DENÍK MĚSTA
STANISLAVA BOUDOVÁ
Projekt funguje jako kronika města, kterou píše samo obyvatelstvo. Píšící každý měsíc, skrze své vlastní prožitky přinášejí různorodý pohled na životě ve městě.
Je na autorstvu, jaké si vybere téma, jestli bude psát o jedné lokalitě, nebo přistoupí ke svým zápiskům globálněji. Síla psaní je v rozmanitosti, takže je skvělé objevovat nové cesty a přístupy. K zápiskům vzniká každý měsíc ilustrace jež daný měsíc doplní. Zápisky cílí především na vědomou reflexi místa kolem nás – píšící jsou vybízeni k tomu, aby zaznamenávali, co se ve městě mění, co zůstává stejné, svoje vzpomínky nebo svoje přání do budoucna.
V roce 2026 projekt editorsky vede Hana Ditrichová a ilustracemi jej doplňuje Kristina Modrová.
S Martou obvykle chodíme na kafe do naší oblíbené kavárny. Probereme možné i nemožné a taky se zasmějeme historkám, které slyšíme od ostatních stolků.
A občas jedeme na výlet. Dneska Marta vyrazila k nám na jih – do Budějc. A já jsem dnes průvodkyně!
Po kafíčku na náměstí se nám už moc nechce chodit, a tak si kupujeme lístky na prohlídkovou jízdu lodí. Pěkně postaru, v Infocentru. Dostáváme krásné jízdenky. Prý si je turisti nechávají na památku…
Když Marta vidí loďku, kterou pojedeme, tak jen vydechne: “Vzduch a voda nemá trámy!”
Směju se, tohle úsloví totiž znám. Říkával ho už můj děda a na lodě a do letadla radši nechodil. Proč taky, když pracoval jako řidič autobusu. Kdysi dávno to bylo prestižní povolání…
Čekáme na molu na příjezd loďky z předchozí plavby. Molo se trochu houpe. Nám to ale nevadí. Pozorujeme kachny na hladině a paprsky sluníčka mezi stromy. Nádhera!
A už je to tu!
Plavčík vyskakuje z loďky na molo, přitahuje ji lanem, uvazuje k držákům. Cestující vystupují.
My máme poslední dnešní plavbu. Kapitán se zeširoka usmívá: “Milé dámy, vítám vás!”
S Martou po sobě koukneme. Je to trochu nezvyklá situace. Že jsme dámy, to víme. Že jsme milé, to víme taky. Co s námi kapitán zamýšlí? Chce nás snad po Vltavě odvézt do otroctví?
Kapitán zachytil naše pohledy a usmál se: “Nebojte se, vše je v pořádku. Líbí se mi totiž vaše jízdenky. Je to jako za starých časů, žádné mobily!” Utrhl perforované kousky, dal si je do kapsy a nám podal zpátky naše jízdenky.
Nastupujeme…
A ejhle! Jsme samy dvě!
Kapitán ještě chvíli čeká, rozhlíží se. Nikdo nikde. Cvrnkne prsty do štítku a vyrážíme. Plavčík zůstává na molu. Jen nás odstrčí.
“Jste moje dnešní poslední plavba a moje první samostatná!” Kapitán vypíná hruď a je hned o dvacet čísel vyšší: “Můžu jezdit sám!”
První samostatná plavba? Nevíme, jestli se máme smát nebo plakat. Marta jen spiklenecky zašeptá: “Vzduch a voda nemá trámy!”
O víkendu navíc byla bouřka a hladina je vyšší než obvykle. Vyhýbáme se velkým větvím, které plují kolem nás. Od druhého břehu nám mává skupina teenagerů na paddleboardech. Máváme taky.
Jedeme směrem k Lučnímu jezu. Kapitán vykládá nejen o okolí, ale také o historkách ze života. Asi se mu líbíme!
Výletní loďka pluje pomaličku proti proudu. Otevřenými okénky profukuje příjemný větřík.
Je to pohodička!
Kapitánův hlas se nese nad vodou, stíny stromů nám vytvářejí na obličejích krásné obrazce a už jsme skoro u jezu za nemocnicí. Dál to nejde.
Obracíme se a jedeme zpátky. Proud nás nese, kapitán jen udržuje kormidlem směr.
Bohužel na Malši dneska nemůžeme. Je vysoká voda a odřeli bychom střechu loďky o most. Nevadí nám to.
Pohled z vody na město je nádherný.
Z břehu nám mávají lidé. Malý klučík se snaží přehodit řeku větvičkou. Nejde mu to, větvička je moc lehká.
Pomaličku se vracíme do slepého ramena.
Kapitán má radost, že celou cestu zvládl bez kolize. My máme radost, že kapitán má radost.
Vystupujeme a jdeme si udělat pár fotek na svatební molo u planetária.
Je krásný jarní den, všechno voní a je nám hej!
Budějce jsou krásné – není divu, že by tady chtěl žít každý!
