Tělo jako nespoutaná řeka: Rozhovor k představení Making Love s tanečnicí Sabinou Palán Bočkovou

Text: Petra Lexová
Foto: František Plzák

Před více než dvěma lety začalo vznikat nové představení výrazné současné tanečnice a choreografky Sabiny Palán Bočkové. Tehdy měla krátce před taneční rezidencí v New Yorku, kde se chtěla věnovat tématu zobrazování ženského těla v umění a navázat tak na své starší autorské představení Fairy Tales. V něm, vytvořeném pro osm tanečnic, zkoumala téma ženství a pohádkové předobrazy, skrze něž se na ženské tělo a ženskou zkušenost díváme.

Making Love, na tyto úvahy navazuje a posouvá je dál. Obrací se k historii a zkoumá vztah ženského těla, spirituality a sexuality, zároveň se dívá do současnosti – k internetu a sociálním sítím, které pohled na naši sexualitu neustále ovlivňují. Výsledkem je výrazně tělesné a intimní představení, které ženské tělo zkoumá s notnou dávkou otevřenosti a upřímnosti. Představení, které vzniklo za podpory projektu Womenpedia a Českých Budějovic – Evropského hlavního města kultury 2028 bude mít premiéru 10. října 2026 a představí se v rámci Malé inventury Jihočeského divadla v nově zrekonstruovaných prostorách kulturního domu Slavie.

Když jsme o Making Love mluvily před dvěma lety, hodně jsme se dotýkaly otázky, jak bylo ženské tělo v dějinách umění zobrazováno a objektivizováno. Co tě přivedlo k samotnému tématu ženského těla a jeho zobrazení v minulosti? A kam se od té doby tvoje uvažování o tématu posunulo?

Od začátku pro mě byla důležitá osobní pohnutka věnovat se tématu, které souvisí s mojí vlastní zkušeností, a zároveň ji propojovat s vnějšími inspiracemi. Baví mě hledat věci, které souvisejí s tím, co jsem sama prožila, a dál je rozvíjet. Silné pro mě od začátku byly příběhy svatých žen a také, na základě našich rozhovorů, příběhy ženských umělkyň, které tvořily v minulosti. V těchto inspiracích jsem hledala momenty, které by bylo možné převést do pohybu.

Ve studiu jsem se do toho potom jednoduše vrhla a vznikal materiál, který jsem si potřebovala přivlastnit a zvnitřnit. Teď mám znovu pocit, že se právě skrze toto zvnitřnění mohu vrátit k původnímu tématu. Cyklicky se tak vracím zpět ke svatým ženám, ženské tělesnosti a spiritualitě. V průběhu představení se proto prolíná můj osobní tělesný prožitek s obrazy, které vycházejí z historické zkušenosti.

V představení vystupuje jako silné téma ženská sexualita. Co tě na něm nejvíce zajímá? Proč má podle tebe smysl otevírat toto téma právě prostřednictvím současného tance?

Hledala jsem výraz ženské sexuality, který bude nekonvenční – něco, co běžně nevidíme nebo o čem se běžně nemluví. Chtěla jsem, aby se ženská sexualita odhalila nejen ve své jemnosti, ale také v různých podobách syrovosti, divokosti a temnoty, které byly historicky často tabuizované. A vlastně byly v určité době tabuizované i pro mě samotnou.

V představení se tak potkává téma sexuality se spiritualitou. Co tě přivedlo právě k tomuto spojení a jakou roli v tvém výzkumu sehrály například příběhy křesťanských mystiček?

Představení není jen o tématu sexuality, ale silně se v něm propojuje i linie spirituality. Zajímá mě, jak sexuální energie nebo síla s ní spojená souvisí s něčím, co nás přesahuje. Jak nás vnímání vlastního těla může vynést ještě někam jinam.

Spiritualitu si často představujeme jako určitou vertikalitu – něco, co nás přesahuje a směřuje vzhůru. Mě ale zajímá i její druhá strana: to, jak nás může uzemňovat, vytvářet kořeny a propojovat se zemí. Můžeme ji vnímat v nepatrných gestech, třeba v tom, jak roste tráva nebo pučí květina. Právě tato přírodní rovina v souvislosti s tělem a spiritualitou je pro mě důležitá.

Sexualitu nevnímáš jen jako téma, o kterém lze mluvit, ale jako něco, co je možné zkoumat přímo tělem. Co pro tebe znamená „fyzický výzkum“ a jak se může takový výzkum proměnit v choreografii?

Hodně jsem pracovala s představou nespoutané řeky, která může volně plynout prostorem, jak potřebuje. Tato představa v sobě podle mě nese spirituální i sexuální sílu. Je v ní živočišnost, neohraničenost a zároveň něco jedinečně silného.

Zároveň je spojená s gestem, které jsem chtěla vytvořit na základě uvažování o historii žen. Říkala jsem si: jak moc bylo ženám v minulosti dovoleno svobodně se takto „roztéct“ jako řeka do prostoru? A co všechno musely držet uvnitř sebe?

Jedním z témat, které se v Making Love objevuje, je pohled druhého člověka. Jak se v představení pracuje s hranicí mezi tím, co je intimní a osobní, a tím, co jako performerka sdílíš s publikem?

Rozhodně se dostávám do nějakého svého osobního světa, ale zároveň se snažím diváka pozvat, aby ho se mnou sdílel. V samotném představení využívám i jemnou interakci, kterou chci lidi naladit na to, že takové sdílení je možné a že je v pořádku.

Důležitým partnerem na scéně je také tvůj manžel hudebník Lukáš Palán. Jak spolu pohyb, živá hudba, hlas a tělesné zvuky během představení komunikují? Je hudba spíš doprovodem, nebo je rovnocenným partnerem tvého těla?

Sama jsem hodně hudebně založený člověk a funguji i skrze hudbu. Na představení jsme od začátku pracovali s Lukášem a vytvářeli jej prostřednictvím společných improvizací. Hudba a pohyb jsou proto v představení rovnocenné.

Lukáš mě během představení doprovází na elektrickou kytaru, takže vzniká nejen pohybový, ale i výrazný hudební zážitek.

Výraznou součástí Making Love je i scénografie Simony Gottierové, která zde pracuje s tekutinami, jejich barvou a hustotou. Jak tato scénografie vznikala?

Samotná scéna je hodně výrazná a výtvarná. Od začátku vznikala v dialogu se Simkou a odkazuje k tělesným tekutinám, které s ženskou sexualitou úzce souvisejí a v různých fázích našeho života se proměňují svou barevností i hustotou. Zároveň v nich vnímám určitou nespoutanost a neohraničenost.

Ženy v minulosti musely fungovat v určitých mantinelech, kdy nebylo možné o některých tématech vůbec veřejně mluvit. V představení najednou ženské tělo dostává určitou svobodu a živelnost.

Týdny jsme experimentovaly s různou hustotou a barevností tekutin, nakonec jsme skončily u bílé, červené a temně fialové.

Co pro tebe vlastně znamená samotný název Making Love? Je to spíše intimní vztah mezi dvěma lidmi, nebo způsob, jak navázat vztah k vlastnímu tělu?

Jako první mě napadá, že na představení pracuji se svým manželem a že se v průběhu jeho vzniku narodil náš syn Melichar. Když se ale vrátím k samotnému názvu, je v něm pro mě snaha vidět svět jako něco dobrého, i když to dobro může být přes svoji drsnost a temnotu na první pohled neviditelné.

Je v tom napětí mezi něčím nepříjemným, radikálním, syrovým a schopností skrze to sledovat něco dobrého. Přes všechnu tu syrovost, nespoutanost, ulepenost a mokrost vystupuje něco hlubokého a dobrého, jako je láska.

Název tedy odráží i to, že je v pořádku, když se ta nespoutaná řeka ženské sexuality vylévá, když se tělo svíjí a potí a všechny tekutiny jdou ven. Protože v důsledku může tvořit něco pozitivního.

A na závěr: kdybys měla Making Love představit někomu, kdo současný tanec běžně nesleduje – proč by měl přijít? Co je tvojí hlavní snahou představením předat?

Jednoduše přivést lidi k tomu, aby viděli téma lidské sexuality v realitě samotného těla a nebáli se ho. Tanec je hodně o fyzickém setkání s tělem a někdy je potřeba úplně vypnout přemýšlení. Tanec v tobě dokáže vytvořit silné emoce, které je potřeba nějak zpracovat, a někdy člověk potřebuje i potvrzení, že to, co prožil, je v pořádku.

Souvisí to i s tím, jak jsme často odpoutaní od vlastní tělesnosti a její intenzivní prožívání pak může být zneklidňující. O to víc vnímám toto představení jako důležité. Jde o uvědomění, že máme tělo a že se to tělo nějak projevuje. Často vnímáme kulturu jako něco vysokého, noblesního, téměř netělesného.

A ty najednou vytváříš umělecký akt, který je velmi tělesný a dotýká se i určité animální roviny uvažování o těle a jeho projevech.

Ano, a právě tady chceme ukázat, že i tělo v této rovině je něco krásného a že ve své upřímnosti může přinášet něco dobrého.