URBAN LEGENDS Z BUDĚJC

Dnes vám povím příběh o Branišovském lese.

Píše se rok 2015 a skupinka teenagerů se rozhodla prozkoumat jeden z nejstrašidelnějších lesů v České republice. Než se vydali na výpravu, tak si Lukáš a Ondřej přečetli pravidla a legendy Branišovského lesa. V pravidlech lesa stálo, že se nesmí běhat, neotáčet se, nemodlit se, nereagovat na žádný pohyb ani zvuk, nescházet z cesty a neničit žádné klacky a jiné věci. Když tohle holky uslyšely, tak dostaly trochu strach. Kluci je hned uklidňovali, že bude vše v pohodě a že to jsou jen hloupé pověry. 

Už se setmělo a holky začaly balit batohy s jídlem, dekou a stanem. Bylo něco okolo 19:00 a parta se vydala na cestu. Cesta jim trvala něco okolo 30 min a byli u brány lesa. Simča měla už od začátku velký strach, a i když věděla, že jsou to jen pověry, strach neopadal. Po hodině chůze Ondra něco uslyšel, v tu chvíli úplně zapomněl na pravidla, co s Lukášem četli Simče a Lence. Ondra se kouknul za sebe a vykročil z cesty. Po pár minutách nebyl k vidění. Když to Simča zjistila, začala se modlit a vyběhla za Ondrou. 

Už tam zbyl jen Lukáš s Lenkou, kteří se báli jako nikdy předtím. Chvilku se bavili, co s tím a pak uviděli světlo v lese. Lukáš vypadal, jako by byl v transu, Lenka se na něj pokoušela mluvit, ale marně. Lenka si v duchu říkala, že je tu už asi sama. Prý se jí po chvíli zjevily dvě postavy, ale neviděla jim do obličeje, řekly jí, že nemají pozvánku navštěvovat les a pak... ji pán lesa udusil. TENTO PŘÍBĚH SE POVÍDÁ DO DNES, A TAK SE NIKDO V NOCI NEODVÁŽÍ VSTOUPIT DO LESA.      

V nedaleké vesnici žil byl malý Franta i jeho rodiče. Vesnička nebyla malá ani velká, byla tak akorát. Byly v ní obchod, banky, školy a vše možně důležité budovy. 

Jednoho slunného dne se malý Franta vydal na hřiště. Po chvíli přišli jeho kamarádi, aby si hráli. Hráli si na babu, klouzali se na hřišti a bavili se. Naposled si chtěli zahrát na schovku, tak si vybrali hledače a šli se schovat. Franta se musel také schovat, ale nevěděl kam. Náhle narazil na černou dodávku, která mu nabízela sladkosti a hračky. Franta se tiše zeptal:,,Mohu se tady schovat?” Postavy v dodávce souhlasily a zavřely ho do dodávky. Franta si řekl, že možná nebyl nejlepší nápad vlézt cizím lidem do dodávky. I když měl špatný pocit, tak se rozhodl zůstat kvůli sladkostem. 

Byl večer, ale dodávka ještě neodjela. Kamarádi na něj volali a hledali ho, ale nenašli ho. Čas uplynul rychle a v noci s dodávka rozjela. Po dlouhé cestě dorazili na místo, ale Franta nevěděl, kde je. Teprve když dorazili, řekli Frantovi, kde je, nebo alespoň kde chtěli, aby si myslel, že je.  Nalhali mu, že v čokoládové továrně. 

Postavy vylezly z auta, odešly a zamkly ho. Jedny dveře byly ale špatně zavřené, a tím pádem Franta mohl utéct. A také utekl, protože chtěl vidět tu továrnu. Když vylezl, uviděl něco mnohem horšího. Stovky černých dodávek stálo na lodi před ním a v těch dodávkách byly děti. 

Franta si uvědomil, že má problém a rychle běžel domů. Doma mu to ale nikdo nevěřil. Franta se jim to snažil vysvětlit. Rodiče se naštvali a řekli, ať je dovede na místo, kde má být loď s dodávkami. Franta běžel a rodiče neměli jinou možnost, než běžet za ním. Na místě, kde měly být, nebyly. Rodiče byli naštvaní, zklamaní a šli zpět. Franta se smutně díval do dáli, když uviděl světlo z lodi. Běžel za rodiči, aby jim to ukázal. Rodiče se otočii, ale nic neviděli. Světlo pohltila tma. Franta si už říkal, jestli nezešílel.

Černá sanitka-typický příběh, který zná asi každý, ale nikdo mu nevěří. Také jsem nevěřila, dokud jsem ji neviděla na vlastní oči.                                                                                                                                                  

Byl obyčejný pátek večer, jako každý jiný, a já s mojí sestrou Aničkou jsme čekaly na autobus ze Srubce do města, kde bydlel náš táta. Na zastávce jsme byly jediné, okolo nás nikdo, jen projíždějící auta, kterých nebylo mnoho. S Aničkou jsme si povídaly, autobus měl přijet za 10 minut. 

V tu chvíli okolo nás projelo divné auto, které vypadalo jako ta černá sanitka, o které nám rodiče v dětství vyprávěli. Jen jsem se zasmála, protože jsem byla už velká a takovým blbostem jsem nevěřila. Třeba si jen nějací blázni polepili černou dodávku.                                                                                                                                                                    

Auto projelo okolo a já se sestrou jsme se bavily dál. Jenže to samé najednou projelo znovu. Nic jsme si z toho nedělaly, třeba jen krouží a hledá parkovací místo. Když už projíždělo potřetí, ignorovaly jsme to, i když okolo zastávky značně zpomalilo. 

Šla jsem se podívat na ceduli, za kolik minut nám to jede, ale sestra najednou utichla. Snažila jsem se ji rozmluvit, ale když jsem se na ni otočila, stála jsem na zastávce sama a černá sanitka už byla dávno pryč.                                                                                                                                                             

Volala jsem mámě, poté policii. Proběhlo mezinárodní pátrání, Anna se pohřešuje doteď. Nezbyla po ní ani stopa, nalezeno nebylo ani to auto. Domníváme se, že byla rozprodána na orgány v zahraničí, tak jako v té legendě, které jsem tak moc nechtěla věřit.

Říká se, že za starým hřbitovem u Mladýho, tam kde koleje mizí v křoví a lampy už dávno nesvítí, je kus cesty, co není na žádný mapě. Přes den vypadá normálně. Štěrk, rezavé koleje, ticho, ale jakmile padne tma, něco se změní. 

Lidi si tam zkracují cestu. Nebo si to alespoň myslí, že si ji zkracují. Když tam vejdeš v noci, uslyšíš vlak. Jenže žádný nejede. Koleje se začnou chvět, vzduch ztěžkne a máš pocit, že tě někdo sleduje. Kroky, nádechy a tep. Neotáčej se. Ten, kdo se otočil, už prý nikdy nenašel cestu zpátky. Nezmizel hned. Ještě ho pár dní vídali - jak chodí po městě, kouká do země, nemluví. Ale jeho stín.... ten šel vzdycky o krok později. 

Jednou za čas se tam prý objeví někdo novej. Stojí mezi kolejema a ptá se:,,Tudy do města?” A když mu odpovíš - už s tebou někdo jde. Takže jestli někdy budeš v Budějcích a napadne tě vzít to zkratkou přes koleje u Mladýho, vzpomeň si. Cesty, kam se nemá chodit, nejsou zavřený. Ony jen čekaj, až přijdeš sám. 

Byl pondělní večer, někdy na podzim. Šla jsem domů z tréninku, je to sice devítiminutová cesta, ale v noci se z ní stává stezka odvahy. Nejstrašidelnější část cesty je podél řeky, kde je tma a nejsou tady žádné lampy. Večer tam vždy potkám skupinky mladých lidí, kteří se baví, ale dnes byla ulice tichá jako smrt. Bála jsem se. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že zde jezdila auta a svítila na mě. Měla jsem sice v ruce telefon se svítilnou, ale měla jsem posledních pět procent baterie.

Svítila jsem si na cestu, ale najednou tma, telefon se vybil. Vtom zahlédnu záchranu, další auto, viděla jsem alespoň na cestu. I tak to byl jeden z nejstrašidelnějších okamžiků v mém životě. Trochu zrychlím, ať už jsem pryč, řeknu si. Rozhodnu se přejít na druhou stranu silnice, abych si odpustila vzdálený přechod. Přejdu s divným pocitem, neviděla jsem už tuhle dodávku? Přijde mi to podzřelé, ale mávnu rukou a pokračuju dál.

Najednou se podívám, že ta divná dodávka zpomaluje. Když to vidím, přidám do kroku. Během pár sekund už dodávka ani nejede, spíš stojí, a z úplné tmy se ozve: ,,Ahoj, Stelo,” leknu se. Jak zná ten cizí člověk mé jméno? ,,My se známe?” odpovím. Chtěla jsem běžet, ale věděla jsem, že nejsem rychlejší než dodávka. ,,Ty mě ne, ale já tebe ano.” Proboha, teď je čas utéct, já ale ztuhla, zmrzly mi nohy i myšlenky. Stojím tam a on řekne: ,,Kam chceš dovézt? Vezmu tě, je zima.” Zatím na mě mluví skrz otevřené okénko, teď ale otevřel dveře a vylezl ven. Cítila jsem, že je to moje šance utéct. Popadnu nohy na ramena a běžím co nejrychleji domů. 

Už vidím vchod do paneláku, vytáhnu klíče a rychle zalezu do vchodu. Běžím nahoru, kde už čeká celá vyděšená máma a řekne:,,Kde jsi byla? Od teď pro tebe budu jezdit.” A já odpovím:,,Dobře, cestou jsem potkala nějakou divnou dodávku, kde mě nějakej chlap chtěl odvézt domů.” Máma mi odpoví:,,Proboha, to je dobře, že jsi nešla, už nikdy nikam nepůjdeš večer sama.” ,,Mami, máš pravdu, ale já chci už jít spát,” se strachem řeknu. ,,Dobrou noc,” řekne máma a já odejdu do pokoje.

Den druhý

,,Po ČB jezdí úchyl v dodávce, nabírá mladé dívky, kterým slibuje, že je odveze domů,” ozve se z televize, já se podívám na mámu a sedneme si na gauč a posloucháme každé slovo. ,,Úchyl nabral dívky do dodávky a potom je svázal, vždy je odvezl na svou chatu na okraji ČB, kde je nutil k dětské prostituci a nelegální pornografii, odborníci se domnívají, že je i znásilňoval. Momentálně jsou 34letý muž a dva spolupachatelé zadrženi, poté se vyšetřují dvě oběti, dvě dívky - 14letá a 12 letá. Násilníkům hrozí doživotí ve vazbě. Dívky jsou momentálně v rukách psychologů a odborníků,” zaznělo ze zpráv.  ,,Mami, takové štěstí, že jsem nenastoupila.” Mámu jsem objala a děkovala osudu. Proto nikdy nenasutpujte do auta cizích lidí.

Říkalo se, že v Branišovském lese se nachází strom sebevrahů. Na tuto legendu narazil David a řekl si, že by chtěl zjistit, jestli je příběh reálný nebo jen fikce. Naplánoval si cestu, čas a zásoby věcí, které bude potřebovat. 

Den před tím zjistil, že to bylo nedávno, co se tam někdo objevil, ale to ho neodradilo a čekal na další den. Vydal se kolem čtvrté hodiny odpoledne s batohem, mobilem, baterkou, pitím a nožem, pro případ nouze, kdyby se potřeboval něčemu zlému bránit. Okolo 4:30 byl u jednoho z vchodů do lesa a vydal se dovnitř.

Trvalo to chvíli, než se setmělo a musel vytáhnout baterku, avšak zkoušel ji šetřit. Když se blížil k lokaci stromu, pořád slyšel šustění a kroky kolem sebe. Odhodlaně vše nepříjemné ignoroval a šel dál, ale náhle byl u lokace v úplné tmě a nic neviděl. Žádné siluety ani stíny. Rozhodl se, že si vytáhne nůž v případě, kdyby se něco stalo, připravil si ho. Náhle ale před ním viděl siluetu, která se vznášela ve vzduchu kousek nad zemí. Když rozsvítil baterku a pohlédl na strom, uviděl zde uvázané lano a na něm oběšená osoba. Strachem se rozutekl a utíkal, ale předtím znova rozsvítil a viděl, že postava zmizela. Baterka zhasla, i když byla nabitá, a uslyšel kroky, nejdříve pomalé, ale náhle se rozeběhly k němu, a tak začal utíkat do úplné tmy. 

David dorazil domů a zamkl všechny dveře pro případ, kdyby se ,,to“ rozhodlo ho pronásledovat. Od té doby nikdy už nešel na takové cesty sám ani se nepokoušel na ono místo znovu jít. Další den v novinách psali o tomto dalším oběšenci ze stromu sebevrahů.

Jednou o jarních prázdninách jsem se domluvil s babičkou, že za ní pojedu vlakem, protože moji rodiče neměli čas a babička bydlela daleko. Vlak mi měl přijet brzy ráno a kvůli prázdninám to byl jediný vlak, který jel do mojí destinace. 

Když jsem se v ten den ráno probudil, byla ještě tma, tak jsem se rozhodl, že ještě chvíli můžu spát. Když jsem se ale probudil po druhé a koukl se na hodiny, zjistil jsem, že mi vlak odjíždí za pět minut. Rychle jsem si vzal všechny věci, které jsem si zabalil den předem a vyběhl jsem na vlakové nádraží. 

Když jsem konečně doběhl na nástupiště, vlak se zrovna rozjížděl a nastoupit už se nedalo. Už jsem chtěl volat, že nebudu moct přijet, ale v tom za mnou přišel nějaký pán s reflexní vestou a uniformou vlakového dopravce. Řekl mi, že mě může vzít jeho autem do mé stanice, protože tam jede kvůli práci. Nejdříve se mi to zdálo divné, ale pak jsem si řekl, že se mi přece nemůže nic stát. Nastoupili jsme k němu do auta a vyrazili jsme. 

Cestou mi povídal o jeho práci a že musí jet opravit jednu výhybku. Když už jsme byli opravdu blízko, najednou odbočil na zvláštní polní cestu. Zeptal jsem se ho, kam jsme to odbočili, ale on jenom klidně odpověděl, že si potřebuje vyzvednout nějaké náčiní. Zastavili jsme u jednoho starého, chátrajícího domu, řekl mi ať počkám v autě, že bude hned zpátky. Nevydržel jsem to, vyběhl jsem z auta a zavřel ho v domě. Potom jsem zavolal policii, která mi po zatčení muže oznámila, že to byl sériový vrah a uvnitř domu měl připravené vraždící nástroje.