DENÍK MĚSTA - BŘEZEN

Do ulic města už brzy vkročí jaro a mraveniště lidí se dává do pohybu. Příkrov zimy pomalu mizí (ač nebyl zrovna sněhový) a zpod něj se vynořují lavičky a cestičky v parcích, kavárny, nápisy křídou a první květy. Příroda je po zimě vždycky trochu ztuhlá a rozcuchaná a musí se probudit a osvěžit. A Budějovice? Žijí si svým vlastním tempem, tak jak to vždy uměly. Možná leží trochu dál od hlavních tras světového dění, ale zimní spánek se tu nekoná.

Okraj města protnula stavba dálnice a navždy změnila ráz míst, kudy prochází. Tunel, estakáda, křižovatky. I když se jedná v principu o liniovou stavbu, je zajímavé sledovat na mapě i ve skutečnosti plochu, kde probíhají práce. Nedávno jsem se šel proběhnout do lesa –  bydlím na jižním okraji Budějovic a nejbližší les je vzdálený více než dva kilometry. Nevýhoda po boku mnoha výhod Rožnova. Ve snaze objevit nové cesty jsem si načrtnul okruh i kolem mohylového pohřebiště, kam ukládali mrtvé už v době bronzové. Byla už noc, když jsem míjel vyvýšené stavby dávno zarostlé stromy a stanul na malém vršku při okraji lesa. V mlze jsem neviděl daleko, ale tma a úplné ticho přede mnou mi prozradily, že stojím na okraji propasti. Pár vteřin mi trvalo uvědomit si, že jsem narazil na rozestavěný úsek dálnice. Dál to nebylo jednoduché, ale přes spousty bahna, vracení se, bloudění a hledání jsem s velkým zpožděním doběhl až do cíle. Stavba dálnice vrazila klíny do krajiny na mnoha místech, aby se po několika letech zase vše propojilo, šrámy se zahladily a bariéry zmizely. Snad bude dálnice pro město přínosem i úlevou.

Až se Budějovice za čtyři roky stanou jedním z evropských hlavních měst kultury, přál bych si, aby byly zase o kousek lépe pospojované do celku, kde plyne doprava i život v tom správném tempu, které městu sluší. Do celku, který se nevyvíjí přehnaně rychle, ale bez větších záseků a hlavně – dobrým směrem.

Vrátí se ještě zima, nebo už je příchod jara definitivní? Tuhle otázku si v březnu kladou nejen pupeny a květy na stromech, ale také všichni obyvatelé města. Předpověď je jako vždy ve hvězdách. Tady ale může nastat zádrhel. Když se totiž z Budějovic rozhodnu zvednout oči k noční obloze, mraky nejsou to jediné, co mi může bránit ve výhledu na hvězdy.

Efekt světleného znečištění je po setmění všudypřítomný. Ačkoli se zdaleka nejedná o nový fenomén, jeho míra každoročně stoupá, a jak se město ocitá pod příkrovem umělého světla, hvězdy mizí. Existuje někde v Budějovicích ještě vůbec tma? Město jako celek opravdu výrazně září, ale i v okolí centra se stále dají najít lokální ostrůvky relativní tmy. Třeba když jedu na kole pozdě večer po cyklostezce kolem řeky a vypnu světlo, jsou úseky, kde skutečně nevidím vůbec nic. Jednou do mě takhle v letu narazil netopýr – a to už musí být pořádné šero, aby se v něm ztratil i on. Ve skutečnosti to byla náhoda a opravdovou tmu bych musel hledat jinde. V rámci ČR jsou světelným smogem nejméně dotčené odlehlejší části Šumavy a Novohradských hor. Ale ani tam už úplnou tmu nezažijete. A v rámci Budějovic? Záleží, kterým směrem se chci koukat a je potřeba nechat světla města za zády. Protože bydlím v Rožnově, mám docela pěkný výhled na jižní obzor. Navíc se náš dům nachází v neplánované rezervaci tmavé oblohy. Několik ulic zde nebylo nikdy dokončeno a neexistuje tu pouliční osvětlení. Občas se nemohu trefit klíčem do zámku, ale výhled na nebe je na městské poměry krásný. Třeba zrovna teď se kometa 12P blíží ke Slunci a než zase na 70 let zmizí v temnotách, chtěl bych si ji vyfotit. Asi nebude viditelná pouhým okem, ale na snímku ji možná najdu. Protože se ale večer nachází kdesi na severozápadě, budu muset přejet celé město a najít si nějaký výhled na jeho opačném konci.

Přeji Budějovicím zářnou budoucnost a světlé zítřky, ale také aby neztratily kontakt s tmavou noční oblohou. Protože bez tmy není světla.

Teď když přichází jaro a už nehrozí namrzlé cesty, vydává se stále víc lidí zrána přes město na kole či pěšky. Odliv vozů bývá za slunečného jitra jasně patrný a naopak v dešti se ulice plní. Jako každý den ani dnes se nechci zařadit do kolony a mračit se za volantem, takže se vydám do centra po cyklostezce. Vyrazím z jižního okraje Budějovic a uvidím, co mě cestou čeká.

Rozhoduji se, zda vyrazit podél Malše, nebo Vltavy, obě cesty mě dovedou do centra – tam se setkávají i řeky. Zvolím Vltavu, ač je to trasa emočně náročnější. Nejprve totiž musím překonat několik bloků, kde platí přednost zprava. Tohle elegantně jednoduché pravidlo bohužel dost řidičů nevyznává, a tak musím být vždy ve střehu. Když někdo projede křižovatku, aniž by se aspoň ohlédl, lituji, že na kole nemám kvůli chybějícímu klaksonu jak ventilovat své pocity. Dalším úsekem je hlavní silnice. Těch pár set metrů obezřetně předjíždím kolonu a zpod pláštěnky se škodolibě culím. Pak už uhnu na cyklostezku. Po boku řeky se uklidní i má mysl a nadechnu se volnosti. Zbytek cesty uplyne v myšlenkách a brzy vplouvám do srdce města. Na kole si Budějičák snadno zvykne, že je všude hned a pocity rozladění zažije zřídkakdy. V ulicích centra se terén mění. Některé ulice jsou dlážděné krásně historicky, ale občas aby si člověk po jejich projetí přepočítal zuby. Navíc ubývá manévrovacího prostoru v důsledku všudypřítomného elementu – parkujícího automobilu. Ulice byly dimenzované v době, kdy auta nebyla a ačkoli jsme si opticky zvykli na přítomnost řad vozů, je zajímavé zkusit si na chvilku uměle vyvolat dojem, jako bychom se na ně dívali poprvé. Pak najednou působí zvláštně a na některých místech vyloženě nepatřičně. Vjíždím na náměstí a zjišťuji, že po tradičních vánočních trzích zaujaly místo nějaké jiné. Mám rád atmosféru sezonních trhů, mám rád i parková náměstí plná zeleně, ale co mi přijde na náměstí nejlepší, je volné prostranství. Náměstí, které můžu přejít diagonálně, kde lidé sedávají a potkávají se. Mezi oblastmi husté zástavby zde na mě dýchá pocit otevřeného prostoru.

Sesedám z kola a uvědomuji si vzácnost nezastavěných ploch, která dodávají našemu městu příjemný ráz. Přes snahu o kompaktnost města jako celku a využití veškerého potenciálu veřejného prostoru je velkorysé nechat člověka narazit i na místa, kde zdánlivě „nic není“.

Představuji si, jaké by to bylo navštívit své rodné Budějovice jako cizinec, turista, který město v životě neviděl a během jednoho dne by rád poznal, co je zde typické a jakou atmosféru Budějovice vyzařují. Pokud bych měl k návštěvě pouhý den, moje postřehy budou dost zkreslené tím, co se v centru zrovna odehrává. Teď je sice jaro, ale já se vypravím na několik myšlených návštěv Budějovic během roku a pokusím se zažít město pokaždé jinak.

Je letní den a obyvatelstvo (leckdy až roztomile) kolonizuje břehy řek. Tu přibyl kiosek a lavičky, tu se objevilo plovoucí molo a nová pěšinka, tady zmizel kousek zábradlí. Kdo nesedí na ručníku, sedí v kavárně na břehu. Kdo neplave ve vodě, jde kolem ní. Budějovice jsou městem plavců, rybářů, cyklistů a požitkářů všeho druhu. V ulicích dále od vody se nepřetržitě střídají malé lokální festivaly. Hudba, jídlo, pití, atrakce pro děti, běžecké závody.

Příští návštěva vypadá jinak. Břehy řek zahalilo spadané listí a obyvatelé Budějovic se mnohem více stáhli do svých ulit. Můžete chodit po ulicích, kde se zdánlivě nic neděje, a představovat si, že se život přesunul kamsi do interiérů. Jenže najednou se to změní. Nejdřív nenápadně, ale stále častěji se začínají objevovat postavy v barevných hokejových dresech. Hloučky a jednotlivci se postupně se slévají v kontinuální proud a očividně se stahují jedním směrem – ke stadionu. Odtud je pak slyšet tlumené dunění a v pravidelných intervalech se vlna návštěvníků několikrát vyvalí ven, aby vytvořila zástup podél řeky. Rozkročeni tam chvíli soustředěně hledí do tmy a zase mizí v útrobách stadionu. Řeka mlčenlivě plyne a vzpomíná na léto.

V zimě nacházím Budějovice pod oblačnou pokličkou, ze které vyčnívají kouřící komíny. Chvíli trvá, než se přes nicneříkající předměstí a průmyslové zóny dostávám do centra, kde na mě dýchne (spíš zaútočí) vánoční atmosféra. Lidé bruslí na řekách i na náměstí, ve vzduchu je vůně punče a příslib něčeho svátečního. Možná je to umělé a nemusíte tomu věřit, ale i tak se můžete na chvilku nechat unést.

Vracím se do jara a se zájmem sleduji, co se bude dít. V Budějovicích je pořád na co se těšit.

Jsem rodilý Budějičák, žiji zde skoro 48 let. Naše město mám rád a nechtěl bych žít nikde jinde. Pokaždé jsem se rád procházel centrem, jeho uličkami s podloubím. Myslím si, že náměstí máme bezkonkurenční. Vždy bylo patrné, že se vedení snaží město zvelebovat a udržovat v čistotě. 

Budějičáci se rádi baví – kulturních a jiných akcí ve městě přibývá a to je dobře, jednou z hlavních událostí je přelet anděla přes náměstí před Mikulášem. Na tuhle akci se sjíždění turisté z okolních měst, dokonce i ze zahraničí. Prostě Budějičáci  jsou skvělí, milí, vstřícní lidé, kteří si v době nouze dokáží navzájem pomoci.

V poslední době se pro mě ale život ve městě hodně změnil. Kvůli zelenému zákalu začíná zjišťovat, jak vypadají Budějice v mlze a ohledávám je slepeckou holí. Naštěstí se setkávám s ochotou – lidé se snaží vycházet mi vstříc, za což jsem moc rád. Taky vedení se snaží přizpůsobit město i nám nevidomým. Kromě značek, stojanů na kola a reklamních bannerů před obchody totiž nevidomému nic nebrání v průchodu městem. 

Moje onemocnění není snadné, ale jsem optimista. Přišel jsem o zrak, ale naštěstí ne o smysl pro humor. 

Na konec si dovolím jeden apel – Budějičáci, buďte s námi trpěliví. Pokud potkáte člověka s bílou holí, vězte že netrénuje na biatlon a že si jen nezapomněl si lyže doma. Zkusme si tak, prosím, vzájemně pobyt ve městě co nejvíce zpříjemnit. 

Ráno vstanu a opařím se čajem.

Dřív jsem se u téhle věty pokaždé zasmál – ale to jen do doby, než jsem sám poznal, jak těžký je normální život, když nevidíte. Mně se naštěstí nic takového už neděje – možnosti současných technologií natolik pokročily, že si kafe zaliju s pomocí indikátoru hladiny. Ten mě upozorní, kdy se blíží okraj hrnku. 

Potom se můžu začít oblékat. Pokaždé přemítám, jestli se mi povedla nasadit si obě ponožky stejné, ale sám si odpovědět nedokážu. To mi s jistotou řekne až kamarád, který si mě ráno vyzvedne, abychom společně zamířili ven. Většinou se strefím a ponožky ladí. 

Doprovod potřebuju ve všech situacích, se zeleným zákalem si sám nenakoupím a zatím se ani nikam nedopravím. Centrum města je pro nevidomé celkem průchozí – výjimku tvoří reklamní stojany a strana podloubí u radnice, kde hlavně v letní sezóně není možné projít. Chápu podnikatelem že si potřebují vydělat, takže všichni nanosí svoje židle a stoly ven, jenže ve výsledku zůstává ulička tak úzká, že vedle sebe neprojdou dva lidé. A to nemluvím o maminkách s kočárky nebo invalidech na vozíku. Právě tohle je nejhůře průchozí místo Českých Budějovic. I kdyby tam byla masna, která bude každá den rozdávat jitrnice a jelita zdarma, nikdo z postižených si tam netroufne vyrazit. 

Dokud jsem normálně viděl, navštěvoval jsem běžně fotbalové i hokejové zápasy. Mrzí mě, že na rozdíl od Dynama České Budějice, kde mám jako držitel průkazu osoby se zdravotním postižením vstup zdarma, hokejový Motor nic takového nenabízí. Pokud chci vidět hokej, musím si tak zaplatit plné vstupné. To v mé situaci není snadné. Myslím, že se jedná o ojedinělý případ a o to víc mě mrzí, že si Motor takhle počíná. 

Velkou pochvalu si naopak zaslouží Jihočeská knihovna, kam si chodím půjčovat audioknihy. Všechny zaměstnankyně jsou usměvavé, ochotné a knihovna nabízí velice slušný výběr. Audioknihy mi tak nahrazují dřívější sledování televize. 

Vím, že se budu opakovat, ale ještě jednou vás, Budějičáci, poprosím, abyste se kolem sebe rozhlédli. A když se k vám blíží člověk s bílou holí, nemá šanci se vám vyhnout. Zkuste ustoupit krok stranou, moc to pomůže. 

Život před a po ztrátě zraku se zásadně liší. Dokážete si to představit? Zkuste třeba tohle: Počkejte, až se venku setmí a zhasněte všechno světla doma. Potom si uvařte jídlo, položte si ho na stůl a zkuste se najíst. 

Není to úplně snadné.

Nebo až příště půjdete do města s někým blízkým, zkuste zavřít oči a nechat se vést přes celé ulicemi. Ze začátku se to může zdát jako legrace, ale potom, co narazíte do několika lamp, tak vás humor rychle opustí. 

Nebo třeba zkuste přijmout hovor na telefonu se zavřenýma očima. Trefíte se hned napoprvé?

Nebo si zkuste zalít poslepu čaj a kafe. 

Taky nic moc. 

Při zalívání kafe mi pomáhá indikátor hladiny, na který jsem čekal šest měsíců. Se vším ostatním – jako jsou třeba telefon pro nevidomé, ovladač hlásící autobusové zastávky nebo počítač pro nevidomé – se teprve učím. 

Je škoda, že v Českých Budějovicích neexistuje více dobrovolníků a dobrovolnic, kteří by se chtěli občas projít s někým postiženým. V posledních měsících se kolem mě pohybují samí kamarádi, za které jsem rád, zároveň by občasná procházka, pokec nebo káva s druhým pohlavím mohla být fajn. Tak kdyby se našla některá z řad čtenářek, byl bych moc rád.

Začíná jaro, takže se těším na spoustu kulturních akcí konaných v Budějicích. Doufám, že bude hrát hromada dobrých kapel. Ty sice neuvidím, ale i slyšet je mi udělá radost. 

…pokud teda ještě neohluchnu!

V poslední době se po Budějicích pohybuji hlavně pomocí městské hromadné dopravy. Není to tak, že bych se za každou cenu dožadoval místa k sezení, ale přesto mě někdy docela mrzí, co se děje. Místo k sezení mi častěji nabídne sedmdesátiletá babička než studenti. Někdy nereagují ani na výzvu řidiče a raději sledují dění venku, než aby pustili sednout někoho staršího nebo právě invalidu. Většinou dělají, že takového člověka ani nevidí. 

Tahle věc mě štve – a ve svých zápiscích jsem se snažil načrtnout to, co mi život se zrakovým postižením stěžuje, ale rád bych tady poděkoval těm, díky nimž je jednodušší. Většina ze čtenářů a čtenářek možná ani nezná českobudějovickou charitu, ale je to opravdu spolehlivá organizace Její zaměstnanci – ať už sociální nebo terénní pracovníci a pracovnice fungují skvěle. Svým klientům pomáhají i mimo pracovní dobu, a to i v případě, že jde o problémy, které se netýkají přímo sociální oblasti. Taky doprovody terénních pracovníků mi výrazně pomáhají. 

A jak bych městu přál, aby vypadalo v roce 2028, kdy se má stát Evropským hlavním městem kultury?  Věřím, že vedení města bude i nadále pokračovat v renovaci parků, v rekonstrukci památkových domů v centru města a následně i v širokém okolí. Doufám, že bude stále více míst v městě bezbariérově přístupných, čímž se stane město přístupnějším nejen invalidům, ale i rodičům s dětmi apod. Doufám, že nebude ubývat zelených ploch na úkor výstavby nových bytů a že nám nezůstane pouze park Stromovka. Těším se, až bude kompletně zrekonstruovaná náplavka u Slavie, kde bude jistě i příjemné venkovní posezení s dobrým pivem.

Na úplný závěr, bych chtěl popřát městu, ať jen dále vzkvétá. Ať se všem Budějičákům žije a bydlí skvěle. Aby bylo na ulicích vidět plno spokojených lidí s úsměvem.