DENÍK MĚSTA 

Léto je doba turistiky. Lidé se přemísťují z bodu A do bodu B, aby viděli, že v bodě B je leccos jinačí, což se jim zdá zajímavé.

Tak i Budějovice v červenci absorbují davy zvědavců, zatímco „Budějčáci“ vyrážejí objevovat svět.  

Mezi jazyky, které zní kolem Samsonovy kašny, rozeznávám japonštinu a vede mne to k nápadu popovídat si s Johankou.

Johana Veisová žije v Japonsku, ale momentálně si odskočila do Budějovic. Obejmout rodinu a užít si rodného hnízda. 

Jsem ráda, že se mi podařilo ji lapit, než ji aerolinky odnesou na křídlech zase zpátky do Asie.

 

Jaké to bylo, když jsi poprvé vystoupila z letadla v Japonsku?

Pršelo a vzduch zvláštně voněl. Snad směsí vonných tyčinek a pachů z exotických jídel. Nevím, ale bylo mi to neuvěřitelně příjemné. Měla jsem pocit, že jsem se vrátila někam, kde to dobře znám.

 

Jak vlastně voní Budějovice? 

Nevoní. Vlastně ano, napadá mne slad z Budvaru, kopyta z jatek, opalovací krémy z náplavky, chlór z bazénů letní plovárny, kadidlo z kostela, benzín z Dlouhé louky, cmunda ze Živitelky, karbolka z pražců zrušené trati, levné víno ze Zaklínačovy petky. Myslím i na francouzského existencionalistu Alberta Camuse, kterému Budějovice páchly kmínem a kyselými okurkami. 

 

Proč odtud utíkáš a proč se vracíš? 

Malý rybníček? A proč se vracím? Za svými lidmi.

Které místo máš v Budějovicích nejraději?

Piaristické náměstí pro jeho trhy, koncerty, divadla, originální obchůdky v okolí. Od kláštera dojdeš Panskou ulicí k Rabenštejnské věži, kde se také pořád něco děje. 

 

Japonci znají hlavně Prahu a Český Krumlov, ne?

Přesně tak, Krumlovu říkají „Síkej“ (CK).

 

Jak jim tedy vysvětluješ, odkud jsi?

Ukážu fotky v mobilu. Starobylé domy s červenou střechou. Jeden mladý pár moje fotky tolik nadchnuly, že hodlají do Budějovic přijet na líbánky.

 

Máš v Japonsku nějaké „svoje“ město?

Žiju v Tokiu, to je urbanistická džungle, kterou se můžeš prodírat celá léta a vždycky tě překvapí. Zamilovala jsem si také Osaku a její obyvatele, protože jsou nejaponsky přidrzlí.

 

Co bys chtěla ukázat v Budějovicích svým japonským přátelům?

Samozřejmě pravidelné náměstí s podloubím, protože většina tamních měst žádná náměstí nemá, jen rušné ulice. Další nespornou výhodou Budějovic je jejich okolí. Na kole jste za chviličku v přírodě. V Tokiu nemyslitelné. Uchvátil by je život na řece, koupání v Malši anebo mola na Vltavě.

 

Doporučila bys jim i nějaké akce?

Líbí se mi takové, které vracejí normální život do centra. Fandím tomu, když se promění Krajinská nebo Plachanda v místo setkávání. Myslím, že sympaticky ožívá i Žižkárna. 

A naopak, na jaké japonské události bys pozvala své budějovické známé?

Každá obec nebo čtvrť má svou slavnost (macuri), při níž jinak rezervovaní Japonci hýří takřka italským temperamentem. Fascinující jsou i sídlištní subkulturní světy.

 

Měla bys na závěr nějaké cestovatelské doporučení?

Ať už sami cestujeme, anebo doma přijímáme cizince, měli bychom to dělat se srdcem otevřeným. V Budějovicích dobře známe stereotypní předsudky, kterým mnozí občas podléháme, a také v Japonsku jsem setkala s tím, že jsem „pouhá“ cizinka. Každý stín nadřazenosti a pohrdání dokáže všechno zkazit, a tak ho radím nemilosrdně vytěsnit!  

Pod chodidlem ucítím hrbolek, který maličko vyčnívá z dlažby českobudějovického náměstí. Bludný kámen. 

Nejsem pověrčivá, ale stejně se mu vyhýbám. Teď jsem to nezvládla.

Zastavím se a rozhlédnu. Teplá letní noc. Hloučky lidí se trousí pod podloubím. Od hotelu Zvon odjíždí taxík. 

Malá rafička na Černé věži opouští dvanáctku. 

…

„Dobrej večír,“ houkne mi kdosi do ucha. 

Po mé levici stojí čtyři ženy a hypnotizují mě pohledem. Jsou víc než podivně oblečeny. Nejspíš se vypotácely z nějaké kostýmované party.

„Promiňte, spěchám,“ pokusím se je odbýt.

„Pomoz nám,“ poprosí sametovým altem nejstatnější z nich, na hlavě helmu! 

Utéct, anebo předstírat zájem?

„Věnuj nám zrnko svého času,“ cpe mi jiná před nos přesýpací hodiny. Holou paži jí obtáčí had. 

Zařvu.

Ženské uskočí. 

„Pssst,“ vytrčí třetí před pusu ukazováček. Na lokti se jí houpou obrovské váhy, u pasu meč.

„Co mám udělat?“ kapituluji, vědoma si, že pomatencům není radno odporovat.

„Pohlídat lva,“ pípne čtvrtá, která si stále přilévá do poháru. Musí být jak dělo.

„Aha…“

„Abys rozuměla,“ přitočí se ke mně prsatá s hadem, „jsme tu inkognito. Udělaly jsme si hezkej večír.“

„To vidím,“ vyklouzne mi.

Helmice mne popadne za ruku. Ucuknu, ale ona si mne přitáhne.

„Smíme jen jednou za sto let.“

„Jasně.“

„Jinak musíme být ve službě.“

Horlivě přikyvuju.

„Ničemu nerozumíš,“ ukáže na střechu radnice.

Zvednu oči a skutečně! Chybí tam čtveřice soch! 

„Vy jste…?“

Opravdu! Poznávám je. Statečnost v helmici, Spravedlnost vážící provinění, Opatrnost s hadem a Moudrost čerpající z pramene vědění. 

Poznávám je, ale stejně mi tu něco nesedí.

„Hele, hele, toto je co?“ ukážu Spravedlnosti na dva kartáče umělých řas.

Provinile zamrká.

Kouknu na Statečnost. Přes kyrys má duhový symbol. Opatrnost ve rtu piercing a Moudrost si nechala vytetovat „Punk is not dead.“

„No holky!“ 

„Průšvih?“

Stojí jak spráskané.  

„Prostě jsme to přehnaly,“ přiznává Spravedlnost, „bylo u vás tak krásně, že jsme dočista zapomněly na čas.“

„V romantismu se nám to stalo taky,“ krčí rameny Opatrnost, „tenkrát se Moudrost zakoukala do jednoho dandyho.“

„Kuš,“ okřikne jí Moudrost a přelije.

„A co ten lev?“ snažím se zorientovat. 

„Ten je můj,“ zaduní mi v zádech.

Samson.

Proč mne už nic nepřekvapuje? Lev mi olízne ruku.

„Pomůžu jim,“ vysvětluje borec, „když zabavíš mýho parťáka. Pletl by se mi pod nohy, je na mě dost závislej.“

Podrbu zvíře ve hřívě. Převrátí se na záda, pokrčí packy a přede. 

Samson zatím svižně vysadí jednu po druhé na magistrátní střechu.

Holky mi z fasády zamávají.

…

Když druhý den přátelům tvrdím, že jsem pro Budějovice zachránila měšťanské ctnosti, shovívavě se usmívají. Nevadí mi to. Kdykoli totiž jdu po náměstí, Spravedlnost na mne spiklenecky pomrkává těmi svými řasami. Obě víme své…

Linda měla být dalším Petrovým zářezem, ale místo milostného úspěchu si vyhlášený sukničkář vybírá oblek na svatbu. 

„Sluší vám to,“ usmívá se prodavačka, „co bude mít nevěsta?“

„Nemám tušení,“ pokrčí Petr rameny.

„Promiňte, myslela jsem... Odstín je dost světlý, pozor, abyste na sebe nestrhával větší pozornost než ženich!“

„Přesně to mám v úmyslu!“

Z obchodu vyjde Petr velmi elegantní, tašku se starými džíny nacpe do odpadkového koše. Rozhlédne se po budějovickém náměstí a zamíří k radnici. Má čas. Lindina svatba začne až za hodinu.

Připojí se na chvost jakéhosi svatebního průvodu a vystoupá s ním do obřadní síně. Zatímco si neznámí lidé slibují lásku, Petr zírá znuděně do stropu. Fresku Šalamounova soudu už viděl mnohokrát. Dvě rodičky, dvě novorozeňata. Jedno mrtvé, o živé se přou. Petr v malbě zkušeně vyhledá sádrovou ručičku. Patří miminu, které má kat z příkazu krále rozpůlit. Šalamoun tak hodlá usvědčit falešnou matku, která už nastavuje zástěru, zatímco skutečná se dítěte vzdá.

Petr se Lindy tak snadno vzdát nehodlá. 

Jeho plán je jednoduchý. Zjeví se před Lindou, opálený sportovec, a prohlásí, že ji miluje. To by v tom byl čert, aby konečně neviděla rozdíl mezi ním a hroudou masa po svém boku. Holka zalituje a Petr slízne smetanu. Detaily promyšlené nemá, bude improvizovat.

Zatímco se nechává unášet svými představami, klíží se mu oči. Z dřímoty ho vytrhnou podivné hlasy. 

„Moje ruka,“ zahodí kat meč i děcko a masíruje si paži. Ženská v zástěře dítě chytí a druhá, celá zrůžovělá, si honem zakryje odhalené ňadro. „Dneska je teda horko,“ sundá si Šalamoun korunu z hlavy a cípem pláště si stírá pot z čela. 

Petr si promne oči. Nevěřícně sleduje nahé prdelky barokních andělíčků, kteří se uličnicky pošťuchují. U okna se rozvalili strýcové a o něčem debatují, zatímco kolem varhan venčí zbrojnoš psa.

„Pojď mezi nás,“ kývne na Petra žena s dítětem. Mladík k ní poslušně udělá pár kroků.

„Promiňte, myslel jsem,“ ukáže hlavou na brunetu ve žlutých šatech, „že novorozeně je té druhé paní.“

„Máš recht, ale vona teď maže katovi záda. Berou ho plotýnky, jak má porád napřaženo.“ 

Petr zvedne hlavu ke stropu. Je prázdný. Dokonce i mrtvé dítě ožilo a šmátrá Petrovi ručičkou v kapse saka. „Jedeš, prevíte!“

Šalamoun probodne smrtelníka káravým pohledem. 

„Co tu děláš?“

Petr se zakoktá, ale nedokáže králi lhát. 

„Poslyš,“ poškrábe se ve vousech Šalamoun, „ženich té tvé Lindy je hodný člověk?“

„Asi jo,“ připustí neochotně Petr, „takovej trouba. Dlouho Lindu tajně miloval, než se vůbec odhodlal jí to říct.“

„A ty ji máš rád?“

„Mám,“ vyhrkne Petr tak silně, že se tomu sám podiví.

„To rád slyším. Takže ji miluješ?“

„Ano!!!“

„Opravdovou láskou!“

„Přísahám!“

„No sláva,“ rozzáří se moudrý soudce, „něco ti poradím, chceš?“

„Ano, ano,“ zvolá nadšeně Petr, ale v tu chvíli se rozletí dveře do sálu a varhaník spustí slavnostní pochod. Petr zahlédne Lindu. 

Co teď?

Petr se zmateně rozhlíží, Šalamoun je zpátky nahoře. 

„Slíbils, že mi poradíš!“ 

Král rozvážně ukáže na krasavici, která se zřekla dítěte pro jeho dobro. Z opravdové lásky.

Mladík pochopí. Těžce vzdychne a vycouvá ze sálu.

Než za sebou zavře, všimne si, že Šalamoun spokojeně přikývne.