Najednou mě přepadl obrovskej smutek. Opouštím tenhle byt.

Přitom bych měla cítit radost, zvědavost, příval euforie z týhle velký a tolik žádaný změny.

Včera mi to došlo. Končí jedna z mých životních etap. Tady, kousek od Lidický, v tomhle voňavým útulným bytě. V bytě s výhledem do stromů ,– trnovník akát je můj nejmilejší. Celých pět let mi tu tihle tiší společníci předvádějí módní přehlídku a jejich modely se liší v závislosti na ročním období. V bytě kousek od řeky, kudy si nejen já pravidelně zkracuju cestu. V bytě, o kterým všichni říkali: ,,Tady se budeš mít dobře, máš tu všechno při ruce! Policajty, nemocnici, autobusový zastávky, večerku!”“ Jak kdyby tohle byly ukazatelé dobrýho bydlení. Mimochodem – ten první jsem nevyužila nikdy (zaťukávám), druhej jednou (bolest zubů a pár hodin na pohotovosti), další dva velmi často.

Tak moc mi bude chybět tahle cesta osázená kaštanama, po který se ráno místní osazenstvo vydává na cestu do práce nebo do místní Trefy -, ráje všech milovníků pomazánek na váhu a salámů v akci.

Stejně jako dřevěná podlaha, vrzající pod mýma bosýma chodidlama, když vstanu z postele vstříc novýmu dni.

Přesně sedmnáct minut to mám odtud do práce, osm zase do Lidlu. K Bagru na každoúterní jógu už je to slušná půlhodinka. Necelý čtyři minutky na Jižní zastávku, odkud vedly moje cesty na Šumavu, do Krumlova, do Lince.

Tahle část Budějovic je vlastně téměř snová. Odpočinout si a opálit se na? Na mole na řece. Zajít si na pivo? Na Malák přece?. Anebo do Šnytu.

Tady spořitelna, tady zubní pohotovost, tady Teta drogerie Teta. Ta zrovna nedávno nahradila retro drogerii, do který vedly moje kroky, pokud mi doma cokoliv došlo. No vážně, cokoliv.: Bbarva na nábytek, piškoty pro psa, skleněná láhev na vaječňák, dárková taška, klíč nak povolení ventilu u pračky. Teta taky ujde, ale kutil tu moc nenakoupí. ,,Teta kartu máte?” Nemám, nechci. Chci zpátky Barvy, laky!

Pamatuju, když jsem tu byla úplně poprvý, ten pocit,. mMoc mě to tu neoslovilo. Ruch z Lidický třídy, pár oranžovo-zelených paneláků, podivná prodejna s nemoderním nábytkem na křižovatce. A přitom - tohle místo mi bylo domovem celých pět let,. mMilovaným, přívětivým.

Tady se mnou prožila poslední roky života moje spřízněná čtyřnohá duše.

Tady jsem přečetla stovky knih a učila se stojku na hlavě, když jsme za covidových opatření nikdo nikam nesměli.

Pomalu přijíždíme do Havlíčkovy kolonie. Před domem někdo nervózně přešlapuje a vedle nás parkuje další auto.

,,Dobrý den, omlouvám se za zpoždění! Doufám, že dlouho nečekáte. Tak jdem rovnou na to?”“

,,Dobrý den! My jsme taky zrovna přijeli, takže v pohodě.”“

,,Tady pán si to před váma jen rychle proběhne a pak vezmu dovnitř vás, jo?”“

Makléřka odemyká vchodový dveře.

Makléřka odemyká vchodový dveře. Tenhle dům voní přesně tak, jak jsem si představovala. Jako majestátní schránka životů desítek lidí. Úplně jsme zapomněli, v kolikátým patře byt je, a tak se necháme makléřkou vést dál nahoru. Byt je starší, ale hezky udržovanej. Výhled z ložnice do dvora se zahradou považuju za velmi fajn, ač ji evidentně nikdo nepoužívá. Není posekaná, žádný pověšený prádlo nebo zahradní nábytek... Už se vidím, jak tam ležím s knížkou a vdechnu tak tomuhle zanedbanýmu koutku aspoň trochu života. Kolem ticho, klid. Výhled z miniaturního balkonu na další krásný domy, kterýma je Havlíčkova kolonie tak pověstná. Spoustu jich je pod památkovou ochranou a při procházkách touhle částí Budějovic si jednoznačně ukradnou vaši pozornost. Mluvím z vlastní zkušenosti. Roky bydlím kousek odtud a moje kroky sem míří často. A bydlet tady? Vždyť to zní jako zní jako sen.

,,A budete tu mít klid, nad váma nikdo nebydlí – to je velká výhoda! Je tam jen půda,“ vytrhne mě makléřka z přemejšlení. Tahle věta nás samozřejmě potěší, klid je vítanej vždy a všude.

Bere nás ještě do sklepa a na dvůr, kde se mi teda moc líbí. Otáčíme se k domu a hledáme okna, který by jednou mohly bejt ty naše. Okamžitě je poznáváme podle retro teploměru, kterýho jsme si všimli už nahoře. Zarazí nás jedna věc – nad nima jsou ještě další okna. Neměla tam bejt půda?

,,Teď se díváme – nad náma ale asi bude někdo bydlet, ne? Jsou tam další okna, ty asi nebudou na půdu...“ ,,No, aha. Ale to ten byt měl být úplně nahoře... To je divný.“

Jo, to si taky říkám – je dost divný, že jsme se obrátili na někoho, kdo by to měl vědět, a přitom si to zjišťujeme sami. Ale jak se říká – nebudu házet flintu do žita, že ano. ,,No, tak to vidíte, nad váma je ještě byt!“ říká makléřka s úsměvem. Mně to úsměvný nepřipadá, moje pocity jsou spíš rozporuplný. Co ještě je s tímhle bytem jinak, než jsme si mysleli?

Proběhne rychlý seznámení s majiteli bytu a pak přesun do bytu dalšího. Lokalita je tentokrát rušnější, kousek od Pražský třídy. Byt je úplně novej, zrekonstruovanej, krásnej. Co si budem – to, že budu úplně první, kdo použije tenhle sporák, kdo se první vykoupe v týhle vaně, hodně zvyšuje laťku. Výhled na stromy, na parkoviště. T. s nadšením dodává: „A uvidím tu na svůj vůz! “ Velkej benefit, kterej pochopí jen milovníci svých vlastních aut. Kousek od Igy centra, vlastně až nebezpečně blízko – knihy Dobrovský a Sephora jsou mým velkým pokušením, stejně jako Mekáč.

V ložnici balkón, dokonce i pracovna, v obejváku místo na moje budoucí čtecí křeslo. Ach, vidím to už v barvách. A ten rozkošnej malej balkon načančám a budem na něm trávit letní večery. Světýlka, svíčky, kytky... No, i když s těma kytkama je to sporný, nejsem moc dobrá pěstitelka.

Makléřka, teď už jiná než na Havlindě, nás provází celým postupem, kdybysme se třeba náhodou pro tenhle byt rozhodli. Provize, poplatky, první nájem... Mám pocit, že se už jen ze samotnýho stěhování v poslední době stává luxus. Dvakrát se nás dnes někdo zeptal, jestli máme děti nebo zvířata. A dvakrát jsme dnes po odpovědi ,,Ne, ani jedno nemáme.“ slyšeli „No tak to jste ideální nájemníci!“ Trošku mě z toho mrazí.

Vracíme se domů, ještě do starýho domů, na Lidický. V hlavě desítky otázek, dojmy, plány. Rozhodování je těžký, hodně těžký.

Já jsem extrémně nerozhodná i v maličkostech, T. je v tomhle praktičtější a vidí věci střízlivějšíma očima než já. A tak vezme do ruky telefon a vytočí číslo makléřky, která nám ukazovala byt v Havlíčkově kolonii.

Makléřka telefon nebere. Jen později pošle SMS, že se nám ozve. Neozve se nám už nikdy. Občas ji potkávám a mám chuť se jí zeptat „Tak co ten byt? Kdy se můžeme nastěhovat?“ Ale samozřejmě to neudělám.

Takže je vám asi jasný, že v Havlindě nebydlíme.

Ještě se nám do hlavy dostal jeden byt. Hned na náměstí, na rohu. V Paláci Včela. Nádhernej dům, kterýho mám v telefonu už nespočet fotek – při východu slunce, taky při západu. Při zamračený obloze, v noci… Hned jsem se začala o to místo zajímat. Kdysi dávno tu byla luxusní kavárna Café Central, taky cukrárna, v suterénu dokonce promítalo Kaiserpanorama – předchůdce kina, bylo tu lahůdkářství, středisko rychlýho občerstvení, zlatnictví, cestovní kancelář... Bydlet v domě s takovou historií? Zážitek! Ještě ten výhled – přímo na náměstí. Hned přes cestu je můj oblíbenej sekáč, za rohem obchod s ovocem a zeleninou, dvě minutky je to do divadla. Jó, to by šlo!

No jo, ale pak si tak říkám – přímo v centru, všude plno podniků, bude tu ruch. Stačí si vzpomenout, když jsme šli naposledy z kina a zastavili se kousek odtud na tradiční kebab (tradiční, protože je to naše pravidelná zastávka při cestách domů z večerních dobrodružství), jak se tu party opilých mladíků vystupujících z taxíků dohadují s místní sekuritkou, zda je pustí do klubu, nebo ne. Nebo postarší pánové překřikující jeden druhýho, protože se nemůžou shodnout, jestli to mají blíž na zastávku Metropol nebo Senovážné náměstí – pošta.

Ale nebudu vás dlouho napomínat – ani v Paláci Včela nebydlíme. Už pár tejdnů si hýčkáme jedno místo, jeden malej vesmír uprostřed všeho toho chaosu tam venku. Malej vesmír v centru Českých Budějovic. Je to jízda. Všechno tohle – hledání bytu, zabydlování se, poznávání novýho místa. Zvykání si.

Jednu noc nás vzbudí křik – přímo pod okny naší ložnici se kluk rozchází s holkou, on křičí, ona brečí, prostě dramatická situace.

Asi o tejden později se trošku škodolibě usmíváme nad zvukama, který jednoznačně vypovídaj o tom, že někomu nesedlo jídlo či počet vypitých drinků a snaží se s tím vypořádat, jak nejlíp umí – to už je trochu míň dramatická situace.

Nestěžuju si – všechno tohle je mi inspirací, tématem k rozhovorům a taky taková malá sonda do toho našeho lidskýho bytí tady. Je to život, jsou to naše dny a možná i ty vaše.

A balkón? Máme! A výhled na vůz? Taky! A na tom balkoně nejsou světýlka, který mi už asi před dvěma měsícema měly přijít z jednoho eshopu, ale teď už se bez nich obejdu, však bude podzim. Třeba příští rok! Taky je na něm levandule, která nepřežila léto, i když mi o ní tvrdili, že přežije všechno – ale to ještě neznaj mě. Na dohled je malá pekárnička, kde mají pistáciový croissanty, který se staly mojí velkou láskou.

A kde ten náš vesmír vlastně je? To vám prozradím třeba někdy příště. Nebo se možná uvidíme – to až mi budete dělat pod balkónem nějaký výtržnosti a já na vás budu pokřikovat, že „Se tady nedá spát!“ A kdo ví, třeba jednou napíšu i o vás.