DENÍK MĚSTA 

S Martou obvykle chodíme na kafe do naší oblíbené kavárny. Probereme možné i nemožné a taky se zasmějeme historkám, které slyšíme od ostatních stolků.

A občas jedeme na výlet. Dneska Marta vyrazila k nám na jih – do Budějc. A já jsem dnes průvodkyně!

Po kafíčku na náměstí se nám už moc nechce chodit, a tak si kupujeme lístky na prohlídkovou jízdu lodí. Pěkně postaru, v Infocentru. Dostáváme krásné jízdenky. Prý si je turisti nechávají na památku…

Když Marta vidí loďku, kterou pojedeme, tak jen vydechne: “Vzduch a voda nemá trámy!”

Směju se, tohle úsloví totiž znám. Říkával ho už můj děda a na lodě a do letadla radši nechodil. Proč taky, když pracoval jako řidič autobusu. Kdysi dávno to bylo prestižní povolání…

Čekáme na molu na příjezd loďky z předchozí plavby. Molo se trochu houpe. Nám to ale nevadí. Pozorujeme kachny na hladině a paprsky sluníčka mezi stromy. Nádhera!

A už je to tu!

Plavčík vyskakuje z loďky na molo, přitahuje ji lanem, uvazuje k držákům. Cestující vystupují.

My máme poslední dnešní plavbu. Kapitán se zeširoka usmívá: “Milé dámy, vítám vás!”

S Martou po sobě koukneme. Je to trochu nezvyklá situace. Že jsme dámy, to víme. Že jsme milé, to víme taky. Co s námi kapitán zamýšlí? Chce nás snad po Vltavě odvézt do otroctví?

Kapitán zachytil naše pohledy a usmál se: “Nebojte se, vše je v pořádku. Líbí se mi totiž vaše jízdenky. Je to jako za starých časů, žádné mobily!” Utrhl perforované kousky, dal si je do kapsy a nám podal zpátky naše jízdenky. 

Nastupujeme…

A ejhle! Jsme samy dvě!

Kapitán ještě chvíli čeká, rozhlíží se. Nikdo nikde. Cvrnkne prsty do štítku a vyrážíme. Plavčík zůstává na molu. Jen nás odstrčí. 

“Jste moje dnešní poslední plavba a moje první samostatná!” Kapitán vypíná hruď a je hned o dvacet čísel vyšší: “Můžu jezdit sám!”

První samostatná plavba? Nevíme, jestli se máme smát nebo plakat. Marta jen spiklenecky zašeptá: “Vzduch a voda nemá trámy!”

O víkendu navíc byla bouřka a hladina je vyšší než obvykle. Vyhýbáme se velkým větvím, které plují kolem nás. Od druhého břehu nám mává skupina teenagerů na paddleboardech. Máváme taky.

Jedeme směrem k Lučnímu jezu. Kapitán vykládá nejen o okolí, ale také o historkách ze života. Asi se mu líbíme!

Výletní loďka pluje pomaličku proti proudu. Otevřenými okénky profukuje příjemný větřík.

Je to pohodička!

Kapitánův hlas se nese nad vodou, stíny stromů nám vytvářejí na obličejích krásné obrazce a už jsme skoro u jezu za nemocnicí. Dál to nejde.

Obracíme se a jedeme zpátky. Proud nás nese, kapitán jen udržuje kormidlem směr.

Bohužel na Malši dneska nemůžeme. Je vysoká voda a odřeli bychom střechu loďky o most. Nevadí nám to.

Pohled z vody na město je nádherný.

Z břehu nám mávají lidé. Malý klučík se snaží přehodit řeku větvičkou. Nejde mu to, větvička je moc lehká.

Pomaličku se vracíme do slepého ramena.

Kapitán má radost, že celou cestu zvládl bez kolize. My máme radost, že kapitán má radost.

Vystupujeme a jdeme si udělat pár fotek na svatební molo u planetária.

Je krásný jarní den, všechno voní a je nám hej!

Budějce jsou krásné – není divu, že by tady chtěl žít každý!

Marta chvíli neposedí. Je zvídavá, všechno chce vidět. Taky pořád chodí všude pěšky, pro zdraví.

Když přijížděla do Budějc, zaujala ji všudypřítomná zeleň ve městě. Prý všude samé kytky, keře a stromy.

A cestou z nádraží přes Lanovku ji nadchly Sady. Prý krásný park.

A protože jsme obě sportovkyně, vyrážíme na okruh. Velice speciální. Sady run!

Pondělní dopoledne. Trochu pod mrakem. Ideální pro rychlou chůzi!

Startujeme u pošty. Přesně na rohu. Marta je systematička, a tak na mobilu zapíná stopky.

Tři, dva, jedna, TEĎ!

Čas: 00:00,00

Vycházíme rychle. Zatím to jde. Přecházíme ulici do parku. Jdeme po pravé straně, hned vedle silnice. Podél Mlýnské stoky půjdeme zpátky.

Nádhera! Kaštany kvetou!

Keře napravo nás oddělují od hluku aut.

Proti nám jede starší pán na kole. Kývne hlavou na pozdrav.

Krásně posekaný trávník.

Čas 02:44,80

Stojíme u sochy volavek. Hrdý postoj. Jen vzletět! Ještě čekají na vodu.

Vykouklo sluníčko. Vzrostlé stromy vrhají stín. Mezi listy proniká několik paprsků. Kreslí působivé vzory na dlažbě chodníku.

Čas 03:25,36

Hele, vlevo je velká nadživotní socha! Té jsem si nikdy nevšimla!

Marta se mi směje. Určitě ji tady nepostavili včera!

Jde k soše a čte: Přemysl Otakar II.

No toto! Ještěže Marta sleduje všechno kolem.

Objevuje pro mne sochu!

Pokračujeme dál.

Míjíme Besedu na protější straně silnice.

Trolejbus u přechodu houká na děti. Upadl jim míč a málem skončil pod koly.

Čas 04:35,11

Kašna vlevo naproti poliklinice.

Kapky stříkající vody se ve sluníčku lesknou.

Na lavičce u kašny pozoruje stříkající vodu mladá maminka s kárkou a malý chlapeček pobíhá kolem.

Tady na těch lavičkách jsme sedávali po škole, když bylo hezky. A pak chvátali na autobus. Když bylo škaredě, čekávali jsme v Dukelce na Lanovce u deseti deka vlašáku s rohlíkem.

Pokračujeme dál.

Míjíme místo, kde stála vánoční chaloupka. Na přechodu nám dává přednost mladík na motorce. V helmě a obleku vypadá jak mimozemšťan.

Jdeme kolem autobusové zastávky. Vlevo na trávníku posedává hejno holubů. Hledají nějaká semínka.

Auto na ulici prudce brzdí a holubi polekaně vzlétají. Letí těsně nad námi. Naštěstí to přežíváme bez cákanců na oblečení.

Čas 07:41,86

Jsme u přechodu na Mariánské.

Kamenný rozcestník připomíná vzdálenosti do jednotlivých měst a nadmořskou výšku Budějc.

Do Prahy je to 145,8 km. Asi po starých silnicích před desítkami let. Po dálnici to dnes bude určitě mnohem míň!

Nadmořská výška 386 m.

Dál už nepokračujeme. Musely bychom se vracet po stejné trase. To by zkazilo okruh.

Otáčíme se u veřejných záchodků, které byly, potom nebyly a teď zase jsou.

Jdeme podél Mlýnské stoky. Voda líně teče a na hladině plují okvětní lístky kaštanů, které tam navál vítr.

Na lavičce vpravo si starý pán nasazuje si do levého ucha naslouchátko.

Na další lavičce dva mladí exotičtí cestovatelé s velkými taškami jí bagetu.

Krásné stromy kolem voní.

Už jsme zpátky u chaloupkového přechodu.

Jdeme po pravé straně, pořád podél Mlýnské stoky.

Na půlkruhu s lavičkami lenoší skupina bezdomovců. Na chodníku před nimi trošku překáží auto Městské policie. Před chvílí opatrně projelo kolem nás. Policisté bezdomovcům kontrolují doklady. Asi známé tváře. Vše je v klidu.

Mladá maminka, teď nalevo za kašnou, pořád sleduje svého chlapečka.

Na vedlejší lavičce přibyly tři důchodkyně a vesele se baví.

Marta mne žene. Jdeme docela rychle.

Čas 11:33,67

Zastavujeme se zase u Přemysla Otakara II. Sluší mu to tady.

Pokračujeme dál.

U kašny s volavkami stojí dodávka s nápisem Staráme se o město a s obrázkem kašny Samsona. Mladý muž v montérkách otevírá kovový poklop u kašny a něco tam kutí. Asi připravuje spuštění vody. To by bylo fajn.

A už jsme zase na přechodu u pošty.

Přecházíme a naše pochodování se blíží ke konci.

Čas 14:55,02

Jsme na rohu u pošty.

Nebylo to nakonec tak zlé. Udýchala jsem to!

Marta miluje čísla a statistiky. Jako správná analytička ještě dodává počty: 1 654 kroků, 1,3 km. Průměrná rychlost chůze 6,3 km.

To jde, ne?

Za jak dlouho uděláte Sadový okruh vy?

Marta je holt neposedná! Sadový okruh jí nestačil! A že vylezeme na Černou věž!

Nu což, myšlenka je to dobrá. Sama jsem na Černé věži nebyla snad dvacet let. Tak to za pokus stojí!

Po dobrém obědě jdeme na věc! Aspoň ty snědené kalorie trochu eliminujeme!

Pod Černou věží se zastavíme a koukáme nahoru. Hlavy zakloněné, nohy připravené! Ochoz se ztrácí v oblacích…

Startujeme!

Nejdřív musíme absolvovat kamenné pravotočivé schody ve věžičce. Schodiště je tak úzké, že kdokoliv v protisměru by nám zahradil cestu. Máme štěstí, nikdo proti nám nejde. Musel by vycouvat zpátky nahoru. S Martou jsme usoudily, že by to pro něj byl asi problém a couvat bychom musely my dvě. Nejspíš!

Cesta byla volná, a tak se dostáváme k dřevěným schodům. Ty už jsou mezi kamennými stěnami. Světlo přichází okýnky s mřížemi. Dřív to asi byly střílny. Obdivujeme zdi tlusté víc jak metr. Některé schody jsou označené žlutými páskami. 

Prý ať si nenatlučeme huby, jak cynicky prohlásila Marta.

A už se dostáváme ke zvonům. Budvar a Marta. Fakt dobrá dvojka! Stařenka a mlaďoch. Ona narozená v roce 1723, on 1995. Kdyby ale chtěl proti něčemu protestovat, nemá šanci. Marta je o 600 kilo těžší! Lehce by mu dala do nosu!

Marta očima hladí zvonovou jmenovkyni a komentuje, že má štěstí, že tolik neváží…

Stoupáme dál. Některé schody jsou úzké, musíme si dávat bacha! Člověk by snadno uklouzl a představa, že nás tu záchranáři nesou na nosítkách nebo nás třeba spouštějí z ochozu, v nás vyvolává děsivé představy!

Poslední schody nahoru jsou spíš žebřík.

Lezeme fakt opatrně!

Ale jsme dobré a ochoz nás vítá příjemným větříkem.

Dokázaly jsme to!

Pohled dolů na Budějce je úchvatný! Vidíme Hlubokou i náměstí pod námi. Bohužel neletí žádné letadlo. To by byla lahůdka!

Obejdeme ochoz dvakrát kolem dokola. Zjišťujeme, že jsme vystoupaly 225 schodů. Paráda!

Věžná nám vykládá o historii. Už ale na věží bydlet nemusí jako dřív rodiny strážných. Taky už nehlídá oheň ve městě a nevyvěšuje vlajku na straně Černé věže, ze které vidí požár.

Vybírá vstupné a zasvěceně odpovídá na zvědavé otázky návštěvníků. Je vidět, že ji to baví.

S Martou naposledy obcházíme ochoz. Loučíme se s náměstím, Samsonem, radnicí. Až slezeme, uvidíme je jenom zespodu.

A to nás ještě čeká 225 schodů dolů. Syn dřívějších obyvatel seběhl schody za 45 vteřin! To my nedáme ani náhodou!

Sestupujeme pomalu…

Točíme se ve věžičce po kamenných schodech. Zase máme štěstí – nikdo proti nám!

A jsme dole. Sluníčko nás vítá a my jdeme na náměstí na dobré kafíčko a něco sladkého!

Daly jsme to! Máme další čárku v poznávání Budějc!