hlavy z okna radnice a udiveně vykřikli. Na náměstí stála nablýskaná tramvaj. „Jak jste to udělal, člověče?“ obrátil se na inženýra šokovaný starosta. Ten se šibalsky usmál a pravil: „A takových vám seženu ještě sedm a dva vlečné vozy k tomu. Mám ale podmínku. Každý večer, když zatáhnete tramvaje do vozovny, jim musí zahrát na housle jeden z vašich lidí. Toho jediného naučím, co má hrát.“ Vděční radní s cizincovou podmínkou souhlasili a jako adepta na tuto zvláštní funkci vybrali mladého kandidáta na průvodčího Františka Kobernu, o kterém se vědělo, že po večerech hrává v hostinci U Černého Koníčka.

Cizinec se s Františkem sešel ve vozovně, kam již zatáhli první tramvaj, a naučil jej tajnou melodii. Mladíka pochopitelně taky zajímalo, proč má místo plného hostince hrát v prázdném tramvajovém depu. Pan Ringhoffer odpověděl, že se to v pravý čas dozví, ale teď že je důležité, aby svou službu plnil každý večer.

Mnozí potom na Františka doráželi, aby jim prozradil, jakou skladbu hraje. Češi s Němci se dohadovali, jestli je to Bach či Smetana. Ale František trval na tom, že to neřekne a vůbec – ať si hledí svého. Cizinec svému slibu dostál a den před otevřením dráhy stálo před nádražím seřazených osm tramvají a dva vlečňáky. První slavnostní jízdy se nezúčastnil, jen nechal po Františkovi vzkázat, ať lidé vozy ve zdraví užijí.

Léta běžela a Budějčtí si na tramvaje zvykli tolik, že dali linkám P a L škádlivé přezdívky – Pomalu a Langsam. Doba se měnila, zemi už se neříkalo království a v jejím čele už nestál císař. Přestože se ve službě postupně objevily i sličné konduktérky, František zůstával starým mládencem, jen šedin mu přibývalo. Tramvajím na housle zahrál vždy poté, co se zavřela vrata vozovny, aby ho nikdo neslyšel. Mladší kolegové měli z Františkova tajnůstkářství čím dál větší legraci, až si ho jednou zavolal nový ředitel dopravního podniku.

„Pane Koberno, máte nejvyšší čas jít do penze. Od zítřka vás zprošťuji vašich služebních povinností,“ oznámil mu direktor stroze. František uznal, že věk už na to má. Měl ale prosbu, aby mohl zaučit někoho, kdo převezme jeho večerní službu. Ředitel se rozčílil: „Mějte rozum! Ty večerní koncerty jsem vám toleroval jen proto, že u podniku pracujete tak dlouho. Ale pokračovat to nemůže. Kdo to kdy slyšel, aby si dopravní podnik vydržoval houslistu.“ František se ještě chvíli zkoušel přít, ale když pochopil, že je všechno marné, rezignoval.

Toho večera po zatažení tramvají nechal po službě housle ve futrálu a vydal se do vinárny hotelu Imperial. Jakýsi cizinec prý nechal vzkázat, že ho tam čeká. Když František uviděl pána v černém fraku, překvapilo jej, že snad ani o rok nezestárl. Když se přivítali, zeptal se jej po těch letech znovu na význam služby, které zasvětil život.

„Víte, pane Koberno, elektřina, to je magie. Stejně jako hudba!“ odpověděl pan Ringhoffer. „Proto jsou moje tramvaje bez hudby jako tělo bez duše. Jen šrouby, prkna a plechy.“ Poté si nechal od Františka vyprávět, co za ty roky u městské dráhy zažil. Když dopili, doprovodil průvodčí ve výslužbě Koberna pana inženýra na vlak do Lince.

Jakmile přišli ráno tramvajáci do práce a otevřeli vozovnu, všechno se zdálo být v pořádku. Jenže když chtěli vyjet na linku, tramvaje se ani nehnuly. Mechanici žádnou závadu neobjevili, ani Jihočeské elektrárny nezjistily poruchu na vedení. Dokonce nechal ředitel tajně poslat pro Františka, ale ten mu vzkázal, že je na odpočinku a že si musí poradit sami. Ještě drahnou dobu se Budějčáci pokoušeli vozy zprovoznit, až se nakonec ředitel rozhodl, že tramvaje jsou nemoderní dopravní prostředek, a tak vozy rozebrali, koleje vytrhali a na celou historii se pomalu zapomnělo.

I dnes někteří lidé doufají, že bude jednou zase ulicemi Budějc znít cinkání tramvají. Ale protože František nikdy neprozradil, co že jim to večer co večer hrával, nechávají Budějčáci ze své radnice znít různé melodie a doufají, že až jednou zahrají tu správnou, kouzlo se obnoví.

A já tomu věřím taky.

V únoru léta páně 1619 stavovská vojska hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu obléhala Budějce již třetí měsíc. Obráncům kvůli hladu a zimě rychle docházely síly. Dobře si uměli představit, jak dopadnou, pokud se lutrijánským zrádcům podaří proniknout za hradby.

Jednoho obzvlášť mrazivého večera zabušil na vrata truhlářské dílny budějcký rychtář v doprovodu biřiců. „Vítku, otevři! Potřebujeme tvoji pomoc,“ zvolal. 

 Z okna vykoukla do tmy truhlářova zářivě zrzavá hlava. „Dejte mi pokoj!“ zabručel. 

Rychtář si ale vedl svou: „Musíš doručit zprávu císařským oddílům u Krumlova, aby nám přitáhli na pomoc. Jinak tu všichni chcípnem hlady! Víš, že po zemi přes šiky nepřátel neproklouzne ani myš.“

Vítek se ušklíbl: „Vlastní život je ti milý, ale když jste mě před lety ty a tvoji pacholci přivazovali na pranýř, pramálo ses staral, jestli skončím na katově špalku.“ Rychtář si na tu dobu dobře vzpomínal. Aby člověk létal jako ptáče, to je přeci nevídaná věc! Oč nadšenější byl lid, o to méně se truhlářovy letecké kousky líbily kněžím. Pro obvinění ze spolčení s ďáblem skončil Vítek na pranýři. Marně vysvětloval, že si křídla ze dřeva a kůže sám sestrojil. Kdyby tehdy do země nevpadli Pasovští, kdo ví, zda by se zdravou kůží vyvázl. 

„Jak myslíš, truhláři, ale pamatuj, že bouři nezajímá, zda povalí rovný nebo křivý strom. Smete všechno, co jí stojí v cestě,“ zabručel na odchodu temně rychtář.

Útoky stavovských byly v dalších dnech čím dál smělejší a obránci na předsunutých baštách si už mohli s dorážejícími rejtary skoro měnit klobouky. Jídla ubývalo a měšťané se ploužili ulicemi jako stíny. Pánům z rathúzu Vítek nic nedlužil. Ale když uviděl zasmušilou a pohublou krejčovskou vdovu Dorotu, která mu na pranýř tajně nosila skývu chleba, věděl, že město přece jen nemůže nechat padnout.

Dalšího dne Vítek přispěchal na radnici, aby oznámil rychtáři, že požadovanou zprávu doručí. Vrazil do něj zrovna ve dveřích. „Je pozdě, truhláři,“ zabědoval pobledlý rychtář. „Rebelanti se šikují před Vídeňskou branou. Prý se blíží na tři tisíce těch ďáblů!“ dodal s vytřeštěnýma očima a rozběhl se přes rynek. Od brány se skutečně ozývala vřava a výstřely. Vítkovi bylo jasné, že město už žádné posily nespasí, když vtom dostal nápad. Co že to tak vyděsilo rychtáře? Že se blíží ďáblové? Rychle se rozběhl ke svému domu.

Před branou se mezitím strhla lítá bitva a kule lítaly jako krupobití. Císařští vojáci s měšťany svorně hájili poslední baštu a na obzoru marně vyhlíželi posily. Nikoho nenapadlo se podívat směrem k Černé věži, na jejímž nejvyšším ochozu se nacházel Vítek. Celý pomazaný sazemi a s volskými rohy upevněnými koženým řemínkem na hlavě se připravoval ke skoku. Půjde to? Vždyť už více než deset let neletěl. „Musím to zkusit, jinak je s městem ámen,“ řekl si, rozepjal kožená křídla a skočil.

K bráně se v tu chvíli blížili první kyrysníci nepřátelského vojska táhnoucí mohutné dělo, kterým chtěli prorazit bránu. Už se chystali zapálit doutnák, když jeden z nich pohlédl k obloze a z plna hrdla zařval: „Čeeeeert!“ V tu chvíli jim nad hlavami proletěl strašidelný netvor s ohnivými vlasy a rohy na hlavě. Dobyvatelů se zmocnila panika a dali se na úprk. „Čert“ jim ještě několikrát zakroužil nad hlavami a když usoudil, že prchající vojáci jsou v dostatečné vzdálenosti, aby neprohlédli jeho lest, přistál na poli poblíž hradeb. Ve Vltavě se potom Vítek důkladně opláchl a křídla schoval do blízkého křoví. Ke svým se vrátil opět jako obyčejný truhlář. Namluvil jim, že se mu podařilo vyplížit se z hradeb, aby v řece nachytal něco ryb. V radosti z odraženého útoku jeho historku nikdo příliš nezkoumal.

Za několik dní připochodovaly z Rakous císařské posily. Ještě pár měsíců trvalo, než nepřátelé odtáhli úplně, ale ďábel, o kterém se v jejich ležení u Rudolfova ještě dlouho vyprávělo, už se nikdy nezjevil. Ohavná rebelie byla nakonec poražena a Budějovice se jako věrné katolické město nadále těšilo přízni císaře a nebývalým výsadám. Vítka s tajemným zjevením nikdo nespojoval. Na kacíře přece seslal čerta sám Bůh. Po potlačení vzpoury se však budějovický prapor vyřádil na Rudolfově. Mnoho lidí tam pobil a nespočet domů vypálil. Ďábel totiž nelétá s rohy po obloze, ale skrývá se v člověku a čeká na svou příležitost. Nedlouho poté Vítek z města zmizel a s ním i jistá Dorota. A je snad v Čechách nebo jinde na světě místo, kde by se šikovný řemeslník neuživil?